Biblická úvaha: Zdola, nebo shora?

tři_cb(ČB 5/2017) Napravit zlořády v církvi zkoušel kdekdo. Třeba Pavel v Korintě. Rozštěpený sbor, kde se jednotlivci handrkují o moc a kde kvetou nepravosti morální i věroučné. A tak jim Pavel píše, aby si vybrali, jestli má na ně přijít s holí, nebo s láskou a mírností. To druhé zjevně předpokládá, že se dají do pořádku sami.

Poslechněte si článek:

Jak vidno, sbor (a potažmo i církev jako celek) na nějakou nápravu vlastních chyb moc chuť nemá. Někdo z vnějšku musí „zatlačit na pilu“. Toto rozpoznání se pak dějinami církve táhne jako příslovečná červená nit. Znovu a znovu přicházejí jedinci, kteří rozpoznávají, že je s církví něco v nepořádku, a pak hledají, jak to napravit.

Po staletí šlo spíš o osobní nápravu zdola. Petr Valdes, František z Assisi, reformní kazatelé předhusitských Čech… po vzoru Pána Ježíše; ti volali „Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) Měli naději, že náprava jednotlivců napraví celou církev. Což neprokvasí trocha droždí celé těsto? Neprosolí špetka soli celý oběd? Jediná svíce postavená na svícen svítí přece všem v domě!

S odstupem času by šlo usoudit, že tato strategie tak úspěšná nebyla. Reformní proudy jsou inspirativní, ale zásadní proměnu církve jako celku nepřinesly. Co s tím? Kde je chyba? Cožpak slovo Boží ztratilo svou moc a vrací se s prázdnou? Tu a tam však začalo některým lidem docházet, v čem že je zakopaný pes. Větu „Čiňte pokání“ říkal Pán Ježíš jednotlivcům. Jedinec, který rozpoznal své hříchy, se z nich tak mohl také kát. Chyba byla v něm a on ji s Boží pomocí mohl napravit.

Teď ale reformu nepotřebují jednotlivci, nýbrž církev celá. Chyba je v systému. Obrátit se, činit pokání a uvěřit evangeliu musí systém – nestačí jeho jednotlivé součástky. A právě tady začíná reformace. V tomto rozpoznání Jednota bratrská před 550 lety zvolila své kněze nezávisle na Římu a stáhla se do ústraní. Někde na pozadí nám můžou znít apoštolova slova „Co má společného spravedlnost s nepravostí? ,Vyjděte z jejich středu a oddělte se‘, praví Hospodin …“ (2K 6,14.17) A o nějakých 50 let později stojí před stejným dilematem Martin Luther. Církev není v pořádku – jak ji napravit? Jako to bylo po staletí, sama to neudělá. Odchod do ústraní? To už má mnich Martin za sebou. Ví, že tohle cesta k nápravě církve není. V jeho přístupu se zrcadlí jiný Pavlův text: „Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu … Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.“ (Ř 13,1n) Náprava církve je svěřena světské moci. Janové Viklef i Hus při této volbě jistě souhlasně přikyvují. Perou-li se psi o kost, místo aby hlídali dům, je potřeba jim kost sebrat. Vrátí se k svým povinnostem a bude klid. K tomu, aby se sebrala kost, je ale někdy potřeba pořádná hůl. Apoštol Pavel o tom věděl svoje.

Doba se v základní intenci příliš nezměnila. Listina základních práv a svobod garantuje církvím organizační nezávislost na státních orgánech, ale to je nevyjímá z běžného světského práva. Ten kousek luteránství v nás evangelících by se mohl vlastně docela spokojeně usmát.

Jaroslav Pechar

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.