K pomoci uprchlíkům: Dnešní křesťané mi připomínají spíš maloměšťácký klub než Ježíšovy následovníky

Cornelia Bührle RSCJ© Katholischer Gemeindeverband Bremen(ČB 7-8/2017) V Brémách jsou v integraci cizinců o několik kroků napřed. Tímto rozhovorem navazujeme na článek zveřejněný v minulém čísle Českého bratra, který popisoval zkušenosti pracovní skupiny z české Diakonie. Do starého hanzovního města jeli „na zkušenou“, aby se inspirovali a přijeli povzbuzeni zpátky domů s chutí do nelehkého díla. Dnes přinášíme rozhovor s Cornelií Bührle, koordinátorkou pomoci uprchlíkům.

V rámci římskokatolické církve v Brémách zastáváte funkci komisařky pro migraci a integraci, v současné době se hodně zabýváte uprchlickými otázkami. Jak stávající situaci vnímáte očima německé občanky?
Musím říct, že diskurz prezentující Německo jako zemi, která byla zaskočena množstvím uprchlíků a přibližně před dvěma lety náhle otevřela hranice, je nečestný a lživý.

Poslechněte si článek:

Fakta, z nichž se dal předvídat příchod stovek tisíců uprchlíků, jsme měli k dispozici s předstihem, vlády evropských států ale doufaly, že se odhady nenaplní. Evropská unie vlastně již o více než 15 let dříve přijala příslušnou evropskou legislativu, která určila, jak masivní příliv migrantů řešit; členské státy ji ovšem nedodržely a já jako Němka cítím velkou zlost, že noví členové – zejména tzv. křesťanské země jako Polsko a Maďarsko – se Unii výměnou za solidaritu odvděčují tím, že porušují pravidla hry.

A jak na uprchlickou krizi pohlížíte očima křesťanky?
Ježíš se ztotožňoval s potřebnými a chudými, jeden jeho klíčových výroků zní: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Dal nám tedy příklad solidarity a tento postoj zastával nekompromisně až do své smrti na kříži. Ve srovnání s tím mi tedy někteří z dnešních křesťanů připomínají spíš maloměšťácký klub než Ježíšovy následovníky. Musíme si vybrat, jestli budeme křesťany jen podle jména, nebo podle víry a činů.

Jenže v momentně, kdy se má člověk do něčeho takového osobně zapojit, cítí leckdy rozpaky. Mám dojem, že anonymní pomoc „na dálku“ nám někdy činí mnohem menší potíže než pomoc „na blízko“.
Argument mnoha křesťanů, že potřebným pomohou, budou-li od nich daleko, mi přijde absurdní. Podobenství o dobrém Samaritánovi nám ukazuje pravý opak: charita znamená pomoc těm, kdo jsou v naší blízkosti, a ne kdesi v dálce. Které vidíme na vlastní oči!

Jak by v takové situaci měla reagovat katolická církev? Nebylo by na místě, kdyby nejvyšší místa vydala nějaký dokument zastávající pevné stanovisko?
Nepotřebujeme vydávat stále další a další dokumenty! Co se týče migrantů, respektive uprchlíků, dokument Gaudium et Spes (Radost a naděje) druhého vatikánského koncilu je stále aktuální a stejně tak i mnoho dalších prohlášení, jež byla učiněna poté, jmenovitě třeba Refugees – A Challenge to Solidarity (Uprchlíci – výzva k solidaritě) z roku 1992. Dnešní kontext samozřejmě přináší silný mezináboženský rozměr, týkající se vztahů mezi křesťany a muslimy – to množství uprchlíků hledajících ochranu v Evropě jsou přece muslimové! V tomto ohledu získává zvláštní význam deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate (V naší době) z roku 1965, poněvadž prosazuje vzájemnou úctu a dialog. Navíc vyjádření papeže Františka k tématu uprchlíků či islámu jsou zcela jasná, relevantní a platná.

Nezapomínejme, že na tato existující stanoviska lze upozorňovat nejen z katolických pozic! My katolíci budeme vám protestantům vděční, když budete tato prohlášení propagovat, protože naši představitelé na ně pak budou nuceni reagovat. A pokud by si oficiální stanoviska Vatikánu mezi veřejností získala větší povědomí, šlo by například zvát papežského nuncia na setkání s uprchlickou tematikou.

BührleKatolická církev se opírá o princip hierarchie; proto mi připadá zvláštní, že v jednotlivých evropských zemích panují mezi katolíky k těmto otázkám tak odlišné postoje, církevní špičky nevyjímaje.
Každý by se měl cítit svoboden v tom, jestli bude se společenskými postoji církve či s názory papeže Františka souhlasit, nebo nikoli. Nicméně aby člověk vůbec mohl s danými pozicemi souhlasit, či nesouhlasit, musí je znát. A já mám dojem, že o to, aby tyto postoje vešly ve známost, panuje jistý nezájem. Co se týče papeže, někteří místní představitelé dokonce říkají, že pochází z jiného kontinentu a situaci v Evropě nerozumí.

Tím se potvrzuje, že informace znamenají moc – kdo je nemá, stává se manipulovatelným.
Máte pravdu. Většina lidí, která podlehla protimuslimské rétorice, nezná jediného muslima.

To však není váš případ. Podařilo se vám s muslimy v Brémách otevřít mezináboženský dialog?
Je to složité, mnoho uprchlíků mi totiž říká: „O náboženství se bavit nechceme, není pro nás důležité, utekli jsme před náboženstvím a ztratili jsme o ně zájem. Hlavní, co si přejeme, je žít v této bezpečné zemi v míru a mít se všemi hezké vztahy.“ Ráda bych podtrhla, že tito lidé pro nás nejsou hrozbou: hrozbou jsou extremisté. Podporujme ty, kdo chtějí žít jako my, a zápasme se zlými duchy.

Co byste ve vztahu k muslimům vzkázala mým krajanům, zvláště pak křesťanům?
Chceme-li s muslimy vést dialog, nezačínejme od toho, co nás odděluje; raději zkoumejme, co nás spojuje. Nebavme se o názorech, představách, přesvědčeních; bavme se o hodnotách! Pokud naše hodnoty pocházejí od Boha, nemohou být zas tak odlišné. A jelikož fungující demokracie staví na hodnotách, ne na náboženství, je právě toto ten nejlepší základ pro budoucí soužití.

Původní verze tohoto rozhovoru byla pořízena v angličtině, autorem českého překladu je Vít Pokorný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.