Lekce katechismová

holubice(ČB 2/2017) „S nesmrtelností duše to není tak jednoduché,“ řekl jsem, a hned jsem viděl, že mi to jen tak neprojde. Už proti mně ve třetí lavici povstával, doslova jsem ho svými slovy nadzvedl. Diskutovali jsme s třídou o čemsi, asi o myšlence nesmrtelnosti, a já jsem se po svém, nebo snad po obecně evangelickém způsobu snažil mluvit tak, aby to neznělo suše katechismově, aby v tom bylo křesťanské vyznání, ale zároveň aby se to nemíjelo s pochopením lidí necírkevních. „Duše je nesmrtelná,“ oponoval mi jednoznačně. A to, co se mi jevilo jako nazlobenost, doplnil ještě lítostivým postesknutím: „Vy mi tady podrýváte přímo základy mé víry.“

Poslechněte si článek:

A to už se k němu, ke katolíkovi s důkladnou katolickou výchovou, přidaly další dvě spolužačky. Spolu potvrdili, že nesmrtelnost duše je v katolické víře jednou ze čtyř základních pravd, jak jsou vypsány přímo v úvodu katechismu, v kterém byli vyučováni.

Co jsem měl v takovou chvíli dělat? Hádat se a živit spor? Přitom jsem tušil, že úplnou hloupost jsem neřekl. V paměti se mi míhaly různé biblické citáty či ozvuky teologické literatury, dokonce jsem si skoro jasně vzpomínal na jedno místo z Ratzingerovy Eschatologie – i on píše, že žádná část člověka tělesnou smrt nepřežívá. Stále to však nebylo tak, že bych před očima viděl černobíle napsáno buď „duše je nesmrtelná“, nebo „ani duše není nesmrtelná“. A navíc jsem věděl, že ani leckterý evangelík by tohle dilema rozhodnout nedovedl; a nejspíš by i on nesmrtelnost duše spontánně potvrdil.

Dojem, že „my máme pravdu“, je na obou stranách
Beru takové chvíle „konfliktů“ s katolíky jako přiležitost k pokání. Vím, že jsme my evangelíci v očích katolíků tak trochu heretici, kteří se vzdali některých důležitých učení a některá jsme podle nich překroutili a zamlžili. Přes pokrok ekumeny jsme pro ně církevně nedostateční. Vnímají nás asi tak jako my některé menší denominace, třeba adventisty nebo „apoštoláky“. Jako by to, že je někdo početně větší skupinou, bylo v přímé úměře s množstvím pravdy, kterou uchovává. Jako se my neprávem někdy povyšujeme nad jiné křesťany – to je můj a náš blud – právě tak se katolíci povyšují nad nás.

Musím tedy vysvětlit, v čem spočívalo konkrétní neprávo té školní situace. V tu chvíli jsem se zachoval snad jediným možným způsobem. „Prosím vás, nehádejme se tady.“ (Jedna další studentka už stačila vše komentovat: „To jsem ráda, že nejsem věřící a že nemusím mít v hlavě takový zmatek.“) Navrhl jsem: „Vezměme si čas, podívejme se a promysleme si, my oba, co v katolickém katechismu opravdu je.“

holubiceJak to s tou duší je?
Před příští hodinou už mě čekal před třídou. Našel totéž co já. Starší katechismy nesmrtelnost duše skutečně pojímaly jako základní a jednoznačnou pravdu. Současný oficiální Katechismus katolické církve samozřejmě nepřizná, že by na předchozím cokoliv měnil, snaží se držet pojmovou kontinuitu, najednou však mluví o jakési „duchové duši“, ta je nesmrtelná. Tato duchová duše není však částí člověka. Má se k osobě člověka ne jako její část, ale jako její forma. Je formou lidské bytosti, která byla stvořena „k obrazu Božímu“. S tím, že byl člověk stvořen k obrazu věčného Boha, pak můžeme jistě souhlasit i my.

Čtu si od té doby v tom katechismu častěji. A doporučil bych to leckomu z evangelíků – používat třeba i tento nový katolický, prošpikovaný nespočtem biblických odkazů, když my sami, čeští evangelíci, nejsme schopni a ochotni šířeji přijmout nějaký  katechismus svůj,vlastní a důkladný. A nad tímto věroučným základem (raději než v odporu vůči němu) si pak můžeme udržovat zdravé evangelické povědomí, a snad je prosazovat i u katolíků, že žádný katechismus není definitivní a vyčerpávající.

Aleš Wrana, spirituál na církevní konzervatoři v Olomouci

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.