Na Hrad bez kalkulu. Rozhovor s prezidentským kandidátem Jiřím Drahošem

IMG_4704(ČB 5/2017) Do sídla Akademie věd České republiky na Národní třídě jsem přišla s úmyslem natočit rozhovor s kandidátem na prezidenta České republiky, s Jiřím Drahošem. Když jsem tam vstoupila, přišel mi chodbou krásné a důstojné budovy ze své kanceláře vstříc.

Prof. Jiří Drahoš, DrSc. dokončil v roce 1972 na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze studium fyzikální chemie, celý život se ale věnuje oboru chemické inženýrství.

Poslechněte si článek:

Po roční vojenské službě nastoupil na studijní pobyt do ústavu Akademie věd s tehdy nejdelším názvem: Ústav teoretických základů chemické techniky; dnes se jmenuje Ústav chemických procesů a Jiří Drahoš byl osm let jeho ředitel. V roce 1999 obhájil doktorát věd, univerzitní profesor je od roku 2003. Jiří Drahoš vykonával čtyři roky funkci místopředsedy Akademie věd, od roku 2009 do jara roku 2017 byl její předseda. Má ženu, dvě dcery a také dva malé vnuky.

Pane profesore, jak vzpomínáte na dětství?
Moc rád. Pocházím z Jablunkova, nejvýchodnějšího českého města, z učitelské rodiny. Otec nejdřív učil na tamní základní škole, pak ale založil zvláštní školu, v níž zastával funkci ředitele, později byl ředitelem zvláštní školy v Třinci. Já jsem byl tím pádem hodně konfrontován s požadavkem být vzorný, a bylo to spíš naopak – „otec učitel a ty takový rošťák?!“ Byl jsem ale jen živé dítě, maminka říkávala, že jsem nosil stejně poznámek jako jedniček. A řekl bych, že jsem většinu volna trávil sportem a od mládí jsem vedl v naší ulici klukovskou partu.

Co vás v mládí formovalo?
Kromě těch sportů jsem taky hrál na klavír, později jsem si přibral i trubku. Ředitel té LŠU dokonce speciálně pro mě napsal koncert pro trubku a orchestr, který jsem hrál na závěr studia. Později jsem vstoupil do komorního souboru Canticorum iubilo, už tam zpívám 43 let. Tohle všechno mě určitě nějak formovalo. A ještě něco – Beskydy. Tvrdý kraj, říkalo se kovozemědělský. Otcové tam pracovali buď v třineckých železárnách, nebo jezdili na šachty do Ostravy. Ale skoro každý měl pole, hospodářství. Můj strýc měl tři krávy, prasata, slepice, s mým mladším bratrem jsme mu hodně pomáhali. Mlátil jsem na mlátičce obilí, sváželi jsme seno, zacházel jsem s fukarem, kde se vyfukovaly plevy – kdo z mladých dnes ví, co to je? Tvrdá práce v drsném kraji.

Jiří Drahoš s manželkou

Jiří Drahoš s manželkou

Vedl jste partu, stal jste se ředitelem ústavu, předsedou Akademie věd, teď kandidujete na prezidenta. Vlastně i tatínek byl ředitel. To asi nebude náhoda. Je ve vaší povaze něco, co k tomu napomáhá? Řekl byste, že jste ambiciózní?
Je pravda, že když jsem byl v nějakém kolektivu, býval jsem skoro vždycky v jeho čele. Ale nemyslím, že bych byl nějak zvlášť ambiciózní. Chodil jsem v Jablunkově na základní školu, pak i na střední – tenkrát to byla SVVŠ, tříletá. Vůbec jsem nepřemýšlel o tom, jaká vlastně je, o „prestižních“ školách se tehdy ještě nemluvilo. A VŠCHT jsem si vybral, protože mě bavila chemie, ale určitě jsem nebyl nijak vyhraněný a nebyl v tom žádný kalkul; zrovna tak jsem měl rád češtinu i ruštinu, pomýšlel jsem i na studium srovnávací literatury, uvažoval jsem o konzervatoři, o hře na trubku. Chemie zvítězila, jistě i proto, že jsme na střední škole měli výborného chemikáře. Pak se ukázalo, že to bylo správné rozhodnutí, začal jsem studovat v roce 1967, v prvním ročníku jsem ještě chodil se spolužáky, kteří šli studovat filosofii, na přednášky Jana Patočky, a víme všichni, co se po roce 1968 na školách tohoto typu dělo. A ještě k těm ambicím – dvakrát jsem odmítl nabízený vstup do KSČ, počítal jsem tedy s tím, že budu vždy jen řadovým vědeckým pracovníkem. Je ale pravda, že lidem kolem sebe jsem jakéhosi neformálního šéfa i za socialismu dělal.

