Ejhle člověk – ejhle obraz. Miroslav Rada

M.Rada-Bezdomovec_300(ČB 5/2017) Malíř byl Miroslav Rada odmalička. Kreslil a maloval soustavně až do doby, kdy už neudržel tužku v prstech – a to byl téměř devadesátiletý! Sám vzpomínal, že nikdy nechtěl být nikým jiným než malířem a malování, přes všechny trable, bylo jeho nejkrásnějším povoláním, v němž viděl i své poslání.   Bezprostředně po válce, jejíž poslední měsíce prožil Miroslav Rada jako nuceně nasazený ve Zbrojovce, složil maturitu a v zimním semestru 1945 začal studium na Profesuře výtvarných umění u Cyrila Boudy, Karla Lidického

Poslechněte si článek:

a Martina Salcmana. Kvůli svému otci, který pokládal malířství jen za zálibu, musel Rada vystudovat obor učitel výtvarné výchovy s přidanou aprobací učitel zeměpisu. On ale učit nikdy nechtěl, chtěl se stát malířem „na volné noze“! Nutnou podmínkou bylo ale členství ve Svazu výtvarných umělců a tam ho dvakrát nepřijali. Přijímací komise žádala obrazy „malované více akademicky, v duchu socialistického realismu, s náměty lépe odpovídajícími současnosti“. Jeden z členů komise mu tehdy poradil, „aby svého tátu ustrojil do montérek a namaloval ho jako dělníka“.   Těžkosti skupiny výtvarníků „Proměna“

Miroslav Rada

Miroslav Rada

Třetí pokus o přijetí do Svazu výtvarných umělců se již zdařil. Mladým umělcům bez stranické příslušnosti nebylo umožněno vystavovat svá díla samostatně; mohli se prezentovat pouze společně, v rámci „své“ skupiny. Miroslav Rada se tedy stal spoluzakladatelem skupiny „Proměna“. Jejími členy byli Přemysl Pospíšil, Karel Malich, Ivan Minařík a Milan Albich. Po několika letech byl do této skupiny přijat i vynikající fotograf a Radův přítel, Jan Šplíchal. Až do května roku 1973 členství v této skupině umožňovalo umělcům pořádat společné výstavy. Tehdy, v době sjezdu ÚV KSČ, byla v Rudém právu „Proměna“ označena jako „nátlaková skupina“ a možnost vystavovat v tuzemsku skončila. V době normalizace vystavovali Miroslav Rada a Jan Šplíchal svá díla na společných výstavách pouze v zahraničí, prostřednictvím státního podniku Artcentrum.   Víra jako dynamická síla

Bolestný Kristus

Bolestný Kristus

V souvislosti se skupinou „Proměna“ malíř Miroslav Rada napsal: „Naším vyznáním byla svoboda tvorby a individuální přístup. To ovšem vyžadovalo vzájemnou toleranci, což jsme v posledu také prokázali. Pokud jde o mne, uchoval jsem si vnitřní svobodu, přestože většina mého života se odvíjela v nesvobodě. Mým duchovním zázemím v životě, a tudíž i v malování, byla víra. Víra v Boha, jako dynamická síla pro moji práci.“ Velkým impulzem a povzbuzením pro malíře bylo, když ho profesor Josef L. Hromádka požádal, aby ilustroval jeho knihu Evangelium o cestě za člověkem. Těch pět pozoruhodných ilustrací na začátku každé kapitoly způsobilo, že brzy nato mohl Miroslav Rada vystavit své obrazy v jídelně Husova bohosloveckého semináře a že zanedlouho začali přijíždět do Prahy lidé, kteří si přáli Miroslava Radu a pak i Jana Šplíchala potkat. Často tak začala přátelství na celý život.   Na výstavu obrazů bratra Rady v Jirchářích koncem roku 1958 se zvláště ti, kdo si tehdy nějaký obrázek levně koupili nebo dostali od Mirka darem, dobře pamatují. A celé ročníky starších farářů si také jistě vzpomenou, že v čele jídelny v Jirchářích visel nezvykle velký Radův obraz Ležáky. (Vždy jsem si sedal tak, abych na něj viděl, a velice mně mrzí, že byl zcela cynicky zničen!! K tomu mohu jen dodat: Bylo toho víc než jen jeden zničený obraz, co nám, svým souvěrcům, musel bratr Rada velkoryse odpustit. Za to že to udělal, mu ještě i nyní děkuji!) 

Vzkříšený Kristus

Vzkříšený Kristus

Rodinné zázemí
Měl jsem vzácnou příležitost poznat bratra Miroslava Radu a sblížit se s ním i s jeho rodinou v obou sborech, ve kterých jsem působil – ve Vršovicích i na Vinohradech. Do Vršovic jsem přišel jako vikář, jen několik týdnů před invazí cizích vojsk do Československa. Stal jsem se tam nejprve svědkem velikého Mirkova trápení. Vedle smutného a těžkého, co jsme prožívali všichni, on navíc prožíval těžké chvíle ve svém manželství, které se rozpadalo a jemu hrozila ztráta všeho – dcery Pavly, bytu a zdálo se, že i práce. Odvážím se napsat, že tehdy trpěl Miroslav podobně jako biblický Jób, jen s tím rozdílem, že on měl kolem sebe přátele, kteří mu rozuměli a chtěli mu pomoci; především bratr František Štěpán, bývalý vršovický kurátor. Potkávali se a hovořili spolu snad každý den. A podobně i bratr farář Miroslav Heryán. Díky němu se Miroslav Rada seznámil a pak i oženil se svou druhou ženou Jarmilou. Získal ženu hodnou, statečnou, laskavou, nesmírně obětavou a kromě toho i umělecky velmi nadanou, se kterou si dobře rozuměl. Když se pak novomanželům narodili dva zdraví a jak se později ukázalo i mimořádně umělecky nadaní synové, Ondřej a Vojtěch, bylo to, jako když Hospodin Jóbovi znovu požehnal a obdařil ho vším dobrým – tentokrát dvojnásob!

