Sázka na vzdělání. Práce s romskými rodinami na Vsetíně

Český bratr 3/2012.

V bezmála třicetitisícovém Vsetíně je Diakonie nepřehlédnutelná. Hned jak vystoupíte z vlaku, padne vám zrak na modrobílý věžák před nádražím, kterému přes všechna okna osmého podlaží vévodí známé modré logo a nápis Diakonie.

Vsetínské středisko Diakonie nabízí služby pro seniory a služby sociálně vyloučeným. O seniory je postaráno ve čtyřech zařízeních – domově pro seniory, domově se zvláštním režimem, domácí péči a denním stacionáři. O těch dnes psát nebudeme. Na Vsetín jsem se tentokrát vypravila kvůli práci, kterou konají terénní pracovníci mezi sociálně vyloučenými. Ptala jsem se, zda mezi ně patří někdo jiný než Romové a dozvěděla jsem se že ne. Takže si  ten krkolomný název služby můžeme přeložit na srozumitelnější: jde o práci s Romy, romskými dětmi, mládeží a romskými rodinami. Není to však pomoc Romům jako etniku, ale Romům jako komukoliv jinému, kdo se dostal do problémů, zpravidla kvůli složité sociální situaci.

Mozaika

O práci Diakonie na tomto poli jsem mluvila s Martou Doubravovou, vedoucí služeb sociálně vyloučeným. Do konkrétní práce v terénu, zejména v lokalitě Poschla – známých Čunkových kontejnerech – mě zasvětila Anna Hříbková, vedoucí sociálně-aktivizačních služeb s názvem Mozaika. „Pod Mozaikou provozujeme dvě aktivity. Na mládež zaměřený nízkoprahový klub Rubikon a na podporu rodin s dětmi jednak Školičku, pro děti od dvou do pěti let a jejich rodiče, jednak službu s názvem Pomoc a podpora rodinám se školními dětmi,“ vysvětluje Marta. Do Školičky jsme se pak jeli podívat (viz foto).

První kontakt

Zajímalo mě, jak se o potřebných rodinách pracovníci Diakonie dozvědí. Potřebné rodiny nacházejí terénní pracovníci většinou přímo ve vyloučených lokalitách, kam chodí denně. Hodně si lidé mezi sebou sami řeknou. Také školy o této činnosti vědí a doporučí příslušnou službu, když je někde problém. Důležitá je spolupráce s odborem právní ochrany dětí, jehož pracovníci na sociální služby rodiny upozorní, pokud vidí, že by to mohlo vést ke kýženému cíli. Diakonie služby nabízí, rodiny se rozhodnou, zda je chtějí využít.

Školička

Pracovníci Diakonie připravují programy pro rodiče s dětmi od dvou do pěti let, což má vést k rozvoji dětí v předškolním věku a získání takových návyků a dovedností, aby později zvládaly běžnou základní školu. Na Vsetíně nastupovalo ještě před časem devadesát procent dětí do základní školy praktické (dříve zvláštní). Nyní se počet snížil o deset, možná až patnáct procent, což je velký úspěch. Systém zápisů dětí do prvních tříd je pro romské etnikum velmi diskriminující. Vše je nastaveno na děti, které rozumějí česky a chodily v předškolním roce do školky. Proti nim jsou pak romští předškoláci ve velké nevýhodě, protože mluví doma romsky. „Způsob zápisů romských dětí do českých škol vidíme jako systémovou chybu. Stavíme od počátku na tom, že pokud se dětem nedostane kvalitního vzdělání, neuplatní se. Dostanou se do začarovaného kruhu nevzdělanosti, nezaměstnanosti, závislosti na sociálních dávkách, absence pracovních návyků. Když chodí romské děti do praktické školy, dostávají se do izolace, kamarádí se pak jen mezi sebou, což jim zavírá cestu do většinové společnosti.