Pro čtenáře bude jistě nejvíc atraktivní současnost, váš úmysl kandidovat na funkci prezidenta republiky. Kde se ta idea vůbec vzala?
Určitě se nedá říct, že by mě to nějak samo napadlo. Úplně první popud byl kupodivu už 28. října 2013, na státní svátek jsem byl pozván na Hrad a tam na mě jeden politik s tímhle nápadem vyrukoval. Dokonce říkal, že jsem měl kandidovat už v těch minulých volbách. Koukal jsem na něho zcela nevěřícně. A pak ty hlasy začaly přibývat, hlavně teď za poslední rok a půl.

Co jste tomu říkal?
Zaskočilo mě to, zpočátku jsem to opravdu vůbec nebral vážně. Dlouho jsem také čekal, jestli se přece jen neobjeví někdo, komu bych já sám svůj hlas s chutí dal, preferoval bych mimochodem ženu, myslím, že by si tenhle stát zasloužil prezidentku. Jenže kandidát, který by ze mě tohle břemeno sňal, se jaksi neobjevil. A ten tlak sílil, viděl jsem, že mezi řadou lidí, a zdaleka nejen politiků, existuje v tomto smyslu jakýsi konsenzus, donutilo mě to tedy začít se tím vážněji zabývat a snadné to opravdu nebylo, to asi lze pochopit.

V Čechách takzvaně nejsou lidi. U minulé volby se octlo kandidátů nakonec až moc, ale použitelní byli leda k tomu, že tříštili hlasy. Jak to udělat, abyste se nezařadil právě mezi ně?
Prezidenta Zemana znají samozřejmě všichni. Já jsem se staral o Akademii věd, nebyl jsem v žádném bulváru, v žádných „reality show“… Ale třeba to zase takový handicap nebude, ta mediální viditelnost se zvláště poté, co jsem kandidaturu oznámil, silně zvedla, jistě v tom hrají velkou roli i sociální sítě, já ale za hlavní v následující době považuji kontaktní kampaň.

IMG_4936

Jak bude vypadat?
Připravujeme její logistiku. Je dobře si uvědomovat, že nejsou jen velká města, ale naopak i zdánlivě Bohem zapomenuté kraje. Proto jsem také ohlášení kandidatury udělal v Jablunkově – jednak je to mé rodiště, jednak je to od Prahy nejvzdálenější české město. Chtěl jsem ukázat, že i tam lidé žijí a mají právo být slyšeni. Když jsem byl na vaší faře v Dvakačovicích u pana faráře Ehmiga, to bylo ještě dlouho před oznámením kandidatury, fara byla nabitá a všichni mě na závěr besedy přesvědčovali, ať se do toho pustím. Koneckonců sám dostávám do menších měst i pozvánky. Zrovna teď se chystám do Prlova, to je malá valašská obec, kde nacisti 23. dubna 1945 zavraždili 23 obyvatel, jsou to takové další Lidice či Ležáky, a moc se o tom neví. Jsem velice rád, že dostávám i takovéto nabídky, které bych možná, nebýt mé kandidatury, nedostal. A jsem rád, že mohu přispět k tomu, aby se na tyto tragické události nezapomínalo.

