Rozhovor se studentským farářem Janem Štefanem

Český bratr 5/2012.

Prof. ThDr. Jan Štefan (1958) je vedoucím katedry systematické teologie Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Od podzimu 2011 je studentským farářem. Popis své práce začal vytvářet zcela od základů: od pravidelných dopoledních bohoslužeb každou středu v podzemní fakultní kapli, čtvrtečního večera s hostem jednou v měsíci ve fakultní kavárně Marathon a semestrálního večírku na konci zimního a letního semestru.

Jaké úkoly studentského faráře považuješ za nejdůležitější?

Za nejdůležitější úkol studentského faráře považuji znovu navázat přervaný vztah mezi univerzitním studiem a studentským životem. Dvacet let jsme se na fakultě soustředili na kvalitu výuky teologie a teologického bádání. Nyní je načase zamyslet se nad tím, kdo že to vlastně je teolog. Nedávno jsem četl u Wolfharta Pannenberga, jednoho z nejvýznamnějších žijících systematických teologů současnosti, větu: „Náboženská tvrzení mohou, stejně jako jiná tvrzení, získat na věrohodnosti pouze tím, že budou mít pozitivní vztah k našemu ostatnímu vnímání skutečnosti.“  Obávám se, že na fakultě příliš často slyšíme, čteme, hovoříme i píšeme o něčem, co nemá žádný vztah k tomu, co prožíváme, co zakoušíme, čím žijeme. Otevřeme knihu či počítač a na chvíli zapomeneme na to, co nás naplňuje smutkem nebo radostí, na co vzpomínáme nebo na co se těšíme; zavřeme knihu či počítač, a vrhneme se zpátky do trápení, úkolů i potěšení života.

Moje lipská kolegyně, systematická teoložka Gunda Schneider-Flumeová, definuje teologii jako „zkušenostní vědu“. Teologem je pro ni ten, kdo propojuje zkušenosti účastníků biblických příběhů, dosvědčené biblickými svědky, s vlastními zkušenostmi – od zkušeností běžných, každodenních, přes zkušenosti velké, výjimečné, až po zkušenosti specifické, dané naší profesí.

Domnívám se, že studenti a studentky teologie jsou zvláštní bytosti, které si žádají – podobně jako vojáci, policisté, vězni nebo pacienti – svého zvláštního faráře, na kterého mají nadstandardní nároky: slyšet intelektuálně náročná kázání, účastnit se mnohovrstevné bohoslužby, vědět, že pastorace bude brát zřetel na problémy, které s sebou nese jejich studium (např. krize víry, náboženské vyhoření, hyperkriticismus vůči faktickému provozu církví). K věci patří i to, že studující teologie budou posuzovat svého profesora jako teologa nakonec ne podle kvality (a už vůbec ne kvantity!) jeho odborných studií, nýbrž podle toho, jaký je na kazatelně, za „oltářem“, ve „zpovědnici“, tj. podle toho, jaký je kazatel, jaký je liturg, jaký je pastýř.

Jsi tu jen pro evangelické studenty, pro studenty, kteří se hlásí ke křesťanské víře, nebo pro všechny studenty, konfesijní právě tak jako nekonfesijní?

Samozřejmě, že tu jsem pro všechny studenty. Předpokládám však, že mou službu užijí jenom ti, kdo praktikují nebo by rádi praktikovali křesťanskou víru nebo by rádi viděli, co to je praktikovat křesťanskou víru – v reformační spiritualitě a reformačním étosu. Svou službu nabízím všem, církevně zakotveným i církevně nesocializovaným, ale je to služba duchovenská, není to poradenství v životních trablech. Nejsem ani psycholog, ani psychoterapeut, jsem farář. Jistě, tématem teologie není pouze a výlučně Bůh, tématem teologie je Bůh a člověk a jejich vzájemný vztah. Farář pečuje o člověka v jeho vztahu k Bohu.

Je tvoje role studentského faráře v konfliktu s tvou rolí vysokoškolského učitele?

Jako evangelický teolog chci rozlišovat sféru světskou a sféru církevní, svou roli občanskou a svou roli křesťanskou. Své působení na jednom či na druhém místě, v jedné či druhé roli, bych neměl zaměňovat. Například tím, že budu při bohoslužbě mluvit jako učitel nebo při přednáškách jako farář, nebo že budu při zkoušce odpouštět profesní neznalosti (jako by to byly hříchy) a v pastoračním rozhovoru hodnotit životní situace (jako by se jednalo o zkouškové penzum). Jako farář vnáším do srdce světlo Ježíšova evangelia, jako profesor do hlavy světlo teologického rozumu. Teď jsem ovšem promluvil jako luterán, a k tomu značně doktrinárně („jako dogmatik“).

Jako žák Karla Bartha bych rád tyhle lutherské formule poněkud poopravil. Rozlišovat kazatelnu a katedru, svlékat ze sebe talár univerzitní a navlékat na sebe talár farářský a naopak, mohu jen proto, že duchovenská služba i vyučování teologie spolu velmi těsně souvisejí. Někdy je takřka nemožné říci: teď mluvím či jednám jako farář, za chvíli budu mluvit a jednat jako profesor. Nemohu se rozpoltit vedví.V obou rolích přistupuji ke studentům a studentkám jako ten, kdo je prostě – nebojím se toho slova – má rád.

Máš dojem, že se v poslední době vytvořil větší pocit sounáležitosti studentů k fakultě, že ji vnímají jako společenství?

Ano, pozoruji, že se kolem kaple (a doufám, že podobně tomu bude i kolem Marathonu – někdo chodí raději do kostela, někdo do hospody) vytváří jak hlubší a pevnější společenství mezi studenty navzájem, tak také určité společenství mezi studenty a učiteli. Když podáváš bratřím a sestrám tělo a krev Páně nebo když si s Jakubem nebo Alžbětou přiťukneš půllitrem, nejsi přitom doktor či student teologie, nýbrž Jakub, Alžběta a Jan. Jistě, toto společenství nečítá víc než pár desítek lidí, ale nejde o to „kolik“, jde o to „že vůbec“.

Má se studentský farář zapojit do protestních akcí proti navrhovaným reformám vysokých škol?

Přímo nikoli – pokud by nenastal tzv. status confessionis, okamžik, kdy by se zaujetí stanoviska pro nebo proti stalo nutnou podobou mého křesťanského vyznání Krista. Taková situace přichází ovšem zcela výjimečně. Rád bych se držel pravidla, že v běžných situacích je pro faráře politika – každá politika, a zejména politika protestní a medializovaná – vždy až na druhém místě.

Ptal se Peter Stephens

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.