Jakub S. Trojan: Chvála protikladů

chvala protikladu_cb(ČB 4/2017) „Člověka jakožto úkol lze nalézt však jen ústupem na niterné pozice a v úzkosti osamělosti; v sobě samém.“ Ta slova napsal ve svém eseji Samota romanista a literární kritik Václav Černý. Domnívám se, že Václav Černý a Jakub S. Trojan by si v tomto ohledu rozuměli. Žízeň po životě, v němž se člověk směňuje svou prací a službou, a potřeba objevit v každém dni něco, co spolu s ním jednou vstoupí do věčnosti, jsou jim společné. Oba se před mnoha lety stali průvodci mé teologické a literárněhistorické životní pouti. Odezírám od nich mnohé, ale nejvíc přece jen jejich jeunesse dʼesprit, mladistvého ducha, díky němuž i v pozdním věku odmítli stát se pasivními

Poslechněte si článek:

a odejít do ústraní. „Tolik životů – co se jen mohly narodit! / My jsme směli! Úkol? Nad smyslem bytí bdít.“ To je leitmotiv Trojanovy současné poezie.

Teolog Jakub S. Trojan, jeden z porevolučních děkanů pražské Evangelické teologické fakulty, disident, farář a autor respektovaných studií a knih, v sobě objevil silný pramen poetického vypovídání. Čtenář, který sleduje Trojanovu práci, jistě nahlédl do jeho posledních básnických sbírek: Skoro-sonetů (2013), Rozkyvů duše (2014) a Adorací na výzvy (2015). Ta zatím poslední, vydaná tak jako všechny předchozí péčí nakladatelství Susa, se jmenuje Chvála protikladů.

Stopy života, které uhnětly verš
V rozsáhlém souboru básní se autor obrátil ke své anamnésis, ke vzpomínání na formující chvíle života, kterých bylo od r. 1927 požehnaně. Jádro jeho veršů, těch volných i sonetů, chvala protikladu_cbkterým zůstává i protentokrát věrný, tvoří prožitky všedního dne a doteky toho, s čím se setkává jako člověk, jako křesťan, jako teolog, jako vědec, jako pedagog, jako kazatel, jako manžel i otec, jako přítel, jako soused, jako občan a hlavně jako člověk doufající v milostiplné ráno, v němž zas a znovu přitaká životu svým „ano“, svým „chci“, svým „toužím“. Pokud byste čekali, že druhý z protipólů jeho anamnésis bude souznět s myšlenkami na poslední věci člověka, nedočkáte se. Jeho poiésis je živá, k budoucnosti namířená, autentická „Carmen“, tedy píseň plná veselí a radosti, očekávání, hudby a pohybu. Vedle univerzitního profesora tu stojí zase Trojan-chlapec, jenž se brání jakémukoli poraženectví. Zápasí, vzdoruje, běží. A tak zatímco mladí básníci i dnes píšou o těžkostech světa a zmarněných láskách, Trojan – peritus se i ve vážných tématech nevzdává pohledu člověka, jenž se kdysi na prahu dospělosti rozhodl v hloubce toho slova být. Být. Být a růst. „A pak už byl pozvolný růst takřka z nicoty / Do bytí směli jsme vstoupit. Co přát si víc!“

Vnímání úhlem naděje
Básník tu není moudrý z titulu svého vzdělání. Je moudrý díky milosti, která mu dala sílu vidět i v největším zoufání světlo vzkříšení, a tedy výhru nad smrtí, bolestí a utrpením. „Život svůj vnímej spektrem naděje“, to je jeho vyznání. Jeho optimismus není clona, která zakrývá někdy neradostný stav věcí. Řečeno s Dietrichem Bonhoefferem: Optimismus je „životní síla, síla naděje tam, kde jiní rezignují, umění nést hlavu vzhůru, když se všechno zdá ztracené, síla snášet zvraty, síla, která nikdy nepřenechá budoucnost protivníkovi, ale vyhrazuje si ji pro sebe“. To platí pro básníka i teologa Trojana dokonale. Navzdory všemu, co přichází, a všem, kteří se už dávno vzdali, jde mu o to ráno vstát, udělat si kávu, sednout si k čistému papíru a chopit se pozvání přemýšlet, psát, sloužit, vyjít ven, přednášet, být s druhými a existovat u vědomí Božího vyvolení a zavolání: Jakube, jdi! Dokud nepřijde poslední den, je třeba sebrat odvahu a jít naproti všem bílým, prázdným stránkám, a připomínat si, i kdyby bylo sebehůř, Tillichovu výzvu k odvaze být. Nešetřit pozdravy, úsměvy, nestranit se setkávání. Být vděčný, děkovat, darovat i umět přijímat. Tento motiv vycházení ze sebe sama je mi nade všechna kázání. Tehdy, když se ze mě stává mladý stařec a zoufám si, že už nemůžu, vnímám básníkovy sonety jako povzbuzení a útěchu. Ty verše jsou modlitbou, která nezačíná ani nekončí na oltáři. Tou modlitbou je celý lidský život. Jak to napsal v básni Jen nepropást tu chvíli? „Jen nesplývat s tokem času.“ O to tu jde. A o to půjde až na věky věků.

Zdeněk A. Eminger

Trojan, Jakub S. Chvála protikladů
Středokluky: Susa 2016, 152 s.

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.