Ohlédnutí za majetkovým narovnáním

peníze(ČB 5/2017) Jednání o majetkovém vyrovnání mezi Českou republikou a církvemi a náboženskými společnostmi představovalo jeden z nejsložitějších problémů, který byl v minulém čtvrtstoletí projednáván. Jako člen expertní komise jsem byl u jednání přítomen od roku 2003 až do jejich konce, výsledkem je přijetí zákona 428/2012 Sb. „O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“. Připravovali jsme podklady pro tzv. církevní komisi, složenou z představitelů státu, České biskupské konference a Ekumenické rady církví.

Poslechněte si článek:

Vyrovnání představovalo složitý komplex otázek, který zahrnoval navrácení zcizeného církevního majetku na jedné straně a zrušení zákona 218/1949 Sb. o hospodářském zabezpečení církví státem na straně druhé. Právě zmíněné spojení dvou okruhů otázek do jednoho komplexu majetkové vyrovnání vůbec umožnilo. Stát přestane postupně poskytovat zdroje na platy duchovních a církve; za využití restituovaného majetku a náhrad přecházejí církve k samofinancování.

Společný postup všech církví
Zdálo se, že jednání bude neobyčejně složité. Na jedné straně stál stát a řada organizací, správních celků i osob, které měly zcizený církevní majetek se značným užitkem ve vlastnictví a jejichž ochota k navracení nebyla veliká. Na druhé straně 17 církví a náboženských společností, s rozdílnou tradicí, velikostí, s charitativní a diakonickou činností a také s velmi rozdílným majetkem, který byl v době nesvobody zcizen. Římskokatolická církev vlastnila před rokem 1948 více než 95 % církevního majetku, ostatní církve a náboženské společnosti méně než 5 %. Komplikací byl i polistopadový vývoj počtu duchovních jednotlivých církví. Tradiční církve s vysokými požadavky na duchovní (např. celibát nebo vysoké teologické vzdělání) měly výrazně menší podíl na celkové státní dotaci ve srovnání s jinými církvemi, které mohly díky svým interním pravidlům počty duchovních snáze zvyšovat. Rozdíly v počtu členů církve připadajících na jednoho duchovního byly obrovské.

Důležitá byla proto volba cesty, jak dojít k přijatelnému výsledku pro všechny. Přínosným a dosud nedoceněným prvkem jednání byl jednotný a společný postup všech církví po celou dobu vyjednávání. Na zestátněný majetek všech církví se pohlíželo jako na celek, čímž se pro stát vše výrazně zjednodušilo. I podmínky pro zrušení zákona o hospodářském zabezpečení církví byly dojednávány jednotně. Bez zjednodušení a kompromisu by majetkové vyrovnání nebylo možné uskutečnit.

Postupně, nikoli najednou
Důležitou myšlenkou bylo, aby každé církvi byly v rámci majetkového vyrovnání poskytnuty alespoň nějaké finanční prostředky, které by jí po ukončení státní dotace usnadnily přechod k úplnému samofinancování. Tato idea by však nebyla realizovatelná, pokud by restituce probíhala pouze podle původního majetku církve. Některé církve měly totiž v době zestátnění majetek minimální, případně ještě v dnešní právní formě neexistovaly. Přesto se však na majetkovém vyrovnání díky vstřícnému přístupu římskokatolické církve částečně podílely. Tato skutečnost představovala silnou stránku majetkového vyrovnání, umožnila však „odmítačům“ restitucí kritizovat skutečnost, že se na majetkovém vyrovnání podílely i církve, které původně majetek neměly. Ukončení státního spolufinancování se však bude týkat i těchto církví.

Odpoutání financování církví od státního rozpočtu probíhá podle zákona 428 / 2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Státní spolufinancování církví od roku 2013 pokračuje ještě 17 let, každý rok ale státní příspěvek klesá o 5 %. Stát tak v zákoně respektoval názor církví, že přechod na samofinancování by měl probíhat postupně, nikoliv najednou.

Církvím je fyzicky navracen pouze majetek ve vlastnictví státu. Za nevydávaný majetek ve vlastnictví soukromých osob, obcí a krajů je poskytována finanční náhrada „na splátky“ po dobu 30 let. Problém při rozdělení náhrady představovala skutečnost, že římskokatolická církev s podílem na zestátněném majetku větším než 95 % pobírala v době počátku restitucí méně než 60 % státní dotace. Řešení této disproporce bylo možné pouze na základě dohody. Římskokatolická církev a nekatolické církve a náboženské společnosti se dohodly na dělení náhrad za nevydávaný majetek v poměru 80 ku 20.

Kritika výše náhrad je neopodstatněná
Řešit bylo potřeba také dělení náhrad mezi 16 nekatolických církví a náboženských společností s naprosto rozdílnými výchozími podmínkami. Rozdělení bylo provedeno poměrným způsobem podle  počtu kazatelů a členů, počtu sakrálních budov a diakonických středisek. Dělení tak sice dostalo racionální pravidla, nicméně nutný byl i značný kompromis a dohoda mezi jednotlivými církvemi; zcela exaktní řešení neexistovalo.

Diskusi vzbuzovala i výše finanční náhrady přiznané církvím a náboženským společnostem za nevydaný majetek. Kritikům se zdá náhrada přepočtená na jednotku plochy pozemků příliš vysoká. Je nutné si však uvědomit, že nejcennější pozemky v intravilánu obcí a hodnotné budovy ve vlastnictví obcí a krajů vydány nebyly. Naopak se církvím vracely lesy a pole vlastněné státem spíše s nižší hodnotou. Současná kritika výše náhrad je proto neopodstatněná, jak prokázaly i expertizy nezávislých auditorů.

Dohoda a smlouvy jsou nezvratné
Obtížné při jednání byly i naprosto rozdílné názory různých stran politické reprezentace i měnících se vlád. Jednali jsme s racionálními politiky, s nimiž bylo možné i při rozdílných názorech jednotlivé parametry vyrovnání probírat. Část politiků však bohužel využívala ze souvislosti vytržené jednotlivé parametry vyrovnání pro populistické výpady proti majetkovému vyrovnání i proti církvím obecně. Znepokojující jsou i pokusy některých stran přijatý zákon i smlouvy uzavřené mezi státem a jednotlivými církvemi změnit. Některé politické strany slibovaly v rámci předvolební propagandy takové změny v majetkovém vyrovnání, které by v právním státě neměly být možné.

Pro církve představuje výsledek majetkového vyrovnání možnost postavit se zcela na vlastní nohy.  Dohodou se dosáhlo řešení přijatelného pro všechny účastníky. Je nyní na církvích, jak svěřené hodnoty využijí.

Pavel Stolař, člen expertní komise

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.