Cesty k samostatnosti

téma(ČB 4/2017) Pavla (30) a Pavlína (48) měly mizerné dětství. Pavla se na svou biologickou rodinu nepamatuje, už jako miminko šla do kojeneckého ústavu. Od tří do šestnácti let pak vyrůstala v rodině, která si ji osvojila, v dobrém na ni ale nevzpomíná. Zažívala bití od dospělých i sourozenců. Dodnes nenosí sukně, protože na nohou má šrámy od típnutých cigaret. Pavlína vyrůstala v dětském domově od šesti do osmnácti let. Pak se vrátila ke svým biologickým rodičům, brzy je ale opět opustila a nechce už je nikdy vidět. O tom, co u nich zažívala, nechce ani mluvit. I ona má na těle šrámy.

Poslechněte si článek:

Starší Pavlína žila nějaký čas na ulici. Za čtyři roky bezdomovectví se naučila, kam v Praze zajít na polévku za 20 korun, jak si ubalit cigaretu z nedopalků nebo jak se za špatného počasí vyspat v jedoucí tramvaji. Bezdomovecký styl ji ale ani trochu nevyhovoval. „O Vánocích jsem koukala do oken na rozsvícené stromky a měla slzy v očích,“ vzpomíná. V těžkých chvílích si často pomáhala alkoholem. Zadlužila se. Zázemí pak našla v diakonickém zařízení ve Vlašimi, které sloužilo mladistvým v obtížné situaci. Jenomže časem bylo Pavlíně přes třicet a do kategorie „mladiství“ se už nevešla. Pavla na tom byla obdobně. Od šestnácti do devatenácti let se o ni starali v pražském Klokánku, což je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Ani ona tam nemohla zůstat natrvalo.

2PaP

vlevo Pavla a vpravo Pavlína

Musíš se snažit
Obě ženy se vyučily. Teoreticky by tedy měly být schopny se o sebe postarat. V praxi jim ale chyběly základní schopnosti, díky kterým člověk zvládne žít ve standardních podmínkách samostatně. Neosvojily si denní rytmus – ráno vstát, nasnídat se, odejít do práce, nakoupit… Takový rytmus není totiž přirozená záležitost vlastní automaticky každému. Musíme se jej učit a navyknout si na něj. Ale Pavla ani Pavlína k tomu nedostaly příležitost, učení navíc oběma komplikoval i lehký mentální handicap. A tak si vypěstovaly závislost na sociálních službách. Navykly si, že o ně vždy bude nějak postaráno. Přitom jim hrozilo, že žádná instituce, schopná jim pomoci, se už nenajde.

Důležitost trvalého zázemí
Jejich poslední stanicí byla pražská Diakonie Zvonek, jediné zařízení ochotné jim poskytnout trvalé zázemí. Jejich první, spíše smíšené pocity začaly brzy doplňovat dojmy další. Jednak se tady Pavla a Pavlína seznámily a padly si do noty. Další věc byl přístup zdejších asistentů. Navrhli Pavle a Pavlíně plán, jak na sobě začít pracovat a postavit se na vlastní nohy. Obě ženy souhlasily.

Na vlastní nohy podle plánu
Za pomoci asistentek si tedy obě sestavily tzv. individuální plán, jehož dlouhodobým cílem bylo osamostatnění od sociálních služeb. Pavlína si například sestavila kalendář na splácení dluhů. Obě ženy se učily prát, vařit, pořídit s rozmyslem větší nákup za tisíc korun, vyplňovat složenky. Pravidelně s asistentkami vyhodnocovaly, jak se jim daří v plánu postupovat. Nešlo to vždy snadno. Obě ženy se někdy úkolům vzpíraly – třeba tím, že často „utíkaly do nemoci“, jak asistentky Zvonku nazývaly nápadně časté marodění. Nad oběma také jeden čas visela hrozba vyloučení z Diakonie za porušování dohodnutých pravidel. Asistentky samozřejmě s lecčíms pomohly; základní imperativ ale zněl: „Musíš se snažit.“

Letos do Bibione
Dnes už Pavlína a Pavla v Diakonii Zvonek nežijí. A ne proto, že by byly vyloučeny. Skutečně se osamostatnily, po pěti letech tady strávených se přesunuly do chráněného bydlení, kde strávily další čtyři roky. Nakonec si vyzkoušely i relativně samostatné bydlení ve „startovacím bytě“ s minimální asistenční dopomocí a pak, po dalších třech letech, zahájily samostatný život. Klíčovým krokem přitom bylo, že si obě našly práci, která je baví. I když se to s pomocí asistentek ze Zvonku podařilo až na několikátý pokus. Pavlínu chytla nejdřív práce v kavárně, dnes uklízí na pražském Barrandově. Pavla je zaměstnána v tiskárně.

Do Diakonie Zvonek docházejí již jen jednou týdně, popovídat si a také se o různých záležitostech poradit. Zvonek je pro obě něco jako širší rodina. Letos v létě se také chystají na svou první společnou zahraniční dovolenou, vybraly si italské Bibione.

Adam Šůra

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.