Krajané v Bohemce žijí a slaví

Václav Hurt (4)(ČB 1/2017) V roce 1996 byl ve vesnici Bohemka na Ukrajině posvěcen nový kostelík. Na jeho vybudování přispěla i naše církev, pamatovala na české emigranty, kteří si do nové vlasti vzali nejen touhu po lepším životě, ale i víru, v které vyrostli pod vlivem svých předků. Ideu vybudovat v Bohemce kapli přivezl farář Václav Hurt, nápad se zrodil v hlavě Alexandra Drbala, rodáka z Bohemky, žijícího v Čechách. Stavební oddělení církve však mělo za příliš složité získat k takové stavbě plány a povolení. Obrátili jsme se tedy na ing. Petra Pirochtu z Průmyslové školy stavební v Brně a ten ochotně a zadarmo připravil se studenty pro stavbu projektovou dokumentaci, v které byl nejen kostel, ale také byt pro kazatele, prostor pro knihovnu a malé muzeum.

Poslechněte si článek:

Rád s námi do Bohemky zajel, zjistil podmínky pro založení stavby a s hlavním architektem rajonu – Mykolajivské oblasti stavbu vyměřil a dojednal vše potřebné. Do roka byla kaple otevřena. Slavnosti posvěcení chrámu se zúčastnil synodní senior Pavel Smetana s chotí.

Letos dostali všichni kazatelé, kteří kdy Bohemku navštívili, pozvání přijet oslavit dvacáté výročí posvěcení této kaple. Z Čech se vypravily dvě skupiny. První byla vedena Miroslavem Pfannem, farářem, který je nyní péčí o sbor v Bohemce pověřen. Za synodní radu jel Pavel Pokorný, náměstek synodního seniora, a jako před dvaceti lety jel i Václav Hurt a já. Profesor Pirochta se ze zdravotních důvodů cesty nemohl zúčastnit. Naši výpravu však ještě ozdobila Sára Pokorná se spolužačkou Marií Čechovou. Druhá skupina s emeritním potulným kazatelem Petrem Brodským měla poruchu mikrobusu a tak skončila ve Veselynivce a na výročí do Bohemky nedorazila.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Betlémská kaple v Bohemce

Protože jsem od otevření kaple v roce 1996 na Ukrajině nebyl, neubránil jsem se srovnávání – jak to bylo tenkrát, a jak je to dnes. Cestou tam jsme přespali ve Lvově; kromě novostaveb na kraji města a nových kostelů město nezaznamenalo větších změn, stejně jako tenkrát bylo večer potemnělé. Ráno jsme vyrazili po nové dálnici a tankovali jsme u podobných benzinových pump jako doma; před dvaceti lety benzín volně k dostání nebyl a tankoval se často ruční pumpou. Zastavili jsme u mohyly u Zborova – nad podzimním krajem zněla hymna. Mohyla i její okolí teď procházejí velkou úpravou.

Betlémská kaple v novém
Večer jsme dosáhli cíle cesty, za námi bylo přes 1600 km. Ráno jsme prohlédli kapli; místní ji nazývají Shromáždění. Budova je k výročí opravena, má novou střešní krytinu, přistavěnou věžičku, opravené stropy, vše je vymalováno a natřeno. Jen ústřední topení bylo zrušeno a tak budova postrádá vytápění. Nádherně je také upraveno bezprostřední okolí. Život ve vesnici působí ale stejně jako před dvaceti lety, ve většině domácností se mnoho nezměnilo. Stejně jako u nás nastal úbytek obyvatel, je možno zahlédnout několik opuštěných domů, ze kterých zbude jenom hromada hlíny a pár ovocných stromů v okolí. Zemědělské družstvo skončilo, každý dospělý obdržel pět hektarů půdy. Mnohé rodiny mají tři krávy, prase, pěstují pšenici a slunečnici na prodej, jsou ale závislí na pomoci těch, kteří vlastní traktor. Několik málo rodin traktor má; od ostatních si pronajímají půdu, která se v současnosti nedá prodávat, pouze pronajímat nebo dědit. Život tam rozhodně není jednoduchý.

