Matěj Spurný: Most do budoucnosti

Most do budoucnosti(ČB 1/2017) Likvidace a nová výstavba severočeského města Most kvůli povrchové těžbě uhlí nás dodnes fascinuje. Jedná se totiž o událost, která nemá obdoby. Město plné gotických památek a přirozené centrum regionu od středověku zmizelo z povrchu zemského. Vedle něj pak vyrostlo sídlo téhož jména, ale docela jiné povahy: zatímco starému městu vévodily věže chrámů, novému paneláky; v tom nejvyšším dodnes sídlí ředitelství těžebního podniku. Jak mohlo k něčemu takovému dojít? Jaké síly stály v pozadí? Historik Matěj Spurný ve své poslední knize ukazuje, že tyto otázky nepatří minulosti: jsou dráždivě aktuální.

Poslechněte si článek:

Nekonečný příběh
Laik, který je s koncem starého města a vznikem nového jen zběžně obeznámen, má sklon celý příběh přisuzovat bolševické zvůli: komunistický režim, vybavený totalitní mocí, ideologií produktivismu a pověstnou kulturní i duchovní tupostí svých aparátčíků, prostě rozhodl, že staré město musí ustoupit těžbě uhlí, a nebylo proti tomu obrany. Na západ od železné opony by se něco takového stát nemohlo, soudí laik.

Historik Matěj Spurný ve své poslední knize nazvané Most do budoucnosti nám laikům předkládá dostatečné množství výmluvného materiálu k tomu, abychom mohli podobné jednoznačné soudy korigovat.

Příběh Mostu, včetně výstavby nového města do jeho konečné podoby, podle Spurného zapadá do trendů, které neznají hranic a překonávaly i tehdejší rozdělení Evropy na demokratický západ a komunistický východ. Tak či onak se prosazovaly v obou mocenských blocích, procházely obdobnými proměnami, a co víc – prosazují se v adaptované podobě dodnes.

Most do budoucnostiDomluvte se, soudruzi
Jak se čtenář hned v prvních kapitolách dozví, nebyla to komunistická vláda, od koho prvotní impulz k demolici starého města kvůli těžbě v padesátých letech minulého století vzešel. Vznikl svým způsobem „zdola“ – od inženýrů tehdejších sjednocených a zestátněných severočeských těžebních podniků. A těžaři také projevovali nejsilnější vůli plán realizovat. Místní, okresní i krajské orgány samosprávy ovládané komunistickou stranou naopak byly proti nebo zaujaly neutrální, vyčkávací postoj. Totéž lze podle dokumentů uváděných ve Spurného práci konstatovat i o vedení tehdejšího státu.

Nižší stupně moci, včetně představitelů samotného města, se záhy, zvláště po příslibu výstavby Mostu nového, s plány těžebního podniku smířily a začaly na něm spolupracovat. Bylo to pro ně patrně výhodnější než žít v nejistotě o směru vlastní budoucnosti a v trvalém konfliktu se zájmy mocného těžebního podniku.

Souhlas, bez kterého nešlo likvidaci starého Mostu provést, vydaly ale vládní orgány až tehdy, když bylo jasné, že jsou obroušeny všechny hrany možných konfliktů a že mohou obyvatelům starého Mostu nabídnout za jejich původní sídlo náhradu, podle tehdejších měřítek kvalitnější hned o několik řádů. Jinými slovy: budoucí osud města byl natolik zásadní, že ani komunisté vládnoucí na přelomu padesátých a šedesátých let – v čase doznívajícího stalinismu – si nedovolili o něm rozhodnout bezohledně.

Místo toho vyčkávali, až jak se situace vyvine, což je strategie nikoliv nepodobná strategiím našich již demokratických vlád například ve věci takzvaných těžebních limitů. I v tomto případě se hraje o osud lidských sídel: Horního Jiřetína a částečně též Litvínova. I v tomto případě vlády spíše vyčkávají, jak přetahovaná mezi těžaři a zástupci místních institucí dopadne.

To však není jediná, a už vůbec ne nejdůležitější paralela. Matěj Spurný ve své práci sleduje spíše obecnější předpoklady světa, ve kterém je možné likvidovat historická sídla, rabovat krajinu a budovat na volných plochách v rekordním čase sídla nová. Ukazuje, že se tak neděje proti vůli většiny, ale často s jejím souhlasem, nebo alespoň s většinovým přesvědčením, že nelze jinak, neboť jsou hodnoty vyšší než zachovalá krajina či staleté lidské sídlo. Jaké hodnoty to jsou?

Čísla, pokrok, přizpůsobení
Samozřejmě že ekonomická výnosnost a z ní plynoucí domnělý blahobyt byly při rozhodování o konci starého a vzniku nového města podstatné. Oněch údajných sto milionů tun mosteckého hnědého uhlí, které měly pohánět turbíny elektráren, vytápět domácnosti po celé republice a také být zpeněženy vývozem, představovaly podle tehdejších výpočtů tak astronomický zisk, že likvidace a nová výstavba jednoho celého města v nich představovala sice významnou, ale s přehledem zvládnutelnou položku.