V té době se bratr Rada úžasně proměnil, pookřál, radoval se a všichni vršovičtí s ním! V atmosféře vděčnosti udělal nový návrh na vymalování a úpravu vršovické modlitebny a slíbil, že pro čelní zeď namaluje veliký obraz, který sboru věnuje. Tento obraz s názvem Ježíš Kristus, včera i dnes tentýž, i na věky je i díky prozíravosti faráře Jiřího P. Štorka nyní ve sboru v Kobylisích, v kostele U Jákobova žebříku, protože do upravených sklepních prostor v Tulské ulici, kde nyní vršovičtí sídlí, by se nevešel.   Z větších děl bratra Rady z těch let zmíním ještě dva oltářní obrazy na téma Starý zákon a Nový zákon pro evangelický kostel v Kutné Hoře a obraz Pláč Jeremiášův pro sborovou místnost v Proseči.

Oltářní objekt v kostele v Bielefeldu

Oltářní objekt v kostele v Bielefeldu

Vrcholná díla   Je známo a bylo to i v Českém bratru připomenuto, že Miroslav Rada byl autorem úprav interiérů mnoha kostelů a sborových prostor, např. v Brně, v Lounech, v Broumově, ve Zlíně, v Kroměříži, v Jimramově, ve Vršovicích, v Kobylisích, na Vinohradech i jinde. Rodinu však zajišťoval především ilustracemi pro řadu nakladatelství. Velice rád kreslil obrázky pro děti.

V 80. letech minulého století namaloval bratr Rada rozměrné oltářní obrazy hned pro dva kostely v německém Bielefeldu. Pro Mattheuskirche navrhl pět a půl metru vysokou plastiku Kristus-kříž – kříž-Kristus, kterou z obou stran doplňují obrazy Křest Duchem a Kdekoli se sejdou dva neb tři, jsem uprostřed nich. Bratry z Bodelschwinggemeinde, kteří za M. Radou pravidelně přijížděli, oslovil zase jeho čerstvě dokončený monumentální obraz Poslední večeře a jednomyslně se rozhodli, že právě ten chtějí mít ve svém kostele, neboť vyjadřuje také jejich víru a jejich porozumění Kristovu evangeliu. Po překonání všech překážek se jejich přání podařilo uskutečnit a tento obraz je i historiky umění hodnocen jako jedno z vrcholných děl moderního křesťanského malířského umění.

Práci Miroslava Rady jsem mohl sledovat zblízka, když jsem se stal v dubnu 1988 vinohradským vikářem a když on se brzy nato stal správcem galerie Genesis ve vinohradském sborovém domě. Staršovstvu se podařilo uvolnit a upravit větší sklepní místnost a souhlasilo s tím, aby tuto místnost využívali umělci, kteří se do zavedených galerií nemohli z důvodů finančních nebo ideologických dostat. Vedení galerie i instalování výstav věnoval malíř spoustu času a vím, že i prostředků! S instalacemi mu obvykle pomáhali přátelé, Jan Šplíchal a sochař Ivan Jilemnický. 

David a Goliáš

David a Goliáš

V galerii Genesis se kromě řady krásných výstav uspořádala také úžasná setkání s hudebníky, básníky, spisovateli a herci – hlavně při vernisážích. I za to patří vinohradskému staršovstvu dík! Při jedné takové příležitosti jsem poprvé od bratra Rady slyšel, jak moc by si přál, aby návrh na úpravu interiéru vinohradského kostela, který staršovstvu dal a který byl již částečně realizován, dokončil, dokud žije a může pracovat. Toužil po tom umístit na čelní zeď obrazy, které se mu vybavovaly v mysli, kdykoli do kostela vešel. Byl přesvědčen, že tam patří. Nezapírám, že po prvním rozhovoru na toto téma se jeho přání stalo i mým. A jsem rád a vděčný, že v textu katalogu pro svou retrospektivní výstavu „Ejhle člověk – ejhle obraz“, která se konala díky úsilí jeho přítele MUDr. Michala Bednáře v roce 2004 v Portheimce, mohl Miroslav Rada napsat: „Mojí nejrozsáhlejší realizací bylo pět velkých obrazů pro vinohradský kostel Českobratrské církve evangelické, které jsem s potěšením maloval a v roce 2000 sboru věnoval.“

Miroslav Rada byl velice nadaný a velice pilný umělec. Uskutečnil 46 samostatných výstav v tuzemsku a v zahraničí, na 53 výstavách se podílel a ilustroval bezpočet knih. Jeho obrazy jsou součástí soukromých i galerijních sbírek. Jeho největším obrazem je, kromě již zmíněných obrazů vinohradského cyklu, obraz Velké pašije (7,5 x 3,5m). Pro ten se ale zatím stálé umístění žel nenašlo. Naši pozornost si však – jako celé Radovo dílo – nepochybně zaslouží!

Jaromír Dus

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.