Zmiňujete malá města, Bohem zapomenuté kraje. To ovšem není průměrná populace.
To jistě ne. Je to zdánlivě nevelký okruh, ale věřím, že se ty informace šíří dál. Také už dlouho dostávám maily od těch, kteří podle svých slov minule volili Miloše Zemana, ale už ho volit nechtějí. Píšou, že jsou rádi, že budou moci volit mě. A jsou vesměs mimopražští.

Důležitá je otázka, zda dnes existují tací, co té své minulé, zemanovské volby litují.
Určitě existují. Jen nedokážu říct, jak je ta skupina velká. Čistě aritmeticky – kdo se dostane do druhého kola proti Miloši Zemanovi (když předpokládáme, že on postoupí), musí získat nějakých osm až deset procent bývalých Zemanových voličů. A to není nemožné, myslím si. Potvrzují to i sociologové, které ve svém týmu mám.

Oba víme, jakým způsobem Zeman ty hlasy získával. Podlé metody, bezbřehý populismus… A žel to funguje. Máte tedy představu, čím ty hlasy získáte vy? Takzvaně jak na něj?
Miloš Zeman jistě má své tvrdé voličské jádro. Já mám ovšem z ohlasů v mailech či na facebooku jasné signály, že řada lidí čeká na někoho jiného. Z toho samozřejmě automaticky neplyne, že to musím být nutně já. Čekají zkrátka na někoho, kdo bude skutečně spojovat, a ne programově rozdělovat, kdo podpoří národní hrdost a sebedůvěru, kdo bude naši zemi důstojně reprezentovat ve světě, kdo nebude dělat svoji vlastní zahraniční politiku. Tohle mi lidé opravdu píšou, se současným stylem prezidentování prostě spokojeni nejsou – a není jich zrovna málo. Prezident nasadil zvláštní taktiku – nebude se prý účastnit diskusí, nebude se vyjadřovat k protikandidátům; dělá to za něho samozřejmě pan Ovčáček. Já to respektuji, vůči prezidentovi se nehodlám apriorně vymezovat. Nechci kandidovat jen jako „anti“ – vůči nikomu.

A co se týče technologicko-organizační stránky? Máte schopný tým, zázemí lidské, peněžní?
Mám organizační tým, který ještě doplňuji a kterému důvěřuji. Už jsem se doslechl, že šéf toho mého týmu byl spřažen s Rathem – je to samozřejmě naprostý nesmysl, ale člověk se musí smířit s tím, že tohle se dít bude, bude se vytahovat na kohokoliv cokoliv, a víme, kdo za tím může stát. Můj organizační tým připravuje sběr podpisů, podmínkou je získat jich 50 000; rozhodl jsem se, že půjdu touto cestou, byť ta druhá varianta, nominace deseti senátorů nebo dvaceti poslanců, by byla pro mě poměrně snadno splnitelná. Ale bylo by to už politicky interpretovatelné a já nechci být kandidátem žádné strany.

A ty peníze?
Každý se může podívat na transparentní účet. Teď je tam přes milion korun, ale pořád přicházejí i od neznámých lidí příspěvky v řádu stovek či tisíců. A taky se mi nabízejí lidé z byznysu, české firmy, které mě chtějí podpořit i většími částkami.

Všechno to zní hezky. Já se jen stejně bojím, že to nakonec dopadne jako minule.
Kdybych nebyl přesvědčen, že se vyhrát dá, nepouštěl bych se do toho.

Víme oba, jak skandálně probíhaly minulé volby, jak zákeřně prezident útočil na Karla Schwarzenberga, jaké lži dokázal bez sebemenšího studu použít ve svůj prospěch. A nejen on, stejné je i jeho okolí. To vás zřejmě nemine. Jste na to připraven?
To mě nemine zcela jistě. Snažím se s tím počítat, byť samozřejmě nemůžu vědět, co konkrétně na mě kdo vytáhne. Je to taky jeden z důvodů, proč jsem o té kandidatuře dlouho debatoval i s rodinou, na ně to může dopadnout úplně stejně. Má žena si rozhodně nemyslela, že by mohla být někdy první dámou a život v důchodu si představovala úplně jinak. Ale souhlasila, rozhodli jsme se k tomu kroku spolu, bude stát při mně. Dcery s jejich rodinami se budu snažit držet co nejdál.

