K víře patří vděčnost a odpovědnost. Rozhovor s Jakubem Trojanem na prahu devadesátky

JT(ČB 5/2017) Prof. ThDr. Ing. Jakub S. Trojan (*1927) vystudoval ekonomii a teologii, vojnu odsloužil u pétépáků, působil na sborech v Kdyni na Šumavě a v Libiši. V roce 1974 přišel o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Byl jedním z prvních signatářů Charty 77, živil se jako podnikový ekonom a pro zájemce o teologii organizoval bytové semináře. Po pádu komunismu na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy učil teologickou etiku a stal se děkanem fakulty. Je literárně činný, kromě odborných publikací napsal několik beletristicky laděných knih

Poslechněte si článek:

a básnických sbírek. (V minulém čísle jsme recenzovali novou básnickou sbírku Chvála protikladů.) I v devadesáti letech je obdivuhodně čilý. Je ženatý, má dvě dospělé děti, tři vnoučata a tři pravnoučata.

Do školy jste chodil ještě před válkou. Jak na své dětství a školní léta vzpomínáte?
Dvě třídy jsem chodil v Sezemicích u Pardubic, bydlela tam moje babička. Dědeček už nežil. Později jsme bydleli v Praze a do školy jsem chodil na Smetanku. Měl jsem hezké dětství, vodil jsem si domů kamarády a maminka mi vždycky říkala: to je ten tvůj kamarádšoft! Ale byla asi ráda, že jsem světu a kamarádským vztahům otevřen. Vychovávala mě ve zvláštní důvěře, že si poradím a dost mi dovolila. Rodičovské zákazy, na které si třeba mí spolužáci stěžovali, jsem neznal. A já jsem se snažil tu důvěru nezklamat a vždycky jsem domluvu dodržel, aby zase ona neměla strach.

Co bylo pro vás důležité v době dospívání?
Maminka byla rozvedená, pak se znovu vdala, dokonce dvakrát, ale neměla na vztahy štěstí. Takže jsem vyrůstal víceméně bez otce a věci jsem řešil, jak jsem uměl. Na gymnáziu jsem byl sebevědomý spokojený student, měl jsem dojem, že zvládnu všechno. Zásadní předěl v mém životě nastal v šestnácti letech, když jsem poznal Akademickou Ymku; otevřel se mi úplně nový svět. Celá naše rodina neměla s církví nic společného, žádné podněty víry jsem tam načerpat nemohl. Do Akademické Ymky mě pozvali dva moji spolužáci, Ladislav Hejdánek a Pavel Jerie, a já si dodnes  pamatuji, že jsem to přiklonění k víře skoro odstonal. Tak silný zážitek to byl.

Čím byla pro vás Akademická Ymka tak důležitá? A jak jste se dostal do evangelické církve?
To bylo propletené dohromady. Pavel Jerie byl syn tehdejšího vinohradského evangelického faráře, ten mě vzal do mládeže. A v Ymce přednášeli J. L. Hromádka, F. M. Dobiáš, J. B. Souček, Amedeo Molnár a další tehdy špičkoví teologové, což mě ohromně zajímalo a ovlivňovalo. Schůzky vinohradské mládeže jsem pilně navštěvoval a zároveň bylo každý týden setkání v Ymce, několikrát do roka setkání dvoudenní někde venku v přírodě a v létě konference. V Ymce jsem se seznámil i se svou ženou Karlou. Znali jsme se už od čtyřicátých let, v padesátém roce jsme se brali. Jí bylo devatenáct, mně třiadvacet. Jsme spolu už sedmašedesát let (!) a je to její zásluha.

V padesátých letech vás čekala vojenská služba. Jak se stalo, že jste se ocitl u nechvalně proslulých Pomocných technických praporů, PTP?
Studoval jsem ekonomii. Pod vlivem svého „obrácení“, tím však nemyslím obrácení v pietistickém smyslu, šlo o dlouhý proces zrání, jsem přerušil studia ekonomie a šel na teologii. A jednou jsme se vrátili z konference Akademické Ymky a na stole ležel povolávací rozkaz na vojnu. Nástup do čtyřiadvaceti hodin.

Do rozhovoru se přidává manželka Karla: Ono to nebylo z ničeho nic. Na teologické fakultě vznikla tehdy snaha založit svaz mládeže. Pamatujme – byl rok 1950! Svolala se k tomu schůze a na ní Jack trochu naivně vystoupil s tím, že bychom měli nejdřív přemýšlet a hovořit o tom, čím můžeme jako teologové být svazu mládeže užiteční. To bylo zřejmě pochopeno jako vychytralý odpor, večer se prý o odbojných studentech už mluvilo na ministerstvu. A výsledkem byl ten povolávací rozkaz. Měli jsme pět měsíců po svatbě.

Na co dobrého z té mizérie rád vzpomínáte?
Myslel jsem si, že jdu normálně na vojnu. Ale ne; octl jsem se u pétépáků mezi 154 katolickými řeholníky – já jediný evangelík! Přijali mě ale báječně. Byl to opravdu dar shůry! Moc jsem jako student mezi většinou staršími řeholníky získal! Debaty, účast na zpěvu, modlitbách, měli jsme i filosofický kroužek… V tomto smyslu to byla určitě lepší situace než obyčejná vojna. Od té doby mám ekumenický horizont otevřený, to bratři Jakub Trojankatolíci mnohem později i ocenili – přednášel jsem například dva roky na Katolické teologické fakultě. Konec vojny u PTP byl mlžný – prý tam budeme do konce vítězství socialismu na celém světě. Byl jsem tam plné tři roky, 1951, 52 a 53. Sloužil jsem na Slovensku, v Hájníkách u Sliače, lázeňském městě, příroda nádherná. Ze své postele jsem koukal na horu Križnou, která měla i v létě bílou čepici. Ti mniši všechno uměli, s fyzickou prací si dokázali dobře poradit. Pracovali jsme na stavbách a hodně jsem se tam naučil, na všech farách jsme pak něco budovali nebo přestavovali.

