Quo vadis, diakonáte ČCE?

Český bratr 5/2012.

Víte, co je to diakonát? Věděli jste, že naše církev má institut diakonátu? K čemu je to dobré? Kdo jsou diakoni a diakonky? Kolik jich naše církev má? Chceme v tomto čísle (snad také k tématu vzdělávání, jež s diakonátem souvisí) oprášit uvažování o tomto institutu, který možná stojí před jistou křižovatkou své další cesty. Nečekejte rozsáhlou analýzu, spíš drobný příspěvek do diskuse a především vyjádření diakonů samých, jimž jsem položil základní otázku, co pro ně tento „úřad“ znamená.

Instituce diakonů je velmi starobylá (Sk 6,1nn) a existuje prakticky ve všech tradicích. Ovšem náplň jejich služby není chápána jednotně. Údaj Sk 6,2, že mělo jít o „službu při stolech“ (diakonein trapezais) byl snad čten dvojím způsobem: že jde o službu vnějšího zaopatření, zejména potřebných – nebo že jde o službu při „stolu Páně“. Diakony pak nacházíme oscilovat v obojí roli: pomocně-liturgické a „charitativní“. Reformační církve se přiklonily většinou k roli druhé, charitativní.  (P. Filipi)
Co o diakonátu říkají řády: „Členy ČCE, případně členy jiných evangelických církví, jimž bylo dle Řádu členství ČCE členství v ČCE propůjčeno, kteří se rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní povolání, může církev (po projednání s jejich vedením) k této práci pověřit. Tím se stávají diakony a diakonkami ČCE. Způsob výběru diakonů/diakonek, jejich odbornou a teologickou přípravu v rámci „diakonátu“, obsah závěrečné zkoušky, na jejímž základě bude synodní radou rozhodnuto o udělení pověření, a podmínky jejich pověřování určí synod.“ (Řád diakonické práce, článek 4)
V současné době se v ČCE i Diakonii vede diskuse, jaké je skutečné místo diakonátu, jak je tento institut kompatibilní s církevním životem ČCE. V té souvislosti se vynořují mnohé otázky: jak přesně definovat ono diakonské životní povolání? Kam až vede služba potřebným, jak ji v souvislosti s diakonátem vymezit? Kdo vzhledem ke svému zaměstnání či povolání smí, může, má být diakonem a diakonkou?
Naše církev má pět diakonů (a žádnou diakonku). Možná bychom čekali víc, vždyť kolik členů ČCE si zvolilo pomoc potřebným za svou hlavní životní náplň, ať už v Diakonii či jiné instituci, v křesťanské službě nebo kdekoli jinde? Co znamená být diakonem, kde je přidaná hodnota diakonátu?Rozhodl jsem se pátrat „u zdroje“ a zeptal jsem se přímo našich pěti diakonů, čímž je zároveň ve stručnosti představuji. Všichni (v abecedním pořadí) odpovídali na jednu základní otázku: Co pro mne znamená, že jsem diakonem?

Jan David, Vsetín, v důchodu, emeritní ředitel střediska Diakonie v Myslibořicích
Co to pro mě znamená? Vděčnost, že se církev přiznala k mé sociální službě v Diakonii, kde jsem byl zaměstnaný. A teď v důchodu ke službě ve sboru, kde žiji. A vděčnost, že mohu navazovat na to, co je v církvi zakotveno již z apoštolských dob. Také to pro mne znamená závazek: nevyhýbat se službě tam, kde mohu být něco platný. A v neposlední řadě: brát ČCE plně za svou a snažit se jí nedělat ostudu.Znamená to pro mne i účast na společenství bratří, kteří se modlí za sebe a občas i spolu, a určitý podíl na společenství diakonů, jak jsem je mohl poznat i v jiných církvích.Osvědčený titul diakona pro mne otevřel i dobrou šanci angažovat se – byť jako důchodce – v místních křesťanských sociálních organizacích i v sociální oblasti v rámci města.

Petr Haška, Myslibořice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Jako první je potřeba říci, co znamená slovo Diakonie. Službu bližnímu, u lůžka, u stolu, v nemoci, umírání, výchově. Ale také v naslouchání, pastoraci, radě, řízení, vedení církevní, sociální – sloužící organizace. Služba, která je založena na Kristově výzvě: jdi a jednej tak! Zcela lidsky, podle svých schopností, obdarování. To má dělat de facto každý, ne z povinnosti, zištnosti, ale jako člověk! Diakon by měl být člověk, který chce vědomě, veřejně službu druhému vzít jako své poslání. Tak se vnímám já, jako křesťan slabý a nedokonalý, ale odhodlaný se zasazovat o věci druhých, naslouchat, komunikovat, hladit ostré hrany, hledat společné možné cesty. Dostal jsem od našeho Pána Boha obdarování, která chci využívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Dostávám však i zpětnou vazbu od druhých, kteří mě v tom povzbuzují, podporují a „nesou“. Abych zůstal nohama na zemi a neodtrhl se od skutečné potřeby lidí okolo mě. Někdy je to těžké, a tak se stále cítím jako začátečník na cestě. Chybující i hledající. Pracuji v Diakonii ČCE už jednadvacet let a více než dvanáct let jsem ordinovaným presbyterem. Tento čas považuji za úžasný dar, kdy mám možnost dělat práci, která mě baví, potěšuje a dává mně smysl.