Výpočty, které Spurný s pomocí archivních pramenů ve své práci uvádí, jsou samozřejmě zcela absurdní. Nikdy nebude v silách ani těch nejsofistikovanějších ekonomů reálně rozvážit náklady a výnosy procesů tak komplexních, jako byl třeba ten mostecký. Ekonomicky zdánlivě podložená čísla přitom ale sugerují dojem exaktnosti, nevyvratitelnosti a nutnosti. Jak Spurný působivě píše: „Vykolíkovávají jednosměrnou ulici, z níž jako by nebylo úniku – nebo jen za cenu ztrát, které si společnost nemůže dovolit.“

Samotná moc ekonomických čísel by ovšem nestačila, kdyby se nespojila s hodnotou úzce chápaného pokroku: s přesvědčením moderního člověka, že je za pomoci techniky a racionálního plánování schopen rychle a efektivně vylepšovat svět. Starý Most mohl zaniknout také proto, že náhrada v podobě Mostu nového měla představovat radikálně jinou kvalitu. Ostatně v téže době na druhé straně železné opony, především v Británii, také původní části leckterých měst zanikaly, aby na jejich místě rostlo městské prostředí tomu mosteckému ne nepodobné.

Ani na západě ani na východě se přitom nejednalo jen o projev úplné svévole. Prostředí starých měst bylo skutečně životu nevyhovující až nepřátelské (případně zničené válečným bombardováním). A nová výstavba opravdu přinášela lidem v mnoha ohledech vyšší komfort. Problém byl spíš v jednostrannosti, s jakou se k celé věci přistupovalo: staré bylo shledáváno jako zbytečné, neužitečné až škodlivé. Hodnota nového se zase odvozovala od toho, že nebude mít se starým nic společného, že bude radikálně jiné. Důsledky tohoto přístupu jsou nám dnes zřejmé. Pokrokářsky budovaná nová městská prostředí sice přinesla ledasco dobrého, vcelku se o nich ale dá říct totéž, co o těch starých: jsou životu nevyhovující až nepřátelská; jen jiným způsobem.

Jak Spurný ve své knize dokládá, zatímco padesátým letům minulého století na obou stranách železné opony vládla nekritická víra v pokrok umožněný technikou a expertním ekonomicko-technickým plánováním, v šedesátých letech se začínají ozývat první výrazné kritické hlasy.

I v komunistickém Československu široce čtené Literární noviny dávají prostor hlasům, které plán likvidace starého Mostu kvůli těžbě uhlí z památkářského či ekologického hlediska kritizují.

Kritika ovšem nezůstává bez reakce. Ne že by měla moc rozběhnutý proces zastavit, ale způsobuje aspoň snahu jeho nejhorší důsledky zamaskovat. V případě likvidace Mostu je to jednak zdůrazňování faktu, že nové město bude i ekologicky čistší: nejen, že jeho součástí budou rozsáhlé parky, ale bude postaveno i na vyšším místě s lepšími rozptylovými podmínkami. A potom, aby bylo učiněno zadost i vzmáhající se úctě k historickému dědictví, padne rozhodnutí zachránit z celého historického města nejcennější památku – pozdně gotický chrám, který je oddělen od svých základů a po kolejích přesunut na místo mimo plánovaný důl.

Varování pro laskavého čtenáře
Matěj Spurný se rozhodl pro sofistikovanou architekturu vyprávění – téma se snaží pojednat z pěti samostatných perspektiv. Vznikla tak ovšem poněkud nesourodá stavba, která čtenáře spíše mate: dost informací se opakuje a některé perspektivy se zdají být zvoleny hlavně kvůli tomu, že jsou blízké autorovi, ale pro samotné téma knihy tolik důležité nejsou (například kapitola o mosteckých Romech).

Most do budoucnosti je prostě lépe číst tak, jak se to doporučuje při čtení Bible: najít si kapitolu s poutavým názvem, pustit se do ní, a když se ukáže být nepřístupná, klidně přelistovat někam dál. Stojí to za to. Čtenáři se pak začne skládat obraz světa, který je vlastně velmi současný: v technický pokrok a ekonomickou nutnost sice už nevěříme tak neproblematicky jako naši předkové, víra je to ale pořád silná. Na základě této naší „víry“ pořád spouštíme procesy se značně problematickými až katastrofickými důsledky. Nápravy jsme schopni jen dílčí – asi jako když se z celého města zachová jeden kostel.

Matěj Spurný nám umožňuje toto vše na základě poutavého historického příběhu hlouběji pochopit. Což je první krok k nápravě.

 Adam Šůra

SPURNÝ, Matěj. Most do budoucnosti: laboratoř socialistické modernity na severu Čech. Praha: Univerzita Karlova v Praze, nakladatelství Karolinum, 2016. 290 s. ISBN 978-80-246-3332-9

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.