Pobožný pistolník

2017-03-19_Setkání u pomníčku_DSC07967(ČB 5/2017) O Češích je zvykem říkat, že jsou na rozdíl od okolních národů, na příklad Poláků, nestateční a nebojovní. Ve druhé světové válce Poláci bojovali až do konce, ačkoliv jejich situace byla beznadějná, Češi se nebránili. I sami to někdy opakujeme a svůj národ takhle vidíme. Je to omyl. Vysvětlil nám to letošního 19. března vojenský historik plukovník Eduard Stehlík. V zahraničních armádách bojovaly proti nacistům desetitisíce Čechoslováků a neméně jich bojovalo na domácí frontě.

Poslechněte si článek:

Byli to nejen parašutisté vyslaní z Velké Británie a partyzáni, ale i množství dalších, kteří jim pomáhali, živili je a ukrývali, přestože za to hrozila smrt jim i celým jejich rodinám.

Eduard Stehlík nám o tom vyprávěl v mírném dešti v Praze na Prašném mostě u pomníčku štábního kapitána Václava Morávka. Ten na tomto místě v nerovném boji s gestapem padl 21. března 1942. Patřil k legendární trojici odbojářů Mašín, Balabán, Morávek. Prováděli různé záškodnické akce, ale jejich hlavní činností bylo shromažďovat informace a posílat je do Londýna. Gestapo, které jejich skupinu dlouho nedokázalo dopadnout, jim říkalo „tři králové“. Oni sami si říkali spíše „tři muzikanti“ nebo „tři mušketýři“; některé jejich počiny byly až bláznivě odvážné.

2017-03-19_Setkání u pomníčku_DSC07996_panoramaJosef Balabán byl zatčen 22. dubna 1941, Josef Mašín 13. května 1941. Oba byli po krutých výsleších, při kterých nic neprozradili, odsouzeni k smrti a posléze zastřeleni. Václav Morávek pokračoval sám. Josefa Mašína se opakovaně snažil zachránit, ale marně. Nakonec, v parčíku u Prašného mostu, se dostal do přestřelky s přesilou gestapáků a padl.

O jeho smrti i o jeho předchozí činnosti se hned začaly šířit legendy, které skutečnost měnily a přibarvovaly. Když byl při svém posledním boji postřelen, sám se prý zastřelil ranou do hlavy. Podle pitevního protokolu a dalších svědectví to tak nebylo. Smrtelné byly rány utrpěné v boji. Výstřel do hlavy zblízka byl dílem některého z gestapáků, který se chtěl ujistit, že Morávek je skutečně mrtev a nebude vypovídat nic, co by mohlo někoho z nacistů kompromitovat. Také se říká, že Morávek byl prý vynikající střelec; ve střelbě z pistole byl přeborník Československé armády. Ve skutečnosti měl diplomy za jízdu na koni, ne za střelbu. Prý s sebou vždycky nosil pistole a Bibli kralickou, proto se mu říkalo pobožný pistolník. Mašínovi prý na otázku, čemu věří, odpověděl, že „věří v Boha a ve své pistole“. Jisté je, že Morávek byl evangelík původem z Kolína a že se víry, kterou v něm probudila maminka, držel až do smrti.

Setkání u jeho pomníku svolaly společně střešovický a dejvický sbor ČCE. Zazpívali jsme, vyslechli řeč vojenského historika a pak vystoupil dejvický farář Pavel Ruml. Donedávna sloužil v armádě jako vojenský kaplan. Při této příležitosti tedy vyměnil talár za uniformu podplukovníka. „V našem světě je mnoho tajemství,“ řekl. „Některá, spojená s minulostí, zůstanou neobjasněna jednou pro vždy. Co se asi dělo v srdci, v mysli, v duši škpt. Morávka při jeho posledním boji zde na tomto místě? To už se nikdo nikdy nedozví. Lidská duše, srdce, nitro je velmi tajemnou oblastí. Snažíme se ji objevovat, poznávat… Navzdory tomu, co o sobě víme, nikdy nemůže člověk dopředu vědět, jak se zachová v té které situaci života. Zvlášť když přijde náhle něco nečekaného, dramatického; záleží na tom, zda se zachová jako hrdina, nebo jako srab.“

2017-03-19_Setkání u pomníčku_DSC07977Od gestapem vymyšleného jména „tři králové“ přešel kazatel na jinou statečnou trojici z proroctví Daniele: „Absolutní monarcha král Nabuchodonozor dal postavit zlatou sochu a nařídil, aby se jí všichni klaněli – kdo nepadne a nepokloní se, bude v tu hodinu vhozen do rozpálené ohnivé pece… Udavači krále okamžitě informují: ,Jsou zde tři muži Judejci – Sidrach, Mizach a Abdenago, kteří, králi, nedbají na tvůj rozkaz, tvé bohy neuctívají a před zlatou sochou, kterou jsi postavil, se neklanějí.‘

Každá totalita slábne ve svých kramflecích, ztrácí jistotu ve svých nohách, když se jí postaví stateční lidé. Lidé, kteří neztratí odvahu ani v těch nejkritičtějších chvílích, když jde třeba i o život. Miloš Rejchrt v jedné písni popsal obě možné reakce: ,Uhni se stranou, ztratíš jen chvíli, vedlejší cestou spíš dojdeš k cíli…‘ a ,stvoř mi, Bože, čisté srdce a obnov ve mně ducha přímého.‘

Toto naše shromáždění má veliký smysl. Může v nás trénovat ostražitost, protože nebezpečí totality obchází dějinami lidstva stále. Měli jste někdy v této nové době a v naší mladé demokracii strach někde něco říci nahlas? Ano? Pokud ano, pak vězte, že vám dýchala na záda totalita.

Příklad těch, kteří v krizových chvílích obstáli, určitě funguje k posílení srdce, ducha, duše i těla. A jeden ze způsobů, jak se křesťané mohou připravovat na rozhodující chvíle ve svém životě, tak aby nezklamali a pak se neutrápili hanbou, leží ve slovech prosby o čisté srdce.“

Zdeněk Susa, foto Jiří Hlavsa

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.