Biblická úvaha: Nejen v pohádkách…

cap (8)_cb(ČB 3/2017)
Non moriar, sed vivam, et narrabo opera Domini.
Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech.
(Ž 118,17)

Slova 17. verše 118. žalmu vstoupila do dějin reformace překvapujícím způsobem: když říšský sněm v Augsburgu projednával vyznání evangelických stavů, které později převzalo jméno města, Martin Luther – jsa v církevní i říšské klatbě – se sněmu nemohl osobně zúčastnit a s napětím i obavami sledoval jednání vzdáleně, z hradu Coburg. Na vyčerpaného reformátora tam doléhaly různé chmury, a tak požádal svého známého, skladatele Ludwiga Senfla, zda by mu neposlal trochu útěšné hudby na biblické texty. Senfl nelenil a mezi jinými dílky Lutherovi poslal

Poslechněte si článek:

také svoji úpravu tradiční bohoslužebné antifony na výše uvedený žalmový text. Sklíčeného Luthera hudba spojená s Božím slovem zasáhla natolik, že ho takříkajích duchovně „vrátila do hry“, citát žalmu s melodií prý vyryl do hradní zdi a později stejnou antifonu sám zhudebnil jako malé moteto (je mu alespoň připisováno).

118. žalm, ze kterého citace pochází, je (z „technického“ hlediska) vlastně malou liturgií, bohoslužebným formulářem, ve kterém vystupují různé postavy: žalmista, kněží, různé skupiny Božího lidu (Izrael, Áronův dům, „bohabojní“ poutníci…). Je to ale také velké vyznání o Bohu – o Bohu, který zachraňuje, o Bohu, na jehož pomoc je spolehnutí, o Bohu, který je dobrý a milosrdný. Hledání „milosrdného Boha“ (a ne kritika instituční církve či dokonce „emancipace společnosti“) je vlastně i leitmotivem jak Luherova osobního zápasu, tak celého reformačního hnutí. Často se dnes říká, že milosrdný Bůh není pro „moderní“ lidi tématem, pro řadu z nich že slovo „Bůh“ náleží kamsi mezi pohádkové čerty, trpaslíky a Červenou Karkulku. To že není tématem, však neznamená, že není potřebný, že po něm v lidském srdci nezeje propast, prázdnota. Leckdo pak hledá milosrdenství alespoň u svých bližních – ať už u potomků a příbuzných, nebo u sociálních institucí a státu. Ani sebelepší lidská snaha však nemá odpověď na konečnost viditelné, biologické podoby lidského života, na okamžik, kdy v tomto světě člověku končí příležitost mluvit a jednat sám za sebe a již se mluví a jedná jen „o“ něm, jako by se stal věcí.

Proti tomu stojí žalmistovo vyznání „Nezemřu, budu žít, budu vypravovat o Hospodinových činech.“ V křesťanské církvi je od nepaměti 118. žalm spojen s oslavou Velikonoc, snad proto, že v zavrženém kameni úhelném (v. 22) církev viděla ukřižovaného a vzkříšeného Ježíše Krista či proto, že v naléhavé prosbě „Hospodine, zachraň“ (v. 25, hebr. hošijah na) slyšela Hosanna Květné neděle. Možná ale i proto, že život křesťana je spojen s Kristem v Bohu, že naše smrt je i jeho smrtí, ale jeho zmrtvýchvstání je i náš život, a tak ono „Nezemřu, ale budu žít“ získává v perspektivě Velikonoc nový rozměr. Víra vyřčená slovy „Nezemřu, ale budu žít“ a poslání „(budu) vypravovat o Hospodinových činech“ tak patří k základním životním souřadnicím evangelického křesťana.

Letos si připomínáme pětisté výročí reformace. Z jedné strany jsme sváděni, abychom to využili jako příležitost k oslavě své na základě toho, jak naši předci v 16. století zatřásli dějinami, jinými jsme zase nabádáni, abychom – z téhož důvodu – připomínku pojali spíše jako sebemrskačství a tryznu nad tragédií rozdělení církve. Nebylo by však lepší tyto varianty opustit a raději se, spolu s Lutherem a dalšími, vydat po stopách milosrdného Boha i v dnešním na první pohled „bez-božném“světě?

Martin Grombiřík

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.