Dopis Janu Palachovi

Jan_Palach_foto_z_průkazu(ČB 1/2017)

Ahoj Jendo!

Jsem o tři roky mladší než ty. Jmenuju se Láďa Ruml a pocházím z malé obce na předměstí Mladé Boleslavi. Tam jsem vychodil i celou základní školu.

Mým snem od raného dětství bylo stát se strojvedoucím parních lokomotiv a tahat s nimi „dlouhé těžké nákladní vlaky“. Ty jezdily i u nás v Boleslavi, ale to, co jsem viděl ve svých pěti letech z dětské sedačky na kole svého táty v údolí Labe mezi Litoměřicemi a Děčínem, rozhodlo! Na obou březích řeky dvoukolejné tratě a na nich supěly 555 a 556 ( „němky a štokry“), zapřažené do úžasně dlouhých nákladních vlaků.

Poslechněte si článek:

Pro malého kluka ohromující, z paměti nevymizející zážitek. Však jezdily i přes tvoje rodné Všetaty. Také jsem u Labe viděl elegantní rychlíkové lokomotivy s přezdívkami „ Mikádo, Šlechtična, Albatros“. Vyráběli je těsně před válkou i po válce v Plzni.

Už v šesté třídě obecné jsem na svůj sen rodiče upozornil. Žádné gymnázium! A tak jsem v osmé a deváté třídě udělal vše pro to, abych se stal studentem děčínské železniční průmyslovky. Pamatuju si 11. květen 1966, den přijímaček. Veliké napětí a ohromná úleva, že jsem napoprvé přijat.

A v září to začalo. Internát měl polovojenský režim: prý budeme „modrá armáda“. Na škole také docela „vostrý“. Na oboje jsem se ale adaptoval úspěšně, velkým plusem ve studiích bylo moje částečné nadání v matematice. Ulehčovalo mi studium odborných předmětů, hlavně abstraktní elektrotechniky. Relax pro mě znamenaly hodiny literatury a tělocviku s naším třídním. Jeho teoretické rady, jak rozkládat síly fyzické i duchovní, mi hodně pomáhaly při mém koníčku – silniční cyklistice.

Proč ti vlastně píšu? Naše třída patřila k ročníku, u kterého na začátku studií visel nad katedrou obraz Antonína Novotného, ale při maturitě už obraz Ludvíka Svobody; bohužel, již za politických čistek, pak obraz jakéhosi pracovitého Gustáva Husáka. Popíšu ti, Jene, jak já jsem tuhle dobu zažíval. Neboj se, má to dobrý konec!

Pražské jaro jsme prožívali ve druháku. Manželé Míkovi s námi zakládali oddíl skautů a cítili jsme uvolněnou atmosféru celého profesorského sboru. Inženýr Pavlas nádherným způsobem vyučoval elektrotechniku; na začátku i konci hodiny nás zdravil anglicky. Vynikající byl i doktor Eugen Vít při hodinách filozofie. Výkladové sešity učitelů Pavlase a Víta si uchovávám dodnes.

Ing. Svoboda, zvaný po celé průmyslovce „Siemens“, měl bohatou minulost. On totiž v předválečném Německu u této firmy začínal svou kariéru. Dokázal nám skvěle vysvětlovat rozdíly řízení soukromé firmy oproti řízení národního podniku za socialismu pod diktaturou proletariátu. Také nemůžu ve svých vzpomínkách vynechat Ing. Bláhu, strojaře tělem i duší. Jeho perfektní vyjadřování a vystupování prozrazovalo minulé zaměstnání – za první republiky byl ředitel jedné z děčínských firem. Po letech, Jendo, za pedagogiku všech těchto osobností děkuju.

Skončil druhý ročník a 21. srpna 68 jela naše škola na chmelovou brigádu do Brzánek u Roudnice. Den na který nelze zapomenout! Jen na okraj – 23. srpna Ing. Pavlas z brigády odjel a víc jsme ho neviděli. Kanada se stala jeho druhým domovem. Ach jo!

Ráno jsem sledoval okupaci naší Boleslavi polskými vojsky a odpoledne jsem jel vlakem za kamarády do stanice Hoštka. Zpívali jsme hymnu, Hašlerovy písničky. Jel jsem s nimi až k vám do Všetat, průvodčí nekontroloval lístky.
Z chmelu jsme přijeli kolem 6. září. Mezi studenty a profesory byly cítit rozpaky. Stateční zůstali statečnými a ti méně stateční ztráceli chuť do debaty. Není třeba nějakých podrobností…

Jednoznačně největším mezníkem v pookupačním období byla, Jendo, tvoje oběť, zpočátku čin velice nesrozumitelný. Moje statečnost nebyla velká; naskytlo se mi nepodpořit okupanty aspoň tak, že jsme dostali možnost nematurovat z ruštiny, ale z matematiky. Na začátku čtvrtého ročníku snad polovina třídy byla rozhodnuta pro matematiku, v červnu jsme zbyli jen dva a z celé školy jen asi 20! Ukecali je. Prý se ruština bude moci opsat, dokonce jim to slíbili. Kde je jejich hrdost? Moje chabé sliby s matematikou někomu pomoci bohužel už nikoho nezviklaly.

Statečným profesorem, který se té dvacítky matikářů ujal, byl postrach školy Šmejkal! Možná byl pan profesor Šmejkal už v důchodu a byl velice šťastný, že se dožil doby učit „ dobrovolníky“! Tuším, že za takovou sestavu studentů děkoval Bohu. A tam se, Jendo, uskutečňovala sympatie k tvému činu! Na matiku jsme chodili před vyučováním, od sedmi hodin! Nebylo to v tom sedmdesátém roce, Honzo, vůbec dobré. Až v roce 77 vznikla Charta statečných a za dalších deset let se probudili jiní studenti a naplnili tvou oběť v sametovém návratu.

Honzo, poslední, o čem ti chci napsat, je oslava konce studia v jedné restauraci v Hřensku. V uvolněné atmosféře mě třídní z prváku i ze čtvrťáku přemlouvali, abych se přihlásil na vysokou školu do Žiliny. A já jim, mírně ovíněn, odpovídal: Půjdu do Žiliny až skončí provoz „štokrů“ a až tu nebudou Rusáci! Pro ně studovat nebudu. Ing. Ježek, když slyšel o mém postoji k realitě, mi důvěrně oznámil, že v srpnu odchází „ven“! Ať prý jdu s ním, že se tam venku o mě postará. Já jsem ale k tomu odvahu ani chuť v ten okamžik neměl. Dodnes nevím, jestli to byla zbabělost, nebo ne. Přitom moje odvaha bojovat s režimem nebyla nijak velká.

A Gustáv Husák se svým týmem zatím tvrdě normalizoval. Na štokrech s dlouhými nákladními vlaky jsem jezdil v Lounech, v letech 1974 až 1978. Mým topičem byl také neprověřený vojenský pilot z letiště Žatec. Taková to byla doba!

Rus odešel až v roce 1990, a to už jsem studovat nešel. Nechť studují ti, co se nebáli prosadit novou dobu na Národní třídě.

Pozdravím tě na závěr verši Žalmu 33, 12–15:
Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem,
lidu, jejž si zvolil za dědictví.
Hospodin se dívá z nebe, vidí všechny lidské syny,
ze svého pevného trůnu shlíží na všechny, kdo obývají zemi.
On utvořil srdce každého z nich,
on též rozumí všem jejich skutkům.

Láďa

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.