Biblická úvaha: Zeje tu propast

propast(ČB 2/2017) Letošní rok je rokem reformace. Co s ní? Vždyť je to tak dávno. Hus, Luther, Kalvín a další, vždyť je mezi námi a nimi veliká propast. Propast času, myšlení, priorit. Ale moment. U té propasti se zastavme. Není taková propast právě dneska aktuální? Propast mezi církví a světem, církvemi a státem, propast mezi lidmi v církevních společenstvích a těmi, kdo kdo v nich nejsou?

Poslechněte si článek:

„A nad to vše jest mezi vámi a námi veliká propast,“ slyšel boháč, když se na onom světě obracel pro pomoc (L 16). Něco podobného asi slýchal dříve Lazar od boháče. Vy chudáci k nám nemůžete. A jak se boháč najednou divil, když se karta na onom světě obrátila. Nemůžu teď já k tobě? Nejde to. Je tam propast.

Slyšel jsem přirovnání, že mezi církvemi a necírkevní společností je v naší zemi zeď. Udělali ji tam komunisté či kdo a na nás je teď tu zeď zbourat. Připadá mi však vhodnější nemluvit o zdi, nýbrž právě o propasti. Lidé za zdí jsou blízko, cosi je ale odděluje. Propast lidi od sebe vzdaluje. Jedni druhé ani pořádně neslyší, možná už ani neposlouchají. Sympatizuješ se zemanovci? Čteš konspirační weby? Uprchlíci ti nevoní? Tak to promiň, to ke mně nemůžeš. Je tu mezi námi nějaká propast. Neslyším tě. Vlastně už tě ani neposlouchám.

Ale zeje skutečně propast mezi lidmi v církvích a lidmi necírkevními? Zeje propast mezi církví a světem, církvemi a státem, mezi salárníky a daňovými poplatníky? Vždyť je to hloupost. Církev žije ve světě, církve jsou organizace v rámci státu a každý salárník zároveň platí daně. Církev a svět, jsem přece součástí obou. Církve a stát, patřím tam i tam. Salár i daně, bez nich by to nefungovalo.

Ta propast zeje někde jinde. Možná, že není ani tak mimo nás, spíš ji máme někde uvnitř. Propast, která dělí církve od lidí necírkevních, tkví v nás samých.

Propast mezi sebou a druhými vytváříme uměle, abychom si ospravedlnili to, co nám chybí uvnitř, v našich hlavách a srdcích. Raději se schováváme do bubliny, kde je teplíčko a klid, kde se církevně poplácáváme po zádech a myslíme si, že se nás svět a lidé okolo netýkají. Možná že se potřebujeme vydělit. Abychom měli pocit, že jsme trochu něco víc a že tam ven úplně nepatříme. Jenže se akorát uzavíráme a s okolím si přestáváme rozumět. A kdo ví, zda vůbec rozumíme sami sobě. Nasloucháme těm, kdo jsou na tom jinak? A nevyšoupli jsme z té naší bubliny na druhou stranu propasti už i pána Boha? No to snad ještě ne.

Co s tím? Nevím. Snad by nám tady mohla být právě reformace inspirací. Jak své propasti překlenovali reformátoři? Asi nic nového pod sluncem. Známe to už z nedělní školy. Bible, modlitba, pokora před Kristem a upřímnost k sobě. Reformátoři se ale především nevyhýbali tomu mluvit s těmi, kdo si mysleli něco jiného. Věděli, že propasti mezi lidmi vzdalují i od Boha.

Je tu propast.
„Opravdu? A mohl bych k tobě, Bože, nebo ty ke mně?“
„Ale jo, tak já jdu.“
Amen

Filip Ženatý, výpomocný kazatel

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.