Poslední slovo: Zde stojím, a nemohu jinak

pohár(ČB 7-8/2017) Na pivo chodim s Martinem Lutherem / do tý pivnice, kde výčepním je ďábel /jen pár sklenic piva, vzduchem letí kalamář /pan doktor si zpívá: Hrad přepevný Pán Bůh náš (text: Lídl & Velík)

Tu písničku, i když se nedostala do žádného z evangelických zpěvníků (a není divu), mám moc rád. Připadá mi taková lidská, člověčí. A zároveň do toho mého člověčího otevírá dveře něčemu vyššímu, něčemu, co může chránit a pomoci.

Poslechněte si článek:

Nejsem odborník na odkaz Martina Luthera ani se s ním neoháním den co den. Přesto je tento reformátor církve pro mne jakýmsi vzorem. Člověkem, který ve svém životě počítal s Bohem. Kdo o něm přemýšlel. Přemítal o paradoxech, které Bůh do lidského života vnáší.

Například: Omilostněný hříšník. To je jedno z těch roztodivných slovních spojení, která Luther světu přinesl, nebo mu je alespoň předložil. Bůh, který si žárlivě chrání svou úctu a stíhá vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení, je tentýž Bůh, který se k člověku sklání, sestupuje až do lidského chléva a nabízí člověku milost a záchranu. Je to Bůh žárlivý a milující. Bůh žárlivě milující.

Luther bral tohoto Boha nesmírně vážně. Boží slovo, které slyšel a které ho nejprve ponoukalo z toho světa vystoupit, upnout se k Bohu, zasvětit se mu, ho nakonec přivedlo zpátky nohama na zem. S úsměvem vzpomínám na ponožky, které se prodávají v domech luterského svazu v Německu. Mají úplně vespod nápis: Zde stojím, a nemohu jinak. To je věta, kterou Luther pronesl, když byl žádán, aby se se svými výtkami vzdálil. On však nemohl odejít. Stál tam, protože byl přesvědčen, že ho na to místo postavil sám Kristus.

Navzdory tomu Luther moc dobře ví, že lidský svět je plný ďáblů, kteří ho kazí a pokoušejí. Nevymlouvá se ale na ďábly kolem sebe, klidně přizná, že toho ďábla má v sobě sám. Svět je pro Luthera pivnice, kde výčepním je ďábel, ale mezi hosty sedí Kristus, a u jeho stolu se lidství setkává se záchranou, nadějí, Boží milostí. Ty člověka umějí dovést do Boží náruče, toho pevného hradu, ve kterém slabé člověčenství nachází ochranu a pomoc. Proto si pan doktor může zpívat: Hrad přepevný je Pán Bůh náš.

Štěpán Brodský, foto Benjamín Skála

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.