Život mi dává stále nová témata. Rozhovor s akademickou malířkou Jiřinou Adamcovou

martin ve zdi 2014(ČB 7-8/2017) Akademická malířka Jiřina Adamcová sice právě dovršila devadesátku, ale ve vzpomínání si příliš nelibuje. Ještě než jsme s rozhovorem začali, přinesla nám ukázat štos papírů plný kreseb, které vznikly v posledních týdnech. Již několik let se sice ve své tvorbě vyrovnává se stářím a smrtí, současně ale plánuje nové výstavy. Její díla můžeme spatřit v pražských evangelických kostelech na Chodově a v Braníku, ale také třeba na stanici metra Želivského.

Poslechněte si článek:

Na čem teď pracujete?
Právě jsem dokončila cyklus, který vzešel z mého pobývání v Domově svatého Karla Boromejského v Řepích. Našla jsem jakési východisko ze zlé situace, do které jsem se dostala. Zlomila jsem si pravou ruku, kterou potřebuji při malování. Chtěla jsem podniknout něco, abych se zlepšila v jejím ovládání a neztratila to, co mi nyní dává hlavní smysl. Ocitla jsem se v pokoji s jednou téměř stoletou pacientkou. Přitom je mentálně zcela v pořádku, má výbornou paměť, krásně artikuluje, ale je slepá. Musela jsem s ní náhle sdílet jednu místnůstku dvacet čtyři hodin denně, byla ale skvělá spolubydlící. Taková tichá a ukázněná – to spíš já jsem byla ten rušivý element. Tím, že neviděla, mi poskytovala pocit, že jsem v soukromí. A já jsem si posléze uvědomila, že prožívám něco, co bych chtěla umělecky vyjádřit. Sklonek života. Její ruce vyjadřovaly příběhy, tak jsem je začala kreslit. Je to velmi jednoduchá, bezprostřední kresba.

Začala jste studovat na pražské Akademii výtvarných umění hned po druhé světové válce. Bylo v té době běžné, aby tam studovaly ženy?
V té době už ano. Myslím, že ten zlom nastal i vlivem války. Studovala se mnou spousta děvčat.

Mozaika "Husitství" na stanici metra Želivského v Praze

Mozaika „Husitství“ na stanici metra Želivského v Praze

Věděla jste už během studií, jakým technikám se chcete věnovat?
To bylo velice těžké. Na rozdíl od svých spolužáků jsem před akademií neprošla žádnou odbornou přípravou. Oni měli za sebou často Hollarovu školu, měli více zkušeností. Byli třeba zvyklí kreslit podle modelů, zatímco já jsem například nikdy předtím nekreslila akt. Když to bylo poprvé, strašně jsem se styděla. Před akademií jsem kreslila jen tak spontánně.

Jak probíhala vaše specializace?
Vždy mě zajímala kompozice. Toto nadání ve mně vystihl náš profesor Vladimír Pukl, výborný pedagog, což bylo velmi důležité. Každému se plně věnoval, hlavně podle toho, co z něj „vyčuhovalo“. Naším kunsthistorikem byl Václav Vilém Štech, který ovlivnil celou generaci, vyoral velikou brázdu. Vštípil do nás vztah k rodné zemi, což se někomu může zdát jako obrozenecká záležitost. Naštěstí akademie v padesátých letech nebyla moc poznamenána dobovou ideologií. Někteří z mých spolužáků se stali významnými umělci, například Vladimír Tesař, jeden z našich největších ilustrátorů.

A co jste dělala po škole?
Zůstala jsem v Praze, musela jsem najít obživu a našla ji v Pedagogickém nakladatelství, které vydávalo učebnice a pomůcky pro školy. Stala jsem se jejich kmenovou autorkou. Ke školství jsem ostatně měla zvláštní vztah, protože jsem se ve škole narodila a vyrůstala tam. Otec byl kantorem v malotřídce, ve školičce jsme měli byt. Jakmile jsem se naučila chodit, běžela jsem do třídy a vecpala se k dětem; byla jsem tam šťastná. Nevyrušovala jsem, a tak mě tam tatínek nechával.

20170602_110932Věnovali se rodiče také výtvarnému umění?
Nevěnovali, ale tatínek byl milovník literatury. Měl úžasnou knihovnu, těžila jsem z ní sama pak ještě dlouhou dobu. Psal potají básně, ale nepublikoval je. Rodiče trávili veškeré večery při petrolejce a maminka předčítala ze světové literatury obrovské romány. Byla jsem zahnána vedle do postýlky, ale potají jsem přilepena na dveřích poslouchala. Malovat jsem začala sama, nikdo mě k tomu nevedl. Jakmile jsem udržela tužku.

