Dohozený pár. Rozhovor s Pavlem Smetanou a jeho ženou Zdenou

20170502_125810(ČB 7-8/2017) Kdo by v naší církvi neznal Pavla Smetanu! Zdá se, jako to často bývá, skoro neuvěřitelné, že se letos v létě dožívá 80 let. A právě to bylo také jedním z důvodů, proč jsme se rozhodli udělat s ním do Českého bratra rozhovor. Domluvený termín Kdo by v naší církvi neznal Pavla Smetanu! Zdá se, jako to často bývá, skoro neuvěřitelné, že schůzky však chtěl bratr Smetana na poslední chvíli odříct, jeho zdraví totiž bohužel není valné a zrovna se nijak moc dobře necítil. Nakonec ale rád souhlasil s alternativou, že rozhovor provedeme, ale budu se ptát jeho ženy Zdeny, vždyť ona po tak dlouhém těsném a láskyplném soužití stejně ví téměř všechno. A dopadlo to nakonec tak, že po nějakém čase k nám bratr Pavel přisedl a leccos ještě dodal.

Poslechněte si článek:


Zdena a Pavel jsou spolu 60 let, od svatby je to 57 let. Měli tři dcery, nejstarší Ester, která před čtyřmi lety, ve věku 48 let zemřela, Magdalenu, evangelickou farářku žijící s rodinou v Německu, a Pavlu, spisovatelku, která žije se svou rodinou v Řecku.

To je přece jen trochu neobvyklé – jedna dcera si vzala Němce, jedna Řeka, jedna dokonce obyvatele Madagaskaru, to je snad zakódováno v genech?
To nevím. Je pravda, že Ester se odmalička líbili černoši. Ona byla hodně bílá a přitahovali ji ti tmaví. A my jsme dnes moc rádi, že Fafu, našeho zetě, máme. Má tři děti a je jako náš syn, jsme s ním hodně pohromadě.

Jak moc se s dcerami vídáte?
Do Německa jezdíváme, Fafa nás vozí autem, oni sem jezdí také, a Pavla tu byla s celou rodinou na Velikonoce a my u nich v Řecku teď v červnu.

A to váš manžel zvládne tu dlouhou cestu? Letadlem?
On se tam těší, vždycky u dcer pookřeje. I na chalupě je to lepší než tady v Praze.

Kde se vlastně Pavel narodil?
Sm 2002 (1)Narodil se v Klokočově, to je vesnička poblíž sečské přehrady, jeho tatínek byl farář ve Vilémově.

Vyprávěl vám o svém dětství?
Jistě že vyprávěl. Jedna příhoda ve mně utkvěla. Pavel měl tři bratry a tatínek jim dal za úkol, že budou na kostele zvonit. A Pavel mi vyprávěl, že se trochu bál, takže vždycky odzvonil hodně rychle a utíkal dolů. Tatínek to ale poznal a napomenul ho, že to nemůže odbývat. Že má zvonit tak dlouho, než se pomodlí Otčenáš. A mně se zdá, že má Pavel dodnes ve zvyku se ten Otčenáš modlit rychle.

Kam pak chodil do školy?
Když bylo Pavlovi deset, přestěhovali se do Prahy; tatínek šel farářovat na Spořilov. Pavel pak v Praze vystudoval strojní průmyslovou školu.

V jaké době studoval teologii?
Začal v roce 1956. A v létě 1957 jsme se seznámili.

Kde to bylo?
Potkali jsme se v Bělči. Tenkrát se to tam jmenovalo Středisko evangelických kurzů. A byl to poslední rok, kdy se tam kurzy pořádaly, pak to zabral Svazarm.
To naše seznámení byla ale podivná náhoda: Já pocházím z Přerova a Pavel tam měl tetu, která si zaplatila pobyt v Bělči, jenže to pak na poslední chvíli odřekla a zeptala se Pavla, zda nechce jet místo ní. A přitom mu napsala, že tam bude taky Zdena Adámková, že to je dcera jejich kurátora, ať si jí tedy všímá a dává na ni pozor.

Poslechl?
Já mám dojem, že mu to moc po chuti nebylo, ale musím říct, že mě si začal všímat dřív, než pochopil, že jsem ta, na kterou měl dohlížet. Tak já vždycky říkám, že jsme „dohozený páreček“. Já jsem pak ještě byla v Přerově ve škole, Pavel byl už v Praze na fakultě a jezdil do Přerova „za tetičkou“.

