Proč synodní rada nemá mlčet

prohlášení(ČB 5/2017) Vyvolávají nadšený souhlas i rozhodné odmítnutí, jsou pečlivě sledována, ale také ostentativně ignorována. Někdo si stěžuje, že jich je až příliš, jiný by stál o ještě větší četnost. Prý v nich mnohé chybí, nebo naopak přebývá, leccos by mělo být formulováno jinak, přesněji, leckdy ale uhodí hřebík na hlavičku. Prohlášení synodní rady.

Poslechněte si článek:

Chceme-li k nějaké teologické, etické či politické otázce znát oficiální názor římskokatolické církve, dozvíme se jej od jejích reprezentantů, tedy od papeže či biskupa, případně od tiskových oddělení. To má jednu nespornou výhodu, která se dnes obzvlášť cení: rychlost. V osobě papeže může církev na dění ve světě i v církvi  reagovat okamžitě. S jakým oprávněním či mandátem může něco takového činit synodní rada? V Řádu o správě církve, čl. 45, je mezi jejími povinnostmi jako první uveden úkol jednat jménem církve a veřejně ji zastupovat. Jaká míra reprezentativnosti jejích vyjádření ale z tohoto úkolu vyplývá? To je právě předmět sporu. Pokud by si nějaké stanovisko chtělo činit nárok na to, že vyjadřuje názor skutečně celé naší církve, pak by přísně vzato muselo nejprve projít tradičním „kolečkem“ projednávání ve staršovstvech, konventech a nakonec na synodu. To je ovšem záležitost mnoha měsíců. A synodní rada by mezitím měla správně mlčet. Jenže mlčení, jak známo, je často interpretováno jako souhlas. Což má fatální důsledky třeba ve chvílích, kdy by církev měla rázně protestovat, a to ihned, bez prodlení.

Ke zvěstovatelskému poslání církve patří vnášet evangelium do všech dimenzí lidského života, včetně politiky. Křesťané  svou politickou odpovědnost naplňují různým způsobem. Jako volení zástupci vstupují do procesu rozhodování o veřejných záležitostech, vyjadřují se v médiích či na demonstracích. Ale to jsou vždy hlasy jednotlivců, menších skupin, výjimečně sborů. Jsem přesvědčen, že nezastupitelnou formou politické angažovanosti jsou také veřejná prohlášení církve jako celku. Samozřejmě se nemůže vyjadřovat ke všemu, a vzbuzovat tak dojem, že má na každou otázku „tu správnou“ křesťanskou odpověď. Právem by byla obviněna z nekompetentnosti nebo dokonce ze sledování vlastních zájmů. Avšak při zjevném porušování lidských práv, pošlapávání lidské důstojnosti, zpochybňování samotného lidství, v případech, kde je nutné se zastat slabšího, chudého či znevýhodněného, se nesmí svého prorockého hlasu vzdát.

Nevím, který jiný orgán než synodní rada by se tohoto úkolu v naší církvi měl ujmout. Vyžaduje to ovšem poučenost o problematice, schopnost etického úsudku a formulační pohotovost. A samozřejmě také odvahu se jasně profilovat a snést případnou kritiku z řad vlastní církve. Synodní rada jistě není vybavena žádným učitelským úřadem. Může se mýlit, ale mlčet by neměla, zvlášť když mlčet znamená podporovat zlo.

Ondřej Kolář

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.