Pokud chceme snížit počet romských dětí v praktických školách, a podle nás by jich tam polovina chodit nemusela, musí se dostat podpory celé rodině. Tudy vede cesta ze sociální vyloučenosti a zmíněného neblahého kolotoče. Pokud rodiče vyšli  pouze praktickou školu, nedokážou poradit dítěti s úkoly už ve třetí třídě. Je potřeba je podpořit, naučit je zorganizovat chvilku klidu na domácí přípravu, i když je kolem třeba spousta sourozenců. Zkrátka je nutné do toho vtáhnout celou rodinu,“ popisuje práci v rodinách zapáleně Anna.
Nyní funguje Školička čtyři dny v týdnu a z toho v úterý je vždy program pro děti s rodiči. Program je zaměřen na rodiče, aby viděli, jak je možné s dětmi pracovat, i když třeba sami nic podobného v dětství nezažili. Aby načerpali nápady, jak děti dále rozvíjet. A jestli nápady doma s dětmi uplatní? „Někdy si je děti doslova vydupou,“ přikyvuje Anna Hříbková. „Něco se jim líbí a dokážou si o to rodičům říct. Rodiče se jim pak více věnují a zjistí, že je to dobré. Některé maminky se tak zapojily, že se staly nejdříve dobrovolnicemi ve Školičce a pak dokonce placenými silami. Třeba zrovna paní Jolana, která do Školičky začala chodit se svým nejmladším dítětem a nyní tu pracuje. Bohužel kvůli seškrtanému rozpočtu školičky bude muset skončit. A to je velká škoda,“ konstatuje smutně vedoucí Školičky.

„V úterních programech pro rodiče a děti dáváme velký důraz na to, aby se posilovala spolupráce rodičů a dětí. Vidíme mnohdy, že na počátku přijde rodič a všechno za dítě dělá. O to ale nejde, vedeme rodiče k tomu, aby dali dítěti prostor, aby tvořili spolu,“ doplňuje Marta. „Jeden tatínek například říkal: takové kostky máme doma a kluk si s nimi vůbec nehraje! A já na to: to si s ním musíte hrát vy. Po deseti minutách přemlouvání to tatínek vyzkoušel, a ono to fungovalo. Stavěli spolu půl hodiny. A kolega mi pak říkal, že když byl za několik dnů u nich doma, že tatínek seděl a hrál si s klukem s kostkami.“ Vypadá to jako drobnost, ale za takových postupných kroků se pak rodí úspěch.

Základní škola a co dál

Další bod, kde je často třeba pomoci, je komunikace mezi školou a rodinou. „Mám před očima případ, kdy maminku kvůli chování jejího kluka v první třídě volali do školy snad obden. Až to nakonec vzdala a svolila s jeho přeřazením do praktické školy, přestože byl velice šikovný. V této oblasti se snažíme být takovým nárazníkem a snažíme se mírnit konflikty mezi učitelkami nebo vedením školy a rodinou,“ popisuje další oblast terénní práce Anna.

Ale ani dítě, které úspěšně zvládne základní školu, dokonce se i vyučí, nemá zdaleka vyhráno. Nevýhoda toho, že je Rom, se s ním táhne dál. Obtížně hledá práci. K tomu Marta: „Pomáháme i s hledáním práce pro mladé Romy. Loni se na nás jeden šikovný mladý hoch obrátil o pomoc s hledáním místa, ale trvalo víc než rok, než se to podařilo. Pak slýcháme od rodičů: k čemu to všechno snažení je, když se naše děti nakonec třeba i vyučí, ale práci neseženou.“ O to důležitější pak je, aby romské děti měly síť vztahů ve většinové společnosti, nejen mezi sebou. Aby měly kamarády a spolužáky, jejichž rodiče je znají, pak snáz najdou práci nebo získají doporučení.

Shrneme-li smysl sociálně aktivizačních služeb, vidíme, že velkou část práce Diakonie v rodinách představuje podpora všeho, co se týká školy a vzdělání. Není to ale jen pomoc při řešení konfliktů. Pracovníci stojí jednoznačně na straně rodin. K rozhodování však vedou rodiče, oni nesou odpovědnost. Oni musí rozhodnout, zda dítě přeřadit či nepřeřadit do praktické školy a kam se má dále ubírat jeho vzdělávání. „Velkou energii věnujeme také pomoci při doučování. A zase: nejde o doučovací kroužky, ale o to, aby rodiče byli schopni dítě podpořit a pomoci mu se školou, aby dohlédli na přípravu a vyžadovali ji,“ popisuje další snažení terénní pracovnice.