Petr Hejl, Klobouky u Brna, ředitel střediska Diakonie ČCE BETLÉM
Být diakonem vnímám (ve víře) jako své povolání od Pána Boha sloužit lidem v církvi i ve světě. K uvědomění si tohoto povolání u mne ovšem nedošlo najednou, šlo o postupný proces, jehož účinky vedly k tomu, že jsem se začlenil do služby potřebným lidem v Diakonii – a později se stal i jedním z prvních diakonů ČCE.Po létech naplněných službou v diakonickém středisku BETLÉM jsem měl velikou radost, když nový Řád diakonické práce přinesl od roku 2001 možnost, aby (nejen) členové ČCE, kteří se „rozhodnou přijmout službu potřebným za své hlavní životní poslání“, mohli být k této práci pověřeni církví a stali se tak „diakony a diakonkami ČCE“.  Pro mne osobně přijetí tohoto pověření před synodem ČCE znamenalo důležité potvrzení onoho vnitřního diakonského povolání, kterého se mi dostalo již dříve.   Věřím, že být diakonem znamená přijmout Boží volání ke službě bližním a vstoupit tak do šlépějí prvních sedmi diakonů ze Skutků apoštolských i sestry Foibé, diakonky církve v Kenchrejích, a mnoha dalších diakonů a diakonek, jejichž jména nám Bible nepředala. Věřím, že kazatelé ČCE i jiných denominací se mají, stejně jako kdysi apoštolové v Jeruzalémě, soustředit na kázání Božího slova a na modlitbu, a to za podmínky, že jim s duchovní i praktickou službou lidem (ve sborech i mimo ně) budou pomáhat diakoni a diakonky – muži i ženy plní Ducha svatého a víry. Věřím, že toto je novozákonní model efektivní církve.

Pavel Pistor, Libice, ředitel střediska Diakonie ČCE
Dlouho jsem přemýšlel, zda se do diakonátu mám přihlásit, protože mi bylo dáváno najevo, že nemám teologické vzdělání. Nakonec jsem se po doporučení ve sboru přihlásil a tři roky jsem se vzdělával v seniorátním vzdělávání laiků, které jsem v prosinci 2011 ukončil. Být církví pověřen k sociální práci, to je poslání a zároveň veliký závazek. Mně osobně to pomáhá v určitých krizových situacích, kdy si uvědomím, že se nemám vzdávat a v této práci setrvat. Zároveň si také uvědomuji, že již prvotní církev pečovala o chudé, sirotky a vdovy. Přece víra bez skutků není živá. Jenom je škoda, že je nás diakonů tak málo. Domnívám se, že by bylo správné, aby ředitelem či ředitelkou střediska Diakonie byl diakon nebo diakonka.

Kaple v Libici

Lubomír Vraj, Olomouc, vedoucí sociální pracovník v domově seniorů
Co pro mne znamená být diakonem? Důvodů je víc a nejsem schopen říct, který je hlavní. Je to prostor k setkávání s lidmi, kteří chtějí, aby se jejich víra projevovala v sociální práci. Je to prostor k výměně zkušeností se sociální prací s křesťanským základem. Je to prostor k duchovnímu čerpání, které je specifické pro křesťana v pomáhající profesi. Je to prostor pro budování vlastní víry. Je to jedinečná možnost propojení osobní víry a sociální práce. Absolvoval jsem několik setkání diakonů. Vždy to mělo velký význam pro mou práci i víru. Neumím si přestavit svou práci bez tohoto duchovního zdroje.

Pavel Hanych

Diakonský revers (Uchazeč jej podepisuje před vydáním pověřovacího dekretu.)Budu­-li povolán/a jako diakon/ka Českobratrské církve evangelické v jejím sboru nebo v její Diakonii, zavazuji se, že svou službou i svědectvím vlastního života budu stvrzovat evangelium Ježíše Krista i dar víry, která se cele spoléhá na Boží milost.Budu svědomitě, řádně a včas plnit povinnosti, které jsou dohodnuty v povolací listině, stanoveny církevními řády a uloženy nadřízenými orgány mé služby.Budu se stále vzdělávat, především v oboru své diakonské služby. Budu se zdržovat činností, které nejsou v souladu se službou v církvi a v její Diakonii nebo které by mne zdržovaly či rušily v plnění povinností s diakonskou službou spojených.Vystříhám se všeho, co by narušovalo společenství a řád Českobratrské církve evangelické.

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.