Později jste se zaměřila na monumentální techniky. Čím vás zaujaly?
Už ve škole jsem se zamilovala do dřevořezu a později jsem začala dělat linoryt. Polovinu svého života jsem byla grafik, ale k velkému formátu jsem směřovala vždycky. Začala jsem vytvářet cykly a od poloviny osmdesátých let se v nich objevovala biblická témata. Zpočátku jsem si ale říkala, že na to nemám schopnosti, stálo mě to hodně vnitřních bojů. Pak jsem se odvážila, ale dlouhou dobu se to nedalo nikde vystavit. Jeden z mých biblických cyklů měl název Já jsem dveře. Použila jsem v něm také příslušný biblický text, ale schválně jsem jej napsala neobráceně, aby pak při tisku, který jej otočí, nebyl srozumitelný. Tak se mohl dostat na nějakou výstavu.

výstava děl u Martina ve zdi 2016

výstava děl u Martina ve zdi 2016

Pocházíte z evangelické rodiny. Evangelictví a obraz ale pro mnohé nejdou moc dohromady. Zápasila jste s tím?
Dost dlouho. Nakonec to ale možná byl jeden z důvodů, proč jsem ekumenicky cítící člověk. Můžu se radovat s katolíkem nebo jiným příslušníkem velkého náboženství. Měla jsem kamaráda sochaře, který dostával zakázky na výzdobu kostelů. Věděl, kam bude jeho socha umístěna, a celou svou životní dráhu podle toho mohl nasměrovat. Já jsem svou tvorbu ovlivněnou Biblí zpočátku vnímala jen jako své vlastní sdělení. Vůbec jsem nepomyslela na to, že budu vystavovat v kostele. Ale stalo se, že v evangelickém kostele v Braníku pan farář Luděk Rejchrt předložil mé obrazy staršovstvu a prošlo to; dnes už ty obrazy nechtějí dát pryč. Jeden cyklus se nachází v kostele Milíče z Kroměříže na pražském Chodově. To byl nově vybudovaný kostel, zprvu úplně holý. Původně jsem tam chtěla uspořádat pouze výstavu. Ale když jsem tam umístila svoje věci, pasovaly tak dokonale, jako by pro ten kostel byly stvořeny. A tak tam zůstaly, lidé měli pocit, že tam prostě patří. Skutečně tam pro ně jsou optimální podmínky, prostor i světlo. V žádném jiném kostele nevypadají moje obrazy tak dobře.

Máte zvláštní vztah k památníku v Terezíně.
To je moje důležitá životní kapitola. Po devadesátém roce jsme spolu s dalšími výtvarníky založili takovou společnost, říkali jsme si Výtvarníci dobré vůle, bylo nás asi šest. Dávali jsme k dispozici svá díla, ta se prodávala a výtěžek se věnoval na nějaký dobročinný účel. Třeba se nakoupily invalidní vozíčky, protože ty tehdy nebyly běžně k dostání a musely se dovážet ze západního Německa. Nebo se pořídily přístroje pro děti do Motola. A s takovou výstavou jsme se jednou ocitli v Terezíně. Čekali jsme na čtvrtém nádvoří na pracovníky památníků. A mě to tam tehdy oslovilo, úplně zavalilo. Samozřejmě jsem v Terezíně už předtím byla, ale to nebylo nic oproti tady tomu zážitku. Řekla jsem kamarádovi sochařovi: já bych tak chtěla tady vystavovat! A on řekl: proč ne? Seznámil mě s ředitelem a stalo se. V krátkém čase jsem musela vymyslet, co tam umístím. Nedalo se tam dát cokoli, protože je to velmi specifický prostor. Židovství pro mě znamená především svět Starého zákona, přemýšlela jsem, co máme s židovstvím společného. Za chvíli se mi vynořily žalmy, které jsem znala ke konfirmaci nazpaměť. Uskutečnila se výstava na toto téma a zůstala jsem tam pak na dlouhý čas. Přišly další výstavy, třeba na téma Píseň písní. Poslední výstava byla bilanční, protože jsem si říkala, že se tam třeba už nebudu moci nikdy vrátit. Nazvala jsem ji Terezínská řeka času.

Kdo vás umělecky inspiroval?
Moc jsem měla ráda českou gotickou malbu. Nebo renesanční malíře. Z velikých umělců nejdál dospěl ve vyjádření Bible Rembrandt. Jeho kresby jsou pro mě skoro posvátné.

Jedním z posledních témat, kterým jste se zabývala, je vzkříšení. Je možné vzkříšení namalovat?
Když je člověk starý, stává se pro něj smrt tou nejnaléhavější věcí. Najednou je to blízko a musím se k tomu nějak postavit. Ale jak říká apoštol Pavel: máme jenom lidské představy. Dál se nemůžeme dostat. Můžeme se vyjadřovat jen pomocí metafor a obrazů. Také já je používám. A zaštiťuju se taky starými mistry, třeba vzkříšeným Kristem z Třeboňského oltáře. Tehdejší umělci měli obrovitou víru, takovou si neumíme představit.

Zaujala mě také vaše série autoportrétů. Tvořila jste je každý den jeden, celé měsíce. To asi chtělo velikou disciplínu.
To opět souvisí s předchozím tématem a uplývajícím časem. Přemýšlela jsem, jak se s ním vypořádat. Napadlo mě zmnožit jednu a tutéž věc, v tomto případě autoportrét. Nejedná se ani tak o mě, o introspekci, i když tento prvek tam je také. Hlavně jde ale o to, že se denně, opakovaně, v časovém sledu něco zobrazuje. Podobá se to hudbě. To je přece také umění, které se děje v čase.

Máte stále nové nápady. Co plánujete ještě vytvořit?
Já s žádnou velikou budoucností nemůžu počítat. Nemůžu plánovat na roky, to už je pro mě příliš vzdálené. Práce je ale pro mě stále sloup života, přímo životní nezbytnost, když někdo nemá práci, ve které by ve stáří pokračoval, má to těžké. Ale i umělcům se stane, že jim vyschne pramen a třeba deset let nemohou nic dělat. Mně zatím život dává před oči stále nová silná témata.

připravili Ondřej Kolář a Kornélia Kolářová Takácsová

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.