Poslední slovo: Luther v Severním Porýní-Vestfálsku

Luther v žabkách(ČB 3/2017) Před deseti lety jsem strávila pár týdnů jako au-pair v Düsseldorfu. Na práci s dětmi jsem se velmi těšila, o to větší bylo moje zklamání, když se ukázalo, že s nimi nebudu trávit skoro žádný čas. Mým úkolem bylo starat se o dům, dělat za děti úkoly a krmit je. Holčičkám bylo 10 a 13 let a byly velice muzikálně nadané. Ihned po škole tedy začaly hrát na klavír, a když byla kolem čtvrté svačina sestávající z ovoce, napichovala jsem kousky na vidličku a cpala je holčičkám do úst, zatímco ony bez přestání hrály. A hrály nepřetržitě třeba i do devíti hodin do večera; potom se teprve dělaly úkoly a co se nestihlo, dodělávala jsem do půlnoci já.

Poslechněte si článek:

Pochopitelně mě tato práce příliš netěšila a potřebovala jsem nějakou vzpruhu. Proto jsem zamířila do místního evangelického sboru, na setkání zvané Kaffeeklatsch. K mému překvapení jsem tam byla nejmladší. Kaffeeklatsch bylo totiž setkání babiček. Rozhodlo se, že se bude hrát Bingo a já, protože nejlépe vidím a také abych se pocvičila v němčině, budu číst čísla. Občas jsem zažila pernou chvilku, když jsem četla číslo a nějaká paní se zeptala: ,,Jak, prosím?“ Padla na mě deprese, že snad nejsem schopna říct německy ani eins, zwei, drei, ale uklidnilo mě, když mi jedna z asistentek s úsměvem dodala odvahy větou: ,,To nic, ony jsou hluché jak poleno.“

Po setkání mně asistentka předala lístek s adresou jedné paní, která by byla ráda, kdybych za ní někdy zašla. Hned druhý den jsem se tedy po telefonické domluvě vydala na návštěvu. Paní mě nepoznávala, naštěstí brzy přišla tak zvaná Tablettenfrau a já pochopila, že paní Erika má Alzheimerovu chorobu a že jí každý den nosí léky asistentka.

S mojí hostitelskou rodinou jsme se nakonec rozešli a já byla nucena na pár dní před odjezdem domů někde zůstat. Karin, dcera paní Eriky, souhlasila, abych u její maminky zůstala. Ten den jsem slavila 25. narozeniny a bylo mi smutno. Karin, její muž Paul a dcera Katharina mě pozvali k sobě a udělali pro mě narozeninovou oslavu. Skoro jsem se rozplakala, jak mě jejich starost dojala.

Luther v žabkáchVečer jsem se vrátila k Erice. Dívaly jsme se na nějaký film v televizi. Byla jsem unavena, navíc jsem moc nerozuměla, ale v jeden moment Erika vykřikla: ,,Áh, Luther!“ Pak byl chvilku klid a asi za deset minut se opět ozvalo: ,,Áh, Luther!“ Jenže pak se začala divit, jak to, že nejsem doma, že je pozdě a rodiče mě určitě hledají… Duchapřítomně jsem jí řekla jména všech jejích příbuzných, kteří o mě vědí, a že u ní teď chvilku bydlím. Erika vstala, odešla na balkon a tam se rozplakala. Šla jsem za ní a vysvětlila jí, že se nic nestalo. Ale ona stále plakala. ,,Mein Gott, ta moje hlava, to je hrůza, vždyť já bych tě málem vyhodila na ulici“.

Po čase jsme se všichni rozloučili a já odjela domů. Párkrát jsme si napsali, ale časem, jak už to bývá, se spojení přerušilo.

Letos si v rámci výročí reformace připomínáme život a dílo Martina Luthera. Pro mě však jméno Luther zůstane navždy spojené s tím filmem, paní Erikou, Düsseldorfem, ale hlavně s neskutečnou dobrotou lidí, které jsem měla to štěstí potkat. Doufám, že se jim všem daří dobře.

Pavla Bělíková

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.