Laické služby: Pastorační pracovnice

Český bratr 4/2012.

V naší církvi může člověk pracovat jako kazatel (farář nebo jáhen) nebo na pozici pastoračního pracovníka. Je to staronová profese a slučuje v sobě práci katechety, sborové sestry a pracovníka křesťanské služby. V současné době pracuje v ČCE osmnáct pastoračních pracovnic, shodou okolností jsou to ve všech sborech ženy.

Co si pod tím mírně nerozluštitelným označením představit? Co vlastně dělá pastorační pracovnice? Položili jsme několik otázek třem z nich: Martině Sablíkové (MS) z Jindřichova Hradce, Pavle Queisnerové (PQ) z Pardubic a Noemi Batlové (NB) z Olomouce.

Zleva: M. Sablíková, N. Batlová, P. Qeisnerová

Jak dlouho pracujete pro sbor jako pastorační pracovnice?

MS: Práci dělám dva a půl roku.

PQ: Jako pastorační pracovnice pracuji od února 2009, před tím jsem devět let působila jako sborová sestra pardubického sboru.

NB: Tři a půl roku oficiálně, předtím dobrovolně.

Co vás na té práci baví a těší?

MS: Baví mě rozmanitost a prolínání generací, které mě provází v každém týdnu. Setkání dětí mě naplňuje radostí a nadějí, že církev je místo i pro ně. Sejití s lidmi starší generace je obohacující plností zkušeností.

PQ: Jsem vděčná za to, že mohu být mezi lidmi napříč věkem, vzděláním i profesemi. Díky tomu mohu čerpat z jejich vyprávění moudré myšlenky a životní zkušenosti. Vidím, jak jim víra pomáhá v životě. Někdy jdu z návštěvy a až se trochu stydím; nevím, pro koho bylo setkání užitečnější. A také mohu ze studnice příběhů a zkušeností nabrat a předat (samozřejmě anonymně) dál.

NB: Líbí se mi rozmanitost práce (neberu ji jako práci), nová a staronová setkávání. Z návštěv chodím obohacena, ale nejraději jezdím do Rýmařova do domova Diakonie. Když už sedím v autobuse cestou zpět do Olomouce, vždy si říkám, že je třeba být tam častěji, že právě tady mě potřebují nejvíc. Jsem vděčná za to, že mám možnost v této službě stát.

Co je nejtěžší?

MS: Sama mám u sebe problém skloubit vše tak, jak bych ráda.

PQ: Těžké je potlačit „spasitelské sklony“, jak jsem si to pro sebe pojmenovala. Tedy abych respektovala to, že moje názory a rady jsou vyslechnuty, ale dotyčný se jimi neřídí, žije nadále svůj život, kterým se třeba i – podle mého názoru – ničí. Snad se mi to daří. A také je někdy náročné myslet na doporučení farářky Dáši Hrubantové – Pán Bůh nám dal dvě uši a jenom jednu pusu – takže dodržovat tento poměr i mezi nasloucháním a mluvením. A v soukromém životě? Kolegyně nebo farářské rodiny to možná znají; rozumně oddělit rodinný život od práce, neřešit u večeře s manželem presbyterem sborové problémy a starosti. Aby si náš syn mohl udělat na jednotlivé věci a lidi názor sám, bez našeho negativního či pozitivního pohledu. A možná trochu izolace; skoro stále stejný okruh lidí kolem sebe – sbor, rodina a práce jsou pořád titíž lidé.

NB: Návštěvy u umírajících a psychicky nemocných.

Můžete popsat nějakou zajímavou, hlubokou nebo naopak vtipnou příhodu ze své práce?

MS: Po třech letech, co pracuji jako pastorační pracovnice, je mnoho lidí z města, kteří nepatří do sboru, a přesto mě oslovují a zajímají se o to, co vlastně dělám, neboť označení pastorační pracovnice je pro mnohé nerozluštitelné. A tak se dozvídají o našem sboru a dostává se také na hovory o církvi a světě víry.

PQ: Když někdo telefonuje do kanceláře, shání faráře a já odpovím, že je ve vězení. Na druhé straně sluchátka se pak ozve takové to chápající: „Aha, to se někdy stává.“ Pak si uvědomím, že ne všichni asi vědí, že náš farář působí ve věznici jako vězeňský kaplan a že tam nesedí.

NB: Z nedávné doby – přistěhovaná paní se vrací do našeho sboru, kde byla před šedesáti lety konfirmována, a hledáme spolu jejích devatenáct spolukonfirmandů.

gma/DaZ

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.