Mirek Pfann (3)Slavnost k výročí kostela a díkčinění za úrodu
Slavnost se konala ve čtvrtek. Před Shromážděním, u Husova kamene, zazpíval pěvecký sbor Frajarky, pokračovali jsme slavnostními bohoslužbami s kázáním Pavla Pokorného a s vysluhováním večeře Páně. Stůl Páně byl vyzdoben úrodou z polí a zahrad. Připomněli jsme si kazatele sboru: Václava Pujmana, Viléma Pujmana, Františka Nechutu, Ludvíka Jersáka, Amálii Jersákovou a po obnově sboru v roce 1990 bratra Josefa Jančíka, Ludvíka Švejdara a Ludmilu Sverdlovou. Radost všem udělal zcela zaplněný kostel i společný oběd, hostina v kulturním domě. Při ní se přečetly pozdravy českých farářů: Daniela Hellera, Aleše Mosteckého a Davida Balcara, kteří zde několik měsíců působili, a také pozdravy od bývalého synodního seniora Pavla Smetany a stavitele Petra Pirochty. Slyšeli jsme pozdravy z českého konzulátu na Ukrajině a od několika českých spolků. Na oslavu přijela také skupina evangeliček ze sboru ve Veselynivce. Při hovorech u stolu jsme se dovídali, že v poslední době místní obyvatelé prožívají bolestivé dělení podle politických postojů. Jsi proputinovský, nebo proukrajinský? První vzpomínají, jak za Sovětského svazu dobře bylo. Druzí si přejí, aby se hranice s Ruskem více uzavřela, aby humanitární konvoje nemohly dovážet zbraně a odvážet vybavení továren. Ukrajina je podle místních mnohonárodnostní zemí. Dříve mezi sebou napětí neměli, všichni se vzájemně respektovali. Teď se ruskému bratrovi nedá věřit. Proto se také některé rodiny vydaly zpět do Čech.

Čeština se vytrácí
Při návštěvě školy nám prvňáčci s paní učitelkou zazpívali píseň Šla Nanynka do zelí. Je jich devět, česky mluví jeden. Paní učitelka nám vysvětlila, že před patnácti roky to bylo naopak – osm jich umělo česky, jeden jen ukrajinsky. Jde o důsledek odlivu rodin, které doma mluvily česky, do vlasti.

Děti zpívají česky

Děti zpívají česky

Ve Veselynivce
Další den jsme se opět vydali na cestu. Místní cesty mají mnohakilometrové úseky, kdy je díra vedle díry a jede se rychlostí chůze. Takovým způsobem jsme dorazili do vesnice Veselynivka. Uprostřed několika domů ční hráz rybníka, který je zarostlý, protože nejde napustit. Pod hrází domek s věžičkou, upravená evangelická modlitebna, kde se schází i dvanáct sester. A o kus dál baptistický kostelík, kde se scházejí tři sestry. Bývalé Družstvo na horním konci je zavřeno, z dvora štěká pes.

Do nejbližší obce se školou je to deset kilometrů, malý autobus po polní cestě dováží do školy deset dětí. Vedlejší vesnice Ševčenky je již opuštěna, zůstala tam bydlet jedna slaboduchá paní s dvěma psy. V místním nedělním shromáždění jsme byli vřele přijati, společně jsme trávili čas oběda s obloženými chleby. V pondělí ráno jsme se vydali na cestu zpět domů, tentokrát jsme přespali na Slovensku, u reformovaného pana faráře v Palíně.

Zůstávají mi v mysli setkání s lidmi, s kterými si rozumíme, přestože žijí daleko a v daleko méně pohodlné situaci než my tady. Jsem si jist, že naše ruka má počítat i s nimi. Vždyť nás váže nejen jazyk, ale především víra.

Pavel Kalus (foto účastníci cesty)

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.