Kdybyste se prezidentem stal, čeho byste se chtěl vyvarovat? Co by podle vás prezident dělat neměl?
Už jsem to říkal. Prezident by neměl lidi účelově rozdělovat a nálepkovat. Měl by být prezidentem všech, svou funkci by měl vykonávat v souladu s ústavou. Nemělo by třeba docházet k rozdvojenosti zahraniční politiky – ke sporům vláda versus prezident. Podle článku 63 ústavy sice prezident zastupuje stát navenek, ovšem je tam důležitý dodatek – v souladu s vládou. A další věc: Často slyšíme, že Česká republika bude jakýmsi „mostem“, třeba mezi Evropou a Čínou. Ale vždyť my jsme přece Evropa! Jak můžeme být mostem mezi Evropskou unií a někým jiným, když jsme její součástí?

A pokud jde o NATO?
Svoji bezpečnost si jako malá země sami nezajistíme. Naše členství v NATO je pro mě nezpochybnitelné.

Souhlasíte s tím, že v západním civilizovaném světě máme pošramocenou pověst?
Ano. Musíme proto mluvit jasně a nevyjadřovat se dvojznačně: Patříme do Evropy. Problémy, které má ona – třeba migrační vlnu, musíme řešit s ní a v ní. Ekonomickou migraci z Afriky či Asie je třeba eliminovat, měli bychom se snažit jim pomoci u nich doma. Lidi prchající z válkou zasažených oblastí paušálně vracet nelze, ale i v tomto případě bych posuzoval každou žádost o azyl zvlášť, s kvótami zásadně nesouhlasím. A hlavně je třeba směrem k našim spojencům jasně prohlásit, jaká vlastně pozice České republiky je.

na pozvání synodní rady byl Jiří Drahoš hostem zasedání nejvyššího orgánu naší církve

na pozvání synodní rady byl Jiří Drahoš hostem zasedání nejvyššího orgánu naší církve

Na závěr přejděme k myšlenkám, které tyhle naše obtíže přesahují. Marka Váchy se lidé pořád dokola ptají, jak může být kněz, když je biolog a vědec. A jak může být biolog, když je kněz. A on objasňuje, že nejde o žádné dva póly a že moudří vědci tohle dávno vědí. Že není buď víra v Boha, nebo víra ve vědu. Vy jste taky vědec. Tak bych ráda zeptala na ten druhý pól i vás.
Zastávám názor, že víra začíná tam, kde končí věda. A věda opravdu vždy někde končí. Budu-li se držet Marka Orko Váchy, v buňce nebo v genomu odkrýváme stále hlubší detaily, ale odpověď na otázku, jak život vznikl nebo proč žijeme, pořád nemáme. Poskládat smysluplný celek z jednotlivých známých detailů nelze, suma jednotlivostí nikdy nedá celý obraz váš, můj… I když odkrýváme další a další detaily, smysl života z nich dohromady nedáme.

A jak vidíte roli křesťanských církví v české společnosti?
Vyrostli jsme v židovsko-křesťanských kořenech, ať jsme takoví, nebo jiní. A církev na bázi Desatera pro život razí velmi solidní zásady, pod ně by se podepsal snad každý. Jednou z důležitých rolí církve je tedy podle mě kultivace; ať už jedné duše, nebo celé společnosti.

Skoro bych tedy řekla, že máte ke křesťanům blízko.
Jsem pokřtěný, ale nepraktikující katolík. Tatínek byl z husitské církve z Proseče u Skutče, maminka byla věřící katolička z Jablunkova. Otec jako učitel samozřejmě do kostela nechodil, maminka ano. Musím se přiznat, že když nás někdy s bratrem poslala na mši samotné, podívali jsme se, který farář má kázání, ale v kostele jsme nezůstali. Nicméně nedělní dopoledne na jablunkovském náměstí s kostelem a svátečně ustrojenými lidmi, jdoucími na mši, to ve mně jako silná vzpomínka zůstává.

připravila Jana Plíšková, fotky z archivu Jiřího Drahoše

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.