Být solidární jako výzva a šance

DSC_5348(ČB 1/2017) Milý čtenáři Českého bratra, možná se stejně jako já ptáte, jak dlouho v době samofinancování přežije sbor, ve kterém jsme našli nejen duchovní, ale i přátelské zázemí. Mě tyhle otázky dost skličovaly a stále mají svou naléhavost, začal jsem se ale ptát trochu jinak: Proč tady jako sbor jsme, a ne jen jako sbor, ale jako celá církev?

Na pražské seniorátní konferenci jsem měl příspěvek k solidaritě: Solidarita jako výzva a úkol s podtitulem „Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ (Ga 6,2).

Poslechněte si článek:

Než jsem ale toto téma otevřel, zmínil jsem několik postřehů k fundamentům církve.
Řekl jsem si, že se chci dívat na problém „přežití” sboru optikou církve celé – církev přece není jeden jediný sbor, jeden jediný názor – církev je společenství. Když jsem se podíval na věc z této perspektivy, otevřela se mi církevní pestrost – jemné mezilidské vztahy a hledání něčeho důležitějšího, než je strach o zachování toho, co mám opravdu rád a v čem jsem se rozhodl pracovat. Otevřela se mi církev od Aše po Jablůnkov a otevřela se mi ještě dále prostřednictvím ekumeny.

Proč a k čemu tu jako církev jsme ?
Základem je evangelium, z něj pro nás vycházejí podněty. Jsme doslova povoláni k tlumočení evangelia současnému člověku, což nemusí znamenat aktivní misii, ale možná jen schopnost odpovědět člověku na otázku, proč věřím, proč se zrovna já hlásím ke křesťanství. Z evangelia víme, že nejsme dokonalí a že k dokonalosti vlastními silami nedojdeme. Víme, že evangelium nás chce přivést k svobodě, k svobodnému životu oproštěnému od nejrůznějších závislostí; je to svým způsobem svobodný pohyb, byť bychom byli ve vězení. Základ evangelia vidím v učení víře, naději a lásce, od toho se všechno rozbíhá.

Vcházíme v dialog
Hledáme místo, jak a kde slavit Boha radostnou „službou“. Hledáme místo v sekularizovaném světě, v ekumeně – jsme součástí velkého křesťanského proudu, jeho dobré i zlé historie. Jsme zároveň v mezináboženském dialogu. Ve všem stýkání i potýkání jsme v kontaktu s druhým! Věříme, že žijeme ve světě, který má svůj počátek i konec v Božím slově. V tom Slově, které se stalo tělem a přebývalo mezi námi – učíme se z Kristova příběhu a žijeme v eschatologickém očekávání – máme na paměti, že jsme stále pod soudem a věříme, že smíme doufat v milosrdenství a lásku Boží. Vždyť to Kristus dokazoval každým pozemským krokem.

OLYMPUS DIGITAL CAMERACírkev není jen „můj“ sbor
Pavlova výzva Galatským „Neste břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův“ se nesmí stát frází, ale žitou výzvou celé církve. Jsme společenství sborů. V každém sboru se slaví celá církev, ovšem celá církev (její pozemská část) je teprve ta, která si uvědomuje, že se v ní nesmí vytratit jednotlivec ani společenství jako celek. Hledáme-li cestu pro jeden sbor, hledáme vlastně cestu pro celou církev, hledáme-li ji pro seniorát, hledáme ji zase pro celou církev.

Církev nemá hranice
Ve své „viditelné“ podobě je církev přesahována působením Ducha Božího. Pokud by se chtěla uzavírat, nepovede se to, dokud v ní bude působit Duch svobody. Cesta „uzavírání do sebe“, opevňování získaného nevede k životu, ale vždy jen k obavě nad svěřeným.

