Poslední slovo: Co dnes s knihou?

BK šestidílka_4 (1)(ČB 2/2017) Jdu s dobou. Mám čtečku, tablet, notebooky, digitální foťáky, photoshop, facebook a skype, slušný mobil a v něm nejrůznější „vychytané apky“ (rozumějte: užitečné aplikace neboli programy). V intelektuálském prostředí, kde se většinou pohybuji, to někteří považují za projev povrchnosti, ústupek šílenému věku. Mně ale všechny ty věci dobře slouží. Do lehké čtečky se vejdou kila knih, mobil mě navede, jak se nejrychleji dostat tam, kam už jedu zase pozdě, a facebook mi umožňuje udržet kontakt s přáteli, kteří žijí ve větší či menší dáli.

Poslechněte si článek:

Snad právě proto se mi stále se vracející diskuse „čtečka versus kniha“ zdají liché. Tak jako facebook nenahradí objetí ani letmé setkání spřízněných pohledů, tak čtečka nenahradí knihu. Ve čtečce jsou sice stejná písmena ve stejném počtu jako v knize, ale přesto je v ní knihy jenom část. Zastánci čteček řeknou, že ve čtečce je celý obsah knihy, to „duchovní“, poselství jdoucí napříč věky – a to je vše, co potřebujeme. Možná mezi námi skutečně žijí ryzí duchové. Já jsem však bytost tělesná, a proto je pro mne v knize skryto ještě leccos jiného.

Ke knihám člověk nějak přijde. Některá je navždy spojena se vzrušením, jež člověk pocítí, když na polici v antikvariátu uvidí dlouho hledaný svazek. V jiné je skryto přátelství toho, kdo nám ji daroval. A ještě v jiné trvalá přítomnost toho, po kom jsme ji zdědili.

K dobré knize totiž patří to, že se předává. Některá kniha voní po babiččině knihovně. Jinou, tu z antikvariátu, vlastnil zřejmě silný kuřák. A do některých si někdo (kdo asi?) dělal vpisky, takže máme při čtení společnost. A pokud si do knih děláme vpisky i my, čteme knihy ve společnosti sebe samých před dvaceti lety. A naše děti nám pak můžou říct: To, co sis podtrhla, to bych si přesně podtrh taky.
Knihy mají tělo – a jak rozmanité může být! Ráda se dotýkám drsného plátna s ražbou, které patřilo ke stylu první republiky. Přenáší mě v čase třeba k nakladateli Rudolfu Škeříkovi, který přes den spravoval zuby a odpoledne vydával knihy krásné pro oko i na dotek. Knihu lze totiž jako všechno, co má tělo, hladit a kniha vydávaná pro radost má moc radost předat. A pak ta sazba předdigitálního věku, kdy se písmeno otisklo do papíru tak hluboko, že je na ně každá guma krátká. Tak si představuji pevný názor, nezvratný postoj.

A ještě jinak je to s knihami, na jejichž přípravě se člověk podílí. Často jsou v nich léta práce a trpělivého hledání. Jsou spojeny s nepříjemnými střety a krásnými setkáními. A také s důvěrným obcováním s nějakým tématem či autorem. Když pak taková kniha přijde z tiskárny, je to pokaždé zázrak, zhmotnění čehosi neviditelného, virtuálního, uskutečněný sen, který se žádným nedopatřením nesmaže.

Proto knihy, buďtež pochváleny. (A ať žijou čtečky.)

Šárka Grauová

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.