Alexandr Mitrofanov na farářském kurzu: Jakou moc mají média?

DSC_1399(ČB 3/2017) Jedním z přednášejících na farářském kurzu, jehož příspěvek zde předkládáme, byl i Alexandr Mitrofanov, novinář ruského původu, který se v roce 1979 přestěhoval do Československa. Od roku 1992 doteď píše stále pro deník Právo.

Obecně vzato
Pokud čekáte odpověď na to, zda média skutečně moc mají, nedočkáte se jí. Můj příspěvek bude pouze úvaha, a budete-li mít zájem, můžeme pak ještě společně rozjímat nad tím, zda v těchto souvislostech lze vůbec o jakési moci mluvit. A pokud se o ní mluví, pak tedy – v čem může spočívat a jakou má povahu. Budu však mluvit pouze za sebe a chtěl bych začít trochu provokativně.

Poslechněte si článek:

Název přednášky implikuje, že média moc mají. Když sám někde na toto téma diskutuji, vidím, že takovýto obecný názor skutečně existuje: Je-li něco v médiích delší dobu, nevyhnutelně se to odrazí na náladách společnosti a na tom, jak se společnost bude dál vyvíjet.

DSC_1378 Alexandr Mitrofanov

Alexandr Mitrofanov

Jsou média skutečně tak mocná?
Nebudu proti tomu protestovat, pouze vznesu dvě fakta.
První fakt – všichni si pamatujete rok 1997 a 1998. Víte, že ke konci roku 97 všechna hlavní média v České republice měla poměrně shodnou pozici vůči tehdy velmi mocné politické straně – ODS. A víte, že se po různých peripetiích od této strany odštěpila skupina lidí, kteří si začali říkat Unie svobody. V médiích bylo plno informací o tom, jaké, patrně nekalé, praktiky běžely uvnitř ODS; výraz „sarajevský atentát“ se dostal (později) do dějin. Pokud tedy bereme v potaz, že média mají moc a mohou hýbat společností a názory lidí, předčasné volby, které se po dohodě politických stran na počátku roku 98 očekávaly, by měly vrhnout ODS někam, kde by se už vůbec nevzpamatovala a na tom, co se bude dít ve vysoké politice dál, už neměla podíl. Ale víte všichni, že realita byla ale úplně jiná. Občanská demokratická strana se v předčasných volbách dostala na druhé místo. Média nějak nezapracovala.

A druhý fakt – sice se netýká České republiky, má ale globální význam – to jsou prezidentské volby v USA. Je známo, že většina médií nebyla Donaldu Trumpovi nakloněna, ba co víc, probíraly se v nich stále jeho prohřešky; nicméně Donald Trump zvolen byl. Řekl jsem tedy dva příklady, porušující hned na začátku představu, že média moc mají a že to, co se v nich řekne, se nějak na chování společnosti projeví.

Médium v nové době
A teď další exkurz – pro ty mladší už skoro do historie, do roku 1989 – k tehdejšímu pojetí masových sdělovacích prostředků, jak se tehdy říkalo. Toto pojetí vycházelo z Leninových pouček, podle nichž má tisk trojí úlohu: je kolektivní propagátor, agitátor a organizátor. Sdělovací prostředky jsou pak nástrojem strany, která vše řídí, ničím jiným; samostatnou úlohu podle této teorie nemají. Tak to bylo v době totalitního systému. Pak se poměry změnily a začaly jsme vyučovat jinou teorii – o jiném místě médií ve společnosti. Jak vyplývá i z jejich názvu, média mají být prostředníkem, článkem, který zprostředkovává komunikaci skupin ve společnosti. A prioritně mezi těmi, kdo společnost řídí, a těmi ostatními. Pak už ale média nejsou jen nástrojem (ať už politické strany, nebo nějaké skupiny); je to samostatné pole, na němž se střetávají různé názory různých částí společnosti a tvoří se když už ne konsenzus, tak aspoň snaha o to, aby se ty části společnosti lépe pochopily. Což je věc nutná pro informační prostupnost demokratické společnosti.

DSC_1382 přednáší Alexandr Mitrofanov

Varovně
Všechno, co říkám, jsou samozřejmě jen teoretické teze. Pokud jde ale o mediální diskusi, mělo by být v demokratické společnosti jasné, že právě otázky moci a její výkon by měly být v centru její pozornosti. Jenomže právě i v demokratické společnosti vidíme prvky, které do příslušného teoretického modelu nezapadají. Příkladem je situace, když média vlastní přímo politická strana nebo určitý politický proud. Což je jistě možné, jenomže může nastat i situace, kterou zažíváme nyní u nás a která je pro demokratickou společnost a její média kritická, když vlastnictví médií má v rukou člověk, který je současně jeden z největších byznysmenů v zemi a k tomu i vysoce postavený politik. Když budeme analyzovat výkon médií, která tomu člověku patří, a samozřejmě jde o Andreje Babiše, vidíme, že médium, které má být polem pro svobodnou výměnu názorů, se stalo nástrojem mocenského boje. I s ohledem na povahu dotyčného se tomu nelze vyhnout. Kdybyste věc více analyzovali, viděli byste, že mediální prostor je využíván k tomu, aby byla podrývána a oslabována moc politických soupeřů. Dobrá – i to k demokracii patří; když ale bereme v potaz i to, že se tento člověk má stát dost pravděpodobně na podzim tohoto roku premiérem a jeho moc pak už bude skutečně velmi koncentrovaná, jasně se tu objevuje prvek, který nepatří do společnosti demokratické, nýbrž totalitní.

