Biblická úvaha: Milostivý Bůh, nebo člověk?

Petra_ilu(ČB 4/2017) Jak najdu milostivého Boha? Tato otázka stojí v základech Lutherova zápasu o reformaci křesťanské zbožnosti. Kdybychom se dnes na ulici zeptali, nakolik lidi trápí problém jejich spásy, asi by nám ve většině případů byl odpovědí pobavený úsměv. Ale v církvi je to podobné. Ve věrouce (snad) ještě učení o spáse a zavržení držíme, ale s kázáním, které by hrozilo posluchačům peklem, se v tradičních církvích bez ohledu na konfesi setkáme sotva.

Poslechněte si článek:

Lutherovi se osvobozující odpovědí stalo poznání, že Boha a jeho milost nemusíme pracně hledat, protože milostivý Bůh nás sám už v propadlišti našich životů našel v Ježíši Kristu. Naší otázkou ovšem zůstává, jak můžeme 500 let poté tento „cantus firmus“ Písma předávat našim současníkům (a možná z něj i sami žít) v situaci, kdy Lutherova otázka nikoho nepálí. Zdá se, že nabídka spásy, a to ani zdarma nabízená, nepůsobí na dnešním náboženském trhu jako příliš lukrativní nabídka. „Děti tohoto světa“ raději zaplatí horentní sumy za spirituální cetky a odpustky dnešní doby se staly příspěvky na charitu, které nás mají vyplatit z pocitu viny za podobu společnosti a světa. Zkrátka: naše pozornost je zaměřena na tento svět a otázky posmrtného údělu zůstávají mimo zorné pole. Jde o „spásu“ teď a tady. Být spokojený a dobře se cítit.

Druhou strategii, k níž jako moderní evangelíci máme zřejmě blíž, vyjádřil příznačně jeden autor jako proměnu Lutherovy otázky do nové podoby: Jak najdu milostivého bližního? Otázka Boha se stává služebnou, jako podstatnější se nám jeví problém člověka. Co je třeba k tomu, abychom byli lepšími lidmi? Co máme dělat, aby byl lepší svět? Církev v tomto pojetí vystupuje spíše jako politická organizace či charitativní instituce, nikoli jako „přístav spásy“. Pokud víra zušlechtění člověka a vztahům mezi lidmi pomůže, je vítána. Sama o sobě však zůstává už jen útěchou v těžkých chvílích. Náboženství se stává předmětem morálního úsudku. Z evangelia se nepozorovaně opět klube zákon, z milosti morálka.

Do středověkého duchovního ovzduší Lutherova myšlení se přeneseme těžko. Není zřejmě ani správné nutit sebe nebo jiné do strachu z pekla, zvláště pokud nás víc trápí problémy v manželství nebo tání ledovců. Ale nedrtí nás i dnes břemena a strachy, které sami nedokážeme setřást? Nežijeme ve společnosti, založené na výkonu? Není podle něj nahlížena naše hodnota a nevrací se v důrazu na úspěšnost v práci „spása ze skutků“? Nejsme dnes a denně obviňováni – za stav našeho zdraví, za chudobu v Africe, za ekologickou a uprchlickou krizi? A nevnímáme právě v těchto otázkách meze lidského úsilí o nápravu?

Ne, téma hříchu a vykoupení neztratilo nic ze své platnosti. Vyznat, že jsme hříšníci, dokonce ospravedlnění hříšníci, je přece tak osvobodivé! Znakem křesťanskosti dnes není to, že jsme lepší lidé, ale že dokážeme přiznat své selhání. Ale především: v situaci bezvýchodnosti a zároveň rozmanitých nabídek sebevykoupení se nemáme stydět za evangelium jako radostnou zvěst o spáse, která není z nás, ale je Božím milostivým darem. Není to alibistický útěk od společenské odpovědnosti? Jistě ne. Vždyť jako semeno vzchází a roste, ani nevíme jak, a země sama od sebe plodí zralé obilí, tak skutečná víra se projevuje skutky. To je jaksi „automatické“. Ale, aspoň lutherovsky chápáno, na prvním místě jde o to zakusit na sobě skutky Boží. Boží jednání s námi, jak se koncentruje ve slovu evangelia a v svátostech. A pomáhat nacházet tuto úrodnou a nevyčerpatelnou půdu i druhým.

Karel Šimr, farář v Chrástu

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.