Bydlení

Na problémy se školou, které v romských rodinách prožívají, se nabalují další věci: dluhy, bydlení, vyřizování na úřadech. Jaká část vsetínských Romů bydlí na Poschle – v kontejnerových domech? Romové bydlí i jinde, buďto rozptýleně nebo soustředěně ještě asi ve dvou nebo třech lokalitách. Na Poschle jsou ale terénní pracovníci nejčastěji – už jen proto, že zde jsou v nízkém domku po bývalých holobytech prostory Školičky i nízkoprahový klub Rubikon. V plechových kontejnerech se octli vlastně obyvatelé zbořeného pavlačového domu z centra Vsetína. Komu kontejnerové domy patří? Jsou to městské byty. Sice s koupelnami a záchody, ale také s plísněmi, protože plechové kontejnery nedýchají. Větší problém je, že rodinám opakovaně vznikají dluhy. Někde desetitisícové, jinde až stotisícové. A město není schopno peníze od dlužných rodin vymoci. Marta kroutí hlavou: „To je nepochopitelné. Další příklad selhání systému. Při stěhování z pavlačáku na Poschlu se měl nastolit nějaký nový režim, ale ten se opět nedodržel. Náš názor byl, že by se první případ neplacení měl exemplárně dotáhnout a neplatiče z bytu vyhodit. To se ale nestalo a dluhová spirála se roztáčí dál. Myslíme si, že u některých rodin to byl i důvod nedávného odchodu do Anglie. Odešlo jich několik. Nechaly tu dluhy, které jim narůstají. To znamená, že se nemají kam vrátit, kdyby se jim v Anglii nevedlo, přestože Vsetín vnímají jako svůj domov.“ Její rozhořčení v hlase stoupá: „V zadlužování romských rodin vidíme i pochybení ze strany státních úředníků. V zákoně je vyloženě možnost, že když je ohroženo bydlení rodiny, může se dávka na bydlení vyplácet přímo tzv. náhradnímu příjemci, což je nejčastěji majitel bytu. Právě aby nevznikaly dluhy. Toho ale vsetínští úředníci nevyužili a vypláceli dávky rodinám na ruku s tím, že si bydlení mají zaplatit.“ Anna hned dodává: „Byla v tom patrně snaha naučit rodiny hospodařit a starat se o své finance. U některých to ale nefunguje, asi se to v životě nenaučí. A dluhy je pak drtí.“

Důvěra

Vzniká při dlouhodobé spolupráci něco jako vztah důvěry mezi pracovníky Diakonie a romskými rodinami? To vysvětluje zkušená pracovnice z terénu Anna: „Setkáváme se s tím, že rodina je ráda, že se jí věnujeme. Pomůžeme se školou, zdravotními problémy dětí, s bydlením, dluhy, zaměstnáním pro rodiče. Ideální je, když v sobě rodina najde motivaci. Při dlouhodobé práci se často vytvoří vztah důvěry. Členové rodiny svou situaci chtějí řešit a s naší podporou se mnohé po malých krůčcích daří. Pokud pomoc přichází od nás zvenku a rodině je to jedno, smysl se vytrácí. Stalo se také, že nás vyhodili. I s tím se musí počítat.“  A co lhostejnost? I s tou se pracovníci setkávají. Dítě něco chce, ale rodičům je to jedno. Nebo matka něco chce, ale za týden je jí to pod náporem jiných starostí už jedno.

Zmatek kolem dávek na počátku roku 2012

Co jsme viděli v televizi z tepla svých obýváků, zažili terénní pracovníci na Vsetíně na vlastní kůži. Poprvé v životě viděli děti brečet hlady. Pro rodiny, které žijí z ruky do úst a jinak to neumějí, je každé selhání systému dramatické. Vyhlášená sbírka základních potravin pomohla nejpotřebnějším a velkým překvapením bylo, kolik lidí se do ní zapojilo.

Je v terénní práci s romskými rodinami naděje?

Někdy je ubíjející pracovat s rodinou na jednom problému, když se pořád nedaří. Najednou však, třeba za rok, rok a půl se cosi hne. Zvenku to ani třeba nemusí jako velké vítězství vypadat, ale pracovníci Diakonie vědí, jaké úsilí za tím je. To je pak krásný pocit, že se něco konečně podařilo. Vsetínská Diakonie není se svou nabídkou sociálně-aktivizačních služeb pro rodiny rozhodně zbytečná.
Daniela Ženatá

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.