Jaká je tedy skutečnost?
Vraťme se tedy k moci médií, pokud existuje, a já bych se rád zeptal: Kdo tuto moc vlastně má? Řadoví redaktoři? Nešťastní reportéři, kteří celý den někde běhají… Na začátku 90. let jsem při své stáži v britském The Guardian zíral, co se s takovou původní reportérovou informací stane. Když to trochu přeženu, on tu informaci totiž pak už vůbec nepozná! Nad ním sedí další editoři, kteří v textu vymění to a to a ještě tohle a nad nimi někdo další dodá další informace a z toho původního zbyde jedna, dvě věty. A nešťastný reportér se jde opít. Takže řadový novinář tím, kdo má moc, rozhodně nebude.

Jsou to tedy komentátoři? Ano, ti mají možnost přicházet se svými názory. Ale to je tak všecko. Protože jejich názory jsou jen v řadě jiných a na jakoukoliv direktivu vůbec nemají nárok.

Že by to tedy bylo vedení redakce? Je dobře si uvědomit, že média jsou vždycky organizována polovojensky. Mají své pěšáky, majory, plukovníky, generály… A nahoře je majitel. Ani plukovníci a generálové tedy nemají tu největší moc, nad nimi je ještě ministr obrany, postava zásadní.

Jak vlastník své médium používá?
Existují dva hlavní modely. První možnost je, i v demokratické společnosti, že se médium používá jako nástroj ke zmnožení ekonomické nebo politické moci. Nakolik je to správné, je mimo tuto úvahu. Pak je skutečně možné o moci daného média mluvit. Co je to ale za moc? Na koho míří? Jaké má cíle?

Ať už svět stvořil kdokoliv, je v něm určité množství lidí chytrých, méně chytrých a zcela hloupých a pak jsou tu lidé poctiví, méně poctiví a zcela nepoctiví. A pak vznikají různé kombinace, tvořící mozaiku, a ta je právě v politice dobře vidět.
Lidé, kteří vlastní média, můžou tato média používat k tomu, aby přivábili dostatečný počet těch, kdo je budou volit; vzpomeňte si na billboardy, které byly před volbami do poslanecké sněmovny – „prostě to zařídíme“! Je-li ve společnosti dost lidí ochotných přistoupit na toto zjednodušené pojetí života, pak samozřejmě člověk, který je chytrý, ale méně poctivý, využije toho, že má před sebou pole neorané a využije k tomu médium, které vlastní. To je věc, která podle mého názoru demokratickou společnost ničí a zničí.
Je tohle moc médií? Já bych to v žádném případě neschvaloval.

Novinářsky čisté svědomí
Co je možné říci k tomuto pojetí jako protiklad? To co u nás neexistuje, a to je ten druhý model – využití médií k tomu, aby lidi mezi sebou mluvili. Nechávám teď stranou média sociální, jen řeknu, že v tom lepším smyslu, a mluvím jen o twitteru, mají velkou schopnost dávat lidi dohromady. To je jejich pozitivní role, nelze ale říkat, že to je jejich moc. Protože moc v sobě zcela implicitně obsahuje složku nařizovací. Snad lze říct, že to je moc v nějakém vyšším smyslu; není direktivní, je to platforma, kde se lidé snaží společně dojít buď ke shodnému názoru, což není vždycky, nebo k poznání jiných stránek života, než které znali předtím. Je to moc, nebo není? Říkal jsem na začátku, že odpověď nemám.

Co jsou tedy média? Myslím, že záleží na tom, kdo a jak je používá. Tak jako hůl se dá použít jako opora pro toho, kdo špatně chodí, ale taky s ní můžete někoho umlátit k smrti, a nůž slouží k přípravě jídla, ale můžete s ním druhého zapíchnout, skoro tak je to i s médii. Není to nic démonicky silného, co může hýbat společností samo o sobě; vždy záleží na dané společnosti, na poměru dobra a zla, na tom, v jakém systému ti lidé žijí, zda se chtějí zlu bránit, nebo ne.
A jak se nakonec konkrétní novinář k věci staví? I při vědomí toho, že tak jako všude je i v novinařině spousta chyb, měl by mít on sám čisté ruce a v čistotě držet i svůj nástroj a nedovolit, aby jím někdo jiný spáchal zločin.

zpracovala a mezititulky vložila Jana Plíšková, foto D. Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.