Evangelium je Boží mateřská hruď

DSC_0449(ČB 6(2017) Bůh promluvil –  a my se ptáme na obsah a správný výklad toho co řekl, přeme se, zda to či ono v Písmu svatém může být slovem Božím, pro nás závazným. I Luther se takto ptal, jeho povoláním bylo komentovat Písmo na univerzitě a na kazatelně, i on se jako teolog přel o to či ono místo v Písmu svatém.

Tomu všemu u něho ovšem předcházel osobní důvěrný vztah k Písmu svatému, radost z Božího slova, které ho oslovilo jako znamení, že Bůh je přítomen. Boží slovo je pravý svatostánek, v němž se s Bohem setkáváme: „Boží slovo je svatyně nade všechny svatyně, ano, je tou jedinou svatyní, kterou my křesťané máme.“ Bez této Boží přítomnosti ve slově bychom byli v našich zápasech sami.

Tento vztah k Písmu Luther vybojoval v těžkých zkouškách, v nichž moc Božího slova zakusil. Osobní zkušenost s mocí Božího slova, které člověka nese a vede v zápasech, to je tím, co podle Luthera dělá z křesťana teologa, jinak by pro něho vše bylo čirou teorií. Kdo to nezakusil, bude se snažit dodat Božímu slovu sílu a účinnost svými výklady, aktualizacemi, výzvami k jednání nebo i docela bezbožnými prostředky.

Síla slova Božího má mnoho podob, Luther upozornil například na následující: „Věz, že síla Písma svatého je tato: Totiž, že se neproměňuje v toho, kdo je studuje, ale že proměňuje v sebe a ve své síly toho, kdo je miluje.“

Boží slovo je prostředek spásy
O moci Písma svatého se reformátor vyjadřuje slovy, kterými se ve středověku obvykle popisovala účinnost svěcení: „Boží slovo je svaté a posvěcuje všechno, čeho se dotkne, ano, je to Boží svatost sama. To je ten pravý prostředek spásy, pravé pomazání, které pomazává k věčnému životu.“

Pro Luthera tedy nebylo Boží slovo pouhou teorií či naukou. Zakusil, že ve slově Písma se setkává s Kristem, docela osobně a konkrétně, a že v tomto setkání nejde v první řadě o poučení, ale o zásah do života věřících. A nemusí jít vždy o dramatický zásah, Bůh mluví skrze zákon a evangelium a jeho slovo je nejen obviněním hříšníka, ale ještě spíše potěšením poděšeného svědomí a výzvou: Napřimte se a zvedněte hlavy.

Božím slovem jsou pro Luthera především osobně přijatá slova rozhřešení: Tvé hříchy jsou ti odpuštěny, tvá víra tě uzdravila, jdi v pokoji. Božím slovem jsou Kristova slova ustanovení večeře Páně: Moje tělo se za tebe vydává. Má krev se za tebe vylévá. Božím slovem je oslovení, kterým nás Bůh prohlásil za své ve křtu. Boží slovo je to, kterým Bůh řekne: Buď světlo – a hle, světlo!

DSC_0449Boží slovo kolébá duši
Boží slovo je jistě určeno i k rozumovému zkoumání, ale ještě předtím je to slovo, které je naší obživou: „Evangelium je Boží prs a dutina břišní, evangeliem nás Bůh plodí, kojí a hýčká.“ A jinde Luther vyzývá: „Zůstávej v Božím slově jako dítě v kolébce.“ Evangelium je třeba okusit a vychutnat. A třebaže jde o obrazy spojené s dětstvím, opět jinde Luther vyznává, že ještě  jako stařec saje z této potravy a nemůže se nasytit.

Evangelium však není jen potravou pro tento čas, ale i pokrmem nesmrtelnosti: „Když slyšíš evangelium, prší mana a ty sbíráš manu. Když ji vezmeš, to znamená, když věříš, jíš ji a zůstáváš na věky, jako i Boží slovo je věčné.“ Tato slova byla v tradici vztahována k večeři Páně a Luther to neodmítá, pouze ukazuje společnou účinnost slova a svátosti.

Evangelium je poučení, povzbuzení, napomenutí, někdy jen laskavé pohlazení: „Evangelium je jako svěží, mírný, chladný vánek za velkého letního vedra, útěcha v úzkosti svědomí.“

Slova Písma si nelze přisvojovat bez rozmyslu, některá jsou určena opravdu každému, jiná jsou určena mně v mé zvláštní situaci: „S Písmem je třeba zacházet opatrně… zda se týká tebe, to je rozdíl jako mezi létem a zimou. Něco se mě netýká a něco jiného se mně týká. A tomu, co se mně týká, se mohu odvážně svěřit, spolehnout se na to jako na mocnou skálu.“

Boží slovo ponouká ke službě
Boží slovo vyráží do světa a nevrací se s prázdnou, věděl Luther z Písem. Účinnost je vlastností Božího slova a odtud pramení i účinnost našeho zvěstování, slavení svátostí, křesťanské služby. Boží slovo se v Kristu stalo tělem, ale Luther vnímá, že Boží slovo má stálé tíhnutí vtělit se – do zvěstování, do svátostí, do dobrých skutků ve službě bližním. A jako stvořitelské slovo je všude kolem nás, je jej skrytě plné stvoření, a proto se křesťan nemusí bát světa, ale může v něm konat svou práci jako bohoslužbu.

Je jistě důležité, co nám Bůh chce svým slovem říci. Ale jako v každé komunikaci mezi milujícími, podstatné je samo mluvení jako způsob sdílení lásky mezi Bohem a člověkem.

Jaroslav Vokoun autor je teolog, vyučuje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.