Církev má být pestrá
Podotýkám, že ČCE má 252 sborů. Pokud je to církev živá, najdete v ní názorovou pluralitu, levicové, středové, pravicové názory. Najdete v ní konzervativní, progresivní, liberální, pietistické a evangelikální proudy. Naše církev vznikala na několika ne zcela kompatibilních vyznáních. Také proto v ní najdete lidi chudé, bohaté, střední třídu, sbory venkovské i sbory městské. A tuhle pestrou společnost v ní najdete, protože je spojena něčím základnějším, než je názor: evangeliem – vědomím hříchu i milosti, vědomím pokání (obrácení k lepšímu) i odpuštění a smíření.

Když se vytratí pestrost, církev tvrdne, konzervuje se v jednom názoru, ztrácí chuť a její vnitřní dialog je chudý. Když církev ztratí chudé, necítí „slabost světa“. Když bohaté, přestává být schopna řešit existenční problémy. Bez konfrontace s druhým, s jinou životní zkušeností, se stávám pustým ostrovem. Ale člověk se stává člověkem, teprve když se setká s něčím, co před tím nezažil. S něčím, co ho přesahuje.

Proto si myslím: Nemůžeme si dovolit ztratit okraje ani střed církve. Církev je všude, kde se káže evangelium. Máme působit i tam, kde se věci nedaří a možná právě tam. Intenzivně se o ta místa modlit a v nich jednat. Církvi by nemělo na prvním místě záležet na počtu lidí ve sboru, ale na vůli a ochotě tvořit místo pro setkávání. Na vůli a ochotě hledat a setkávat se s Božím slovem.

Uvézt v život takovou církev není snadné a jedním z přístupů, jak toho z lidské strany docílit, je právě solidarita.

Jaká solidarita je účinná?
Nepodporuje závislost obdarovávaného na dávajícím. Nepodporuje pocit dávajícího, že má právo určovat, na co a kam prostředky půjdou. Nepodporuje pocit obdarovaného, že má právo žádat to a to. Neponižuje, ale napřimuje v konkrétních těžkostech. Podporuje hrdost lidí a celého sboru. Podporuje svobodu a tvořivost. Podporuje sounáležitost společenství a vede k uvědomění, že to, co mám, není samozřejmé. Církev (sbor), ve které žiju, není má, mám ji svěřenu. Předávám ji další generaci a jsem za ni odpovědný Bohu.

Současná situace a co s tím?
Jsme v situaci, kdy debata o církevním (samo)financování může demotivovat a deptat slabší sbory. „Už teď dávám moc, jak to zvládnu za pár let?“ Je třeba, aby signál vycházel od těch bohatších – „počítáme s vámi“, „chceme slyšet vaší zkušenost“, a to právě teď, kdy se mnoho sborů rozhoduje, zda „to má vůbec cenu“.

Solidární fond
Jednou z možností jsou solidární fondy. Neboť bilaterální vztahy mezi sbory mohou velmi rychle zkřehnout a mizet doztracena. Na základě zkušeností církve (např. Jeronýmova jednota, repartice) vytvořme seniorátní fondy na strukturální a dlouhodobou podporu sborů. Podporujme se mezi senioráty. Neplaťme z fondu provoz, ale sborové pracovníky – faráře, jáhny, pastorační pracovníky, sborové sestry a bratry. Nebojme se „investovat do lidí“. Právě ti totiž církev tvoří.

Na závěr: Jak vnímat solidaritu
Solidarita neznamená pomoc, znamená hledat společnou cestu. Solidarita podporuje živé a důstojně pochovává mrtvé. Solidarita je nemyslitelná v momentě, kdy obě strany – příjmová i výdajová – k sobě nepřistupují s respektem a s důvěrou. Solidarita zároveň nesmí být vnímána jako něco, co musím, ale s čím přirozeně počítám.

Solidarita se má stát fundamentem církve. Jsem rád, pokud jste dočetli až sem, jsem rád, pokud jsem snad posílil vaši důvěru, že se smíme nebát společné budoucnosti.

 Matěj Opočenský, farář v Praze-Vršovicích

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.