Gerd Theissen: Poeticko-kritický katechismus

Katechismus(ČB 6/2017) Slovo katechismus označuje souhrn křesťanské nauky, výklad hlavních složek křesťanského učení. Byly doby, kdy se katechismové pravdy někteří učili nazpaměť. Soudobým katechismům, které často mívají nějaký přídomek – „pro mladé“, „pro dospělé“, „pro dnešní dobu“ ‒, jde spíš než o soubor jednotlivých pravd o porozumění křesťanské víře jako celku, o její smysl. Tak třeba Evangelický katechismus v 25 obrazech (Mlýn, 2011) začíná otázkou: „Co mám dělat, abych neminul to nejdůležitější?“ Jak také jinak, když je křesťanství pro rostoucí počet lidí čím dál větší neznámou.

Poeticko-kritický katechismus z pera Gerda Theissena (nar. 1943) je jiného ražení – jeho cílovými čtenáři jsou poučení křesťané dnešních dní. Theissen, který po většinu své akademické dráhy působil jako novozákoník v Heidelbergu, je u nás znám už ze dvou starších překladů: v roce 1996 vyšla jeho kniha Galilejský, poutavě vyprávějící o historickém Ježíši, a v roce 2008 pak jeho Úvod do Nového zákona. Všechny tři knihy spojuje velká erudice provázená touhou po sdělnosti – mluvit tak, aby rozuměl co největší okruh možných čtenářů.

KatechismusNa sklonku minulého roku vydaný Theissenův Katechismus je tradiční i netradiční zároveň. Tradiční je například v tom, jak svůj výklad dělí na tři části podle osob svaté Trojice: na meditaci o Bohu, meditaci o Ježíši a meditaci o Duchu svatém. Nikoli náhodou je připsán památce Zachariáše Ursina, spoluautora Heidelberského katechismu (1563). Netradiční je hned v několika ohledech. V obsahové rovině tím, že nepředkládá hotové pravdy, ale že za jeho slovy cítíme živého člověka v zápasech současného světa. Ten nechce, abychom jeho myšlenky přejímali, ale abychom spolu s ním přemýšleli, aby nás „rozechvívaly“.   Někdy je Theissen osvobodivě otevřený – třeba když základy víry spatřuje v Bibli stejně jako v tradici, v rozumu stejně jako ve zkušenosti. Spíše než by hledal rozdíly, hledá shody: mezi katolíky, pravoslavnými a protestanty, mezi křesťanstvím a jinými náboženstvími, zejména těmi abrahamovskými – judaismem a islámem: „Obrazy Boha jsou rozličné,/ zjevuje se ale vždycky stejný Bůh:/ …Ve všech třech náboženstvích/ vyžaduje od člověka odpovědnost./ Ve všech třech náboženstvích je milosrdný a milostivý,/ když lidé chybují./ Stvoření, odpovědnost a bezpečí/ jsou pro všechna tři/ biblická náboženství určující.“ Tam, kde souhlasit nemůže, bývá ostří nesouhlasu často zjemněno vtipem – jako třeba v otázce „proměňování“ chleba a vína při večeři Páně: „Skeptici se domnívají,/ že v katolické církvi se proměňuje všechno,/ jen chléb a víno nikoli.“

Základní orientaci na rezonanci, jeden ze stěžejních Theissenových pojmů, podporuje formální neobvyklost Theissenova Katechismu, totiž verš – sám plný rozechvívajících názvuků: „Svět je velká symfonie./ V této symfonii života/ jsme my jenom malou melodií./ Bůh je její neznámý dirigent./ Plnost rezonance celého světa/ se ve víře stává/ zrcadlem BOŽÍ SLÁVY.“

Verš, který upozorňuje na krásu řeči, je protějškem krásy stvoření. Křehká krása verše je obrazem křehkého světa, v němž nevítězí síla: „Proto jsou Boží znamení jako květiny,/ které prorazí asfalt,/ jako dětský křik,/ který ruší domácí pořádek,/ jako letní dny v říjnu,/ jako sněhové vločky v máji.“ Jako by se Theissen vracel k počátkům křesťanství, kdy základní podobou teologické výpovědi nebyla poučka, ale hymnus. Vždyť „náboženství a poezie staví na překračování hranic./ Oživené je vloženo do neživého,/ ranní slunce do ranní písně./ Poezie polidšťuje svět,/ mění krajiny v niterné prostory.“ Při ohledávání hluboké jednoty stvořeného světa se Theissen překvapivě nevyhýbá pojmu mystika: „Kdo upustí od světa/ a nechá za sebou všechno rozlišování/ mezi zde a tam,/ dříve a později,/ JÁ A NE-JÁ,/ zakusí věčnost,/ v jednom okamžiku/ mimo prostor a čas.“

Verš je ale také prostředkem, jak zastavit uspěchaného čtenáře, zvyklého stránku jen tak přelétnout, jak ho přivést k něčemu v protestantském prostředí ne zcela obvyklému: ke kontemplaci, při níž pokojně spočíváme v tom, co je za slovy.

Když jsem šla při psaní této recenze pro srovnání nahlédnout do katechismů vydaných v posledních letech, se zahanbením jsem zjistila, že stojí na horní poličce v knihovně pod vrstvou prachu. Theissenův Poeticko-kritický katechismus, který je zároveň vzdělavatelným čtením, knihou modliteb i duchovní poezií, si dávám ke křeslu.

Šárka Grauová

Theissen, Gerd. Poeticko-kritický katechismus. Meditace o víře a rozumu. Přel. Věra Lukášová. Praha: Kalich, 2016. 464 s.

 

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Recenze. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.