Sbory s původní luterskou liturgií. Současnost a minulost (2)

Český bratr 4/2012.

V minulém čísle našeho seriálu jsme si krátce připomněli předtoleranční i nejstarší toleranční historii valašských luterských sborů, které nás zajímají při zkoumání zdejších zbytků zpívané liturgie. Dnes se ohlédneme za dalším liturgickým vývojem těchto sborů od toleranční doby až do současnosti.

Vazby na Slovensko a odklon od luterských obřadů

Luterská církev zůstala na Valašsku po celou dobu své existence pod vlivem evangelické církve a. v. na Slovensku. Značná část farářů pocházela ze Slovenska a i kazatelé českého původu byli většinou odchovanci slovenských gymnázií a akademií. Bohuslav Burian proto ve své knize Toleranční kazatelé na Valašsku (1781–1861) soudí, že „valašské evangelické (tj. luterské) sbory byly vlastně po celou toleranci filiální církví daleko větší a živější slovenské sesterské církve“.

O dobově převažující podobě bohoslužeb vypovídá mnohé už sám rychlý odklon od luterství na Valašsku (uskutečněný již v prvních několika letech po vydání tolerančního patentu) a obliba starých bratrských kancionálů. Klíčovým svědectvím o vývoji luterské liturgie na Valašsku v rané toleranční době je ovšem Burianem citovaný pamětní spis, který byl vypracován vsetínským, hošťálkovským a jasenským farářem jako doklad o „zasahování reformovaných kazatelů do pravomoci evangelické církve“. V textu předloženém 13. prosince 1790 vídeňské konsistoři stojí mimo jiné: „Pokud jde o obřady, byly téměř všecky se souhlasem veleslavného c. k. konsistoria a. v. odstraněny, aby nedávaly reformovaným pohoršení, a přece jsou evangelíci nazýváni polopapeženci a nekřesťansky pronásledováni.“

Karel Eduard Lány a situace v Čechách

Obdobná situace trvala i v následujícím století a panovala též v Čechách. Dokladem toho byla činnost Karla Eduarda Lányho, jenž se ve druhé polovině 19. století marně snažil zavést v Čechách luterskou liturgii. Ta měla respektovat jak bohoslužebné pořádky na Moravě a na Slovensku, tak dědictví předků i luterské německé vzory – jak můžeme číst v Říčanově knize Životní dílo Karla Eduarda Lányho. Tento významný český teolog a církevní organizátor se kriticky zmiňoval o „nahé jednoduchosti služeb Božích“ v dobové luterské církvi, ačkoli v dopise jemu adresovaném čteme námitku, že při snaze o provozování liturgie „celá jedna strana větří Řím, vidí ho všude a ve všem“.

Domnívám se, že mnohá hodnocení Rudolfa Říčana, která se týkají stavu v české luterské církvi před jejím sloučením s církví reformovanou, jsou trefná i pro slavení liturgie ve 20. století. Proto si nyní dovolím uvést z knihy Životní dílo Karla Eduarda Lányho delší pasáž: „Luterský konfesionalismus u nás zůstával především programem farářů. Údové sboru přijímali jej z veliké části buď s respektem k osobě svých duchovních správců, ale bez vnitřního zaujetí, buď s protestem projevovaným tu méně určitě, tu určitěji. (…) Vždy měl vrch odpor proti ceremoniím a symbolům, jež připomínaly způsoby římské. Reformovaná zásada jednoduchosti nacházela proto v evangelickém lidu českém vždy více ohlasu než luterské středocestí.“

Liturgie po sloučení církví

Vývoj liturgie, kterým procházely evangelické sbory po sloučení církví, zůstává zatím většinou přehlížen. Kromě charakteristik jednotlivých typů bohoslužebných pořadů v agendách, o nichž byla řeč ve druhém čísle našeho seriálu, nacházíme hodnocení vývoje po roce 1918 v knize Jiřího Ottera a Josefa Veselého První sjednocená církev v srdci Evropy, kde čteme: „někdejší mezicírkevní konfesijní rozdíly nezpůsobovaly žádné zvláštní problémy. Bývalí luteráni si ponechali i nadále své liturgické zvláštnosti, zatímco reformovaná většina nelpěla přísně na žádném článku kalvínského učení, než že se nevzdala zásadního důrazu na presbyterní zřízení a řády. Faráři jedné konfese byli bez nesnází voleni ve sborech druhé konfese.“ Na základě toho, o čem svědčí výše zmíněná svědectví, se však zdá, že liturgické zvláštnosti luteránů byly již v té době značně omezeny a navíc právě působení kalvínsky laděných farářů v luterských sborech mělo často zásadní vliv na zrušení liturgie, či dokonce odstranění oltáře (například v Huslenkách, Hošťálkové i jinde). Svou roli hrála také liberální teologie, která zmírňovala konfesijní výlučnost, a tedy i odstraňovala tradiční obřady.

Proč byla na Valašsku liturgie zachována?

Otevírá se tak spíše otázka, co způsobilo, že byla v několika dříve jmenovaných sborech na Valašsku a Těšínsku liturgie zachována, když celková tendence mířila k jejímu vyloučení. Dostáváme se tak již přímo do situace totalitního režimu druhé poloviny 20. století, kdy se poprvé zdá, že si sbory začínají být své liturgické tradice nejen výrazněji vědomy, ale začínají se k bohatství liturgie vracet a spojovat s ním svoji identitu. Šlo samozřejmě hlavně o sbory, v nichž zůstala linie zpěvu liturgie nepřerušená, tedy tam, kde se faráři neodmítli přizpůsobit místním zvyklostem. Trochu paradoxně, ale vlastně zcela logicky tu vidíme skutečnost, že stejně jako pobělohorská uzavřenost moravských evangelíků plodila snahu uchovat si vlastní identitu a vedla k omezování liturgie v toleranční době, podobná uzavřenost a snaha o zachování identity luterských sborů směřovala v době komunismu k uvědomění vlastní tradice, a tedy k posílení „tradiční“ liturgie. Tento pocit tradice je jedním z nejzajímavějších prvků celé současné valašské liturgické situace a bude předmětem našeho dalšího uvažování.

Eliška Baťová

Příspěvek byl publikován v rubrice Cesta k novému zpěvníku. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.