Luther a hudba

martin-luther(ČB 3/2017) Martin Luther byl nejen velkým milovníkem hudby, autorem duchovních písní a vícehlasé hudby (dochovalo se od něho jedno polyfonní moteto), ale napsal také několik spisů o významu hudby v liturgii a v každodenním životě křesťana (např. po ranní modlitbě doporučuje: „máš s písní na rtech jít za svou prací“). Snad žádný jiný teolog v dějinách křesťanství neovlivnil církevní hudbu tak jako on. Jeho přejný postoj k provozování hudby v církvi je dodnes inspirující. V evangelickém Německu Luther na svou dobu docela moderně definoval roli církevní hudby; dal jí nový program. V duchovní hudbě viděl pomocnici teologie a katecheze.

Poslechněte si článek:

Tak nastala nová éra rozvoje církevní hudby, která měla pozitivní sociální a kulturní odezvu od samého počátku.

Zpívat a hlásat
Luterská církevní hudba v 16. st. měla tři základní podoby: liturgický jednohlasý zpěv (poněmčený gregoriánský chorál), jednohlasou čí vícehlasou píseň v kancionálové sazbě (tzv. chorál) a figurální hudbu (moteta, mše). Luther využil bohatou církevní tradici ve službě nového vyznání. Využil vše, co se mu zdálo dobré a pro bohoslužebné shromáždění užitečné. Byl stejně tak otevřen progresivitě (např. renesančnímu vícehlasu) jako k tradici, ke které však měl inovativní přístup, když se ji pokoušel aktualizovat do služby novému vyznání. Velmi trefně to vystihuje jeho slogan „zpívat a hlásat“. Luther si představuje zvěstování evangelia nejen mluvenou řečí, ale také zpěvem, slovy i tóny, jednohlasně i cap (2)vícehlasně (figurálně), pomoci polyfonie: „Kde přirozená Musica je broušená a polírovaná uměním, tam lze vidět a rozpoznat s velikým obdivem velkou a dokonalou Boží moudrost.“ Církevní hudba má posilovat a prohlubovat poselství evangelia a má ukazovat k věčnosti, k Pánu Bohu. Lutherovo heslo „zpívat a hlásat“ je vlastně program, který chce zvýraznit, posílit a zpřítomnit biblické poselství a vyzývá faráře, kantory, zpěváky a instrumentalisty ke konstruktivní spolupráci.

Živý hlas evangelia
„Zpívat a hlásat“, tato dvojí podoba ve službách kultu, je k nalezení také v antice v podobě múzického slova. Základem múzického umění bylo vždy slovo přetavené do rytmické a hudební struktury. Rytmus, harmonie a slovo i zde tvořily jeden celek. Křesťanská církev je církví zpívající, kde slovo se od samého počátku používá ve zpívané i mluvené podobě. Tímto spojením se evangelium stává zvučným, živým hlasem, viva vox evangelii. Luther říká: „Bůh učinil naše srdce a naší mysl radostné. To udělal skrze svého milovaného Syna, kterého nám dal k vykoupení z hříchů, smrti a ďábla. Kdo v to s vážností věří, toho to nemůže opustit, on musí radostně o tom zpívat a hlásat, aby to i ostatní slyšeli a k němu přišli.“ Luther si je vědom, že spojením slov a tónů, teologie a lidského hlasu, dochází k důležité symbióze, formující specifikum společenství věřících. O smyslu společného zpěvu věřících řekl: „Když si to nezazpívají, nebudou tomu věřit.“ Proto má církev pečovat o své zpěvy, má je třídit a vybírat z nich ty nejlepší.

Všechno má svou hudbu
Biblická zvěst popisuje hudbu jako dar, kterým se má Hospodinu sloužit. „Hudba je darem Božím,“ napsal církevní otec Augustin ve svém traktátu De musica. Augustinův výrok se vztahuje jak na podstatu hudby, tak i na její působení. Augustinovo myšlení bylo vlastní celé středověké církvi. Martin Luther v této tradici vyrůstal, byl však univerzálnější, když tvrdil, že „hudba se rozprostírá na všechno“, a že „všechno má svou hudbu“. V hlasech zvířat i lidí spatřoval zázrak Božího stvoření. Rozmanitý ptačí zpěv „připomíná Boží moudrost“. A lidský hlas je pro Luthera tím „nejsvrchovanějším, nejdokonalejším ze všech hlasů“, které byly stvořeny, aby chválily Hospodinovo jméno. Luther kladl důraz na OLYMPUS DIGITAL CAMERAprakticko-teologický aspekt hudby. Hudba není jen abstraktně matematická, spekulativní věda, ale empirická, induktivní obsluhovaná dovednost. Znějící skutečnost. Jako dar přebývá hudba ve stvoření a ve všech tvorech. Boží chvála není jen lidskou činností, spíše uskutečněním vztahového principu – rezonance mezi Bohem a lidmi. Jde o projev lidské odezvy k Stvořiteli. Luther dával hudbu po teologii na první místo: „Miluji hudbu, a nelíbí se mi blouznivci, co ji zatracují, protože: 1. je darem Božím a ne lidí; 2. rozveseluje lidské duše; 3. vyhání ďábla; 4. způsobuje nevinnou radost, přičemž tlumí hněv, touhu, zkroušenost; 5. panuje v časech pokoje.“

Afektivní hudba jako výraz zbožnosti
Hudba souvisí s vnímáním. Ovlivňuje pohyb srdce, může ovládat lidské afekty. K účinku hudby na lidskou psychiku Luther říká: „Můžeš něco účinnějšího nelézt než hudbu? Neboť nic na zemi není silnějšího než Musica, která mění veselé v smutné, smutné ve veselé, ze zoufalých činí odvážné a srdnaté, pyšné přináší k pokoře, zklidňuje přehnanou vroucí lásku, zmenšuje závist a nenávist.“ Lutherova koncepce opravdového zpívání souvisí s pojmem „ruminatio“ (přežvýkání, přemítání). Jde o meditativní formu, spojenou s používáním hlasu. Hudební průběh zpěvu je držen dechem a pozitivním smýšlením a nastává blahodárný účinek na duši. To posiluje obranné psychosomatické síly člověka. Lutherovo chápání hudby se vztahuje na Krista. Ježíš Nazaretský, Syn Boží, byl člověk jako každý z nás, používal lidskou řeč, která se skládá z různých afektů, vjemů a rozpoložení. Lutherovo tvrzení, že k Ježíšově lidství patří i používání lidských afektů se naprosto liší od myšlení jeho současníků. Chtěl tak pouze zdůraznit, že Ježíš je nám blízký, protože rozumí naší řeči, kterou sám používal. Luther věřil, že hudba, která zaznívá k oslavě Boží, může lidskou duši potěšit. Ve chvalozpěvech a ve vzdávání díků sehrává hudba nezastupitelnou roli. Jelikož zpěv v bohoslužebném shromáždění je především společnou odpovědí lidu na Boží slovo, je také projevem víry, naděje a radosti z evangelia Ježíše Krista.

Ladislav Moravetz
fotky: Pavel Capoušek

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.