Aby se historie neopakovala

Věra Sosnarová 2015-09-15 018(ČB 6/2017) Podle hesla, že ten, kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji prožít znovu, jsme se před časem rozhodli zařadit do programu večerů České křesťanské akademie v Novém Jičíně také besedy s pamětníky 20. století. A právě tyto vzpomínkové večery patří mezi to nejnavštěvovanější, co pořádáme.

Luděk Eliáš s Janou HlávkovouProšel Terezínem i Osvětimí
„Terezín byla procházka růžovým sadem.“ Prvním z našich hostů byl devadesátiletý Luděk Eliáš z Ostravy. O svém pobytu v Terezíně vyprávěl strhujícím způsobem. O snaze vězňů žít alespoň trochu důstojně; o terezínských kulturních večerech, během kterých unikali z reality dnů. Potom ale následovala cesta v přeplněném dobytčáku na východ: „Bylo nás tam asi padesát. Než jsme dojeli, několik lidí zemřelo a jedna žena zešílela. Potom křik, zápach a kouř.“ Následoval přesun na práci do německých továren, odklízení trosek po spojeneckých náletech a koncem války pochod smrti. V Osvětimi přišel Luděk Eliáš o oba rodiče.

Věra Sosnarová 2015-09-15 047

Věra Sosnarová

Dvacet let v Gulagu
„Hitlera jsem na vlastní oči viděla a Stalina jsem na vlastní kůži zažila.“ Tato věta zazněla ve vyprávění paní Věry Sosnarové. Skutečně prý německého vůdce na manifestaci v Brně počátkem války zahlédla. Podstatnější pro její další život ale bylo to, že v květnu 1945 ji ruská tajná policie spolu s její matkou (Ruskou provdanou za českého legionáře) a mladší sestrou odvlekla na Sibiř. V gulagu prožila téměř 20 let. A zase to byl stejný scénář: Ponižování, násilí, krutost dozorců, všudypřítomná smrt. Každý večer prý poklekala k modlitbě s prosbou, aby se mohla vrátit domů. Stalo se tak až v r. 1964. Podle jejího příběhu vznikla kniha s názvem Krvavé jahody.

Bohumír Jakubják 2015-03-03 003

Bohumír Jakubják

Rozdával protikomunistické letáky
„Hrozil mi provaz za velezradu, ale nakonec z toho bylo jen 15 let.“ Těmito slovy své vyprávění uvedl pan Bohumír Jakubják z Karviné. V r. 1949 byl zatčen za nedovolené šíření protikomunistických letáků. Následovalo věznění v Košicích, Bratislavě a Leopoldově. Tady se setkával s „elitou“ národa: zatčenými kněžími, intelektuály, spisovateli. Po propuštění pracoval v dolech. Po r. 1989 vystudoval teologii a přijal jáhenské svěcení. Přijel k nám, do Nového Jičína, navzdory své nemoci a tato beseda byla jeho posledním veřejným vystoupením. Krátce nato pan Jakubják zemřel.

Všichni pamětníci, které jsme k nám pozvali, měli velký životní nadhled, optimismus, smysl pro humor, ale i pokoru a vděčnost za život. A také motivace, proč o svém životě vyprávějí, je u všech stejná: Nebezpečí, že se historie – byť v jiných kulisách – může opakovat, prý hrozí stále víc. Proto je třeba mluvit – aby se nezapomnělo!

Pavel Prejda

 

 

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.