Velká křesťanská slova si zaslouží očistit

kancl Chomutov(ČB 6/2017) Být srozumitelní. Když se v církvi diskutuje o tom, jak přiblížit evangelium dnešním lidem, tento požadavek dříve nebo později zazní. Pochybuji, že by nějaká církev či kazatel chtěli být pro své okolí úmyslně nesrozumitelní. Představme si ale pravý opak, totiž křesťanskou víru podanou jako všeobecně přijatelnou nauku, ničím nepohoršující, nikoho nešokující, zdravý rozum nerušící, hezky učesanou. Co by zbylo z evangelia, které bez potíží zapadá do běžných představ o světě a o člověku? Jen instantní, univerzální hnědá omáčka ze školních jídelen, kterou člověk sní a ani neví o tom, že vůbec něco jedl – nic ho nepálí, nic ho nepřekvapí, nechutná to nijak. Úplně by se vytratilo ono kristovské bláznovství, které – jak zdůrazňuje apoštol Pavel – je právě Boží mocí a moudrostí.

Vnáší-li víra v Krista do tohoto světa cosi nového a překvapujícího, pak v ní vždy zůstane prvek nepochopitelnosti. Nikdy zcela nezapadne do souřadnic našeho myšlení ani našeho jazyka. Křesťanské zvěstování proto vždy bude o vlastní srozumitelnost a sdělnost zápasit. Počátky tohoto zápasu můžeme dobře sledovat už při snaze vyslovit to, co se s Ježíšem událo třetího dne po jeho ukřižování. Když první křesťané zvěstovali, že Ježíš byl vzkříšen, mohla jejich zpráva vyvolat řadu nedorozumění. Znamená to, že ve skutečnosti úplně neumřel, jen byl v bezvědomí, z něhož se poté probral? Anebo skutečně zemřel, ale poté se zázračně vrátil zpět do pozemského života? Anebo vstoupil do nějaké nové, Boží dimenze? Jak se pak mohl zjevovat v těle? Anebo to nebylo tělo, jaké máme my? Jaké tělo to tedy bylo? A co mělo společného s tělem pozemským, které přece v hrobě nezůstalo? Vidíme, že samotné slovo „vzkříšení“, nám křesťanům tak drahé, více otázek otvírá než objasňuje. Třebaže se teologie poctivě snažila na všechny tyto otázky odpovědět, zdaleka nemůžeme říci, že je Ježíšovo vzkříšení pro nás (natož pro nevěřící!) srozumitelné a krystalicky průzračné. To samozřejmě není žádná omluva pro ty, kdo jsou líní myslet a všechny všetečné otázky odbývají poukazem na tajemství, které prý máme respektovat.

Nesrozumitelnost náboženských výrazů
K zásadní myšlenkové neskladnosti křesťanství, o jejíž plné odstranění je marné se pokoušet, však v posledních desetiletích přistoupila nová bariéra. Běžná církevní mluva se jazyku našich současníků postupně odcizila. Zdaleka nejde jen o „technické“ církevní výrazy, jako je třeba staršovstvo, seniorát či salár, které klidně mohou být (a možná jednou budou) nahrazeny jinými. Závažnější je, že nesrozumitelná jsou také tradiční slova vztahující se k základům naší víry: Bůh, spása, hřích. Zatím je neumíme vyjádřit lépe, přiléhavěji a zároveň srozumitelněji, navzdory všem pokusům v tomto směru, které však jejich biblický význam často spíš vyprázdnily.

Dalo by se snad namítnout, že přece každá déletrvající skupina lidí si po čase vytvoří svůj vlastní specifický slovník. Církev tu existuje již dva tisíce let, a proto není divu, že si za tu dobu vybudovala nejen svoje propracované pojmosloví, ale také ustálená slovní spojení, fráze, ba dokonce celé myšlenkové figury. Pokládáme za normální, když ve vlaku zaslechneme rozhovor dvou IT odborníků a dobré polovině jejich sdělení vůbec nerozumíme. Proč by nás totéž mělo zarážet v případě řeči církevní?

Církev ovšem není, nebo alespoň nechce být ani profesní skupinou ani něčím na způsob spolku zahrádkářů, byť nás do těchto škatulek společnost často řadí. Její poselství je totiž univerzální, má oslovit všechny, protože Kristus zemřel a vstal z mrtvých za všechny, nikoli jen pro pár zasvěcenců. Proto by také všichni měli křesťanské zvěsti rozumět, tak jako Ježíšovi (v zásadě) rozuměli galilejští rybáři. Církev na jedné straně touží po tom, aby ji lidé hodnotili nikoli na základě různých předsudků a mediálních obrazů, ale na základě spolehlivých informací či – v ideálním případě – osobní zkušenosti s církevním zvěstováním. Na druhé straně však církev toto bezprostřední seznámení s podstatou křesťanství i s církevním životem různým způsobem (často nevědomky) znesnadňuje.

Církev není jazykově nízkoprahová. Když přijde někdo z mimocírkevního prostředí na evangelickou bohoslužbu (která si přece tolik zakládá na jasném sdělení!), zpravidla krátce po jejím začátku uslyší ženevský žalm, což je hudební útvar, který klade značné nároky nejen na zpěv, ale hlavně na vnímání textu. Po překonání této překážky ho čeká modlitba a kázání, jejichž srozumitelnost závisí na ochotě kazatele osvobodit se od církevního žargonu. A pokud překročí i tento práh, vyslechne si ohlášky, v nichž se sice dozví cosi o konfirmaci, hlavním daru lásky Jeronýmovy jednoty a novém čísle Kostnických jisker, avšak nemá nejmenší tušení, o co se jedná.

Očištění pojmů
Konečně musíme doznat, že také my křesťané jsme mnohá slova víry překroutili nebo zatížili negativními souvislostmi. Naše nesrozumitelnost je také důsledkem našeho soustavného porušování třetího přikázání, které zapovídá brát Božího jméno nadarmo. Kolikrát byly ve jménu Ježíše Krista páchány nejhorší zločiny? Kolikrát v dějinách církve z kazatelen zaznělo, že spása znamená vysvobození ze slzavého údolí světa, že největším hříchem je náš pohlavní pud a že Bůh je nebeský policista, pokutující každý sebemenší prohřešek? Anebo že za Kristovu smrt mohou zlí Židé? Křesťanská řeč je infikována, a proto vůči ní mnoho nekřesťanů cítí podvědomý odpor či alespoň nedůvěru.

Úkolem teologie (a nakonec každého křesťana) není velká křesťanská slova zavrhnout, ale očistit je od nánosu vzniklého během dlouhých staletí jejich užívání a zneužívání. Pečlivým studiem rozkrývat jejich biblický obsah, trpělivě vysvětlovat, co jimi bylo původně zamýšleno a jak tento obsah vyjádřit dnes. Ale to vše samo o sobě nestačí. Každý rozpor mezi našimi slovy a činy nevyhnutelně diskredituje evangelium a vznáší podezření nad celou křesťanskou řečí, včetně oněch slov, která jsou nám tak drahá. Může však tento rozpor být překonán dříve než v Božím království? Vždyť právě on je znamením toho, co nazýváme oním zastaralým a nesrozumitelným slovem hřích.

Ondřej Kolář

autor je farář, zároveň vyučuje na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.