A co se dělo po vojně?
Karla: Já jsem zatím v Praze začala studovat teologii, takže jsem Jacka dohnala a po vojně jsme dostudovali spolu. A pak naše kroky vedly na Šumavu, do sboru v Kdyni. Malý evangelický sbor, který vznikl z přestupového hnutí, takže evangelíci to byli nezakotvení, ale vřelí.

Co všechno vás tam potkalo?
Sbor sídlil v bývalém nedostavěném „dělnickém domě“, kde byl kromě menší budovy do ulice velký sál, kam komunisté vnutili sklad bot. A my jsme tehdy s lidmi ze sboru a s přijíždějícími brigádníky za dva roky ten sklad zbourali a na jeho místě postavili modlitebnu.

Další štací byla Libiš. Na co rád vzpomínáte z té doby?
Manželka tehdy sloužila jako vikářka v Kostelci nad Labem. Libiš byla úplně jiný typ sboru, tradiční, polabský. Někteří sedláci byli už tehdy vystěhovaní, což byly velké ztráty ve staršovstvu, i pokud jde o placení saláru. Štědří dárci najednou nebyli. Byli jsme ale blízko Prahy, kontakty s přáteli mohly být mnohem častější. A začalo „pražské jaro“, které bohužel brzo přešlo do „normalizace“ a nám i našim dětem ve věku kolem maturit začaly potíže.

Co bylo důvodem k odebrání státního souhlasu?
Hlavně asi Palachův pohřeb, ačkoli souhlas mi vzali až tři roky po něm, v roce 1974. Kázání na Palachově pohřbu vzbudilo značný ohlas, položil jsem důraz na to, že nešlo o sebevraždu, ale o oběť. Ale taky na to, že není žádoucí obětovat se takhle jedním nevratným činem, ale rozložit tu oběť do drobných činů každodenní služby v rodině, okolí, společnosti. Víte, v té době bylo totiž nebezpečí, že bude Palach mít spoustu následovníků a tomu bylo třeba zabránit. Ve studentském prostředí byly velmi vypjaté a emotivní nálady. StB mi později chtěla přišít, že jsem Palacha k jeho činu připravoval. To ale byla úplná hloupost, to jsem odmítl. Znali jsme se, jeho maminka chodila v Libiši pravidelně do kostela, ale to bylo vše. Pár výslechů u estébáků jsem ale musel na toto téma absolvovat. A na třetí výročí Palachova pohřbu mi vzali souhlas.

Co se přihodilo po podpisu Charty 77? Nevzali souhlas i vaší paní?
Byl jsem mezi prvními signatáři, to pro mě bylo samozřejmé. Manželce souhlas nevzali, taky jsme se divili. Jen jí nechtěli dovolit nic dalšího. Nabízela se například práce v Brandýse nad Labem, ale to už nepovolili. Z Libiše jsme se museli přestěhovat na faru do Kostelce a já jsem jezdil do práce do jednoho podniku v Praze.

KTKarla: Ty ústrky byly nepříjemné. Já jsem v té době udělala farářskou zkoušku, a když byl senior Soušek vyřizovat povolení k farářské instalaci, řekli mu, ať jsem ráda, že mám souhlas k vykonávání duchovenské činnosti a že další souhlas mi k ničemu nedají. Tak jsem zůstala nadobro vikářkou. Bylo to ponižující.

Jak hodnotíte čtvrtstoletí po revoluci 1989?
Výtečně. Já chodím se vztyčenou hlavou, a když někdo brblá, říkám mu: Co máš? Vždyť je psáno, že „svět ve zlém leží“ a je třeba se radovat z každé pozitivní věci, z každého dobrého činu, z každého aktu solidarity! A toho je přece kolem nás dost. Tak co?!

Karla: Pro toho, kdo zažil protektorát, padesátá léta a normalizaci je nepochopitelné, že může někdo na dnešní dobu nadávat. Vždyť se máme jako v ráji. A jsme svobodní.

A co všechny dnešní hrozby, uprchlická krize a informační válka?
Každá doba má své problémy. A své výzvy. Křesťan by snad ale neměl propadat zoufalství nebo bědovat, jak je to hrozné. Jaké si to uděláme, takové to máme. Hřích plodí zlé situace a v každé době má svou určitou podobu. A to je výzva církvím a všem lidem dobré vůle: něco s tím dělat.

DSC_1079Máte vy a vaše paní nějaký recept na dlouhověkost? Vypadáte oba velmi dobře.
V mém příbuzenstvu žádná velká dlouhověkost nebyla. Můj recept na dlouhý život je šťastné manželství, to je základ. A pak – snídáme vločky a hodně ovoce, vaříme pestrou stravu a jíme střídmě. Na to Kája velice dbá. Nejdůležitější je ale ten náš vztah. Odráží se ve všem a asi i na nás, když říkáte, že vypadáme dobře.

Co byste vzkázal čtenářům Českého bratra?
Čas od času by si každý člověk měl položit otázku, v čem je podstatný rys křesťanské víry. Můj názor je, že k víře podstatně patří odpovědnost. Když apoštol Pavel řekne: Nyní vám zůstává víra, láska a naděje, přidávám k tomu dvě věci: vděčnost a odpovědnost. To jsou dvě věci spolu spjaté; vděčnost, že jsme se vůbec narodili, údiv nad tím zázrakem a z toho plynoucí odpovědnost za život svůj i druhých.

ptala se Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.