A po svatbě?
Šla jsem za Pavlem do Prahy; on ještě rok studoval. Bydleli jsme na Spořilově, tam byla malá fara, kterou vybudoval tatínek Smetana, když tam byl farářem.
Když Pavel školu dokončil, jeho spolužáky Petra Čapka a Mirka Duse hned vzali na vojnu, a Pavla ne. Tak to šel ohlásit do našeho církevního ústředí a rozhodlo se, že půjde do Loun zastupovat vážně nemocného seniora Honců. Pavel by byl rád na těch pár měsíců do vojny zůstal v Praze, ale tehdejší synodní kurátor Pavel Šimek Pavlovi řekl dost nesmlouvavě, že církev ho potřebuje v Lounech, a jestli tam nepůjde, církev pro něho jinou práci nemá. Tak nezbývalo než to takhle přijmout. Mně se mezitím podařilo sehnat v Praze zaměstnání, tak jsme za sebou jezdili na návštěvy. V lednu 62 pak Pavel už na vojnu opravdu šel, do Bohusudova u Ústí nad Labem.

Vojnu měl slušnou?
Docela jo, on tam založil hudební kroužek, zpívali spirituály. Což se líbilo i velitelům, posílali je na soutěže a Pavla pak dokonce převeleli do Horních Počernic, což byla úžasná změna. A po vojně už nastoupil jako farář v Hošťálkové. Tam jsme strávili 16 let.

Jak na Hošťálkovou vzpomínáte?
Moc. Máme tam kus srdce. Vzpomínám na opravu kostela, to byla velká svízel, leckdo s tím nesouhlasil, šlo o radikální opravu, odvlhčení, kolem celého kostela byly příkopy, dokonce i zevnitř, z toho byli lidé zoufalí – že se to už nikdy nedá dohromady… Ale podařilo se to a pro Pavla pak bylo velkým zadostiučiněním, když za ním přišel bývalý kurátor a řekl mu, že byl zásadně proti té opravě, ale že se musí omluvit, že je moc dobře, že se to udělalo.

A pak?
V roce 79 jsme odešli do Prahy, do sboru v Libni, a tam jsme zůstali až do roku 91. Ještě nás předtím zvali do Brna, stáli jsme o to, ale Pavel nedostal státní souhlas. Církevní tajemník mu tehdy řekl, že farář z vesnice si nemůže jen tak jít do města. Důvodem možná bylo i to, že v Hošťálkové se nějak nedařilo vytvořit svaz mládeže, a Pavel udělal pro děti volejbalový kroužek, hrálo se na kytaru; mladí lidé se na faře scházeli a funkcionáři měli asi oprávněný pocit, že svaz mládeže se nedaří vytvořit kvůli Pavlovi.

Pozvání do Prahy pak ale najednou prošlo.

Jako synodní senior v roce 2002

Jako synodní senior v roce 2002

A po Libni už tedy začala synodní rada?
Ano, v roce 1991 byl Pavel poprvé zvolen, bylo z toho dvakrát šest let.

Jak jste se na to dívala tehdy vy?
Já jsem strašně nechtěla. Byla jsem moc ráda ve sboru, tak se mě Pavel snažil utěšovat, že budeme mít sbor po celé církvi. Ale to se přece nedá srovnávat! Několik lidí mě přesvědčovalo, hodně mě přemlouval pan farář Lejdar, že uškodím církvi. Pak ale Pavel dostal dopis od kolegy faráře, už zemřel, a tam stálo, že jestli bude kandidovat, tak to nám pomoz Bůh, to vytáhneme do boje (!). A to u mě najednou rozhodlo, řekla jsem si: Tak to ne! Takové moresy v církvi?! Pavel kandidovat bude!

Co Pavel dělal, když v synodní radě skončil?
Hodně kázal, zvali ho leckams. A na léto jsme odjížděli na tu naši chalupu, tak to je dodnes. Pak když se nám Magdalena s Pavlou odstěhovaly, začali jsme jezdit i za nimi. Za Magdalenou většinou na Vánoce, to vánoční období je v Německu krásné, koncerty, výstavy, hezké a vkusné trhy… A fara je velká, už jsme tam byli dohromady i s Fafou a jeho dětmi.

Pavel zažil jako senior to období, kdy se kupovala budova fakulty v Černé ulici, to muselo být velmi složité a zatěžující i psychicky, ne?
Asi ano, ale že by o tom vyprávěl nějaké děsivé příběhy, to nemůžu říct. Hodně v té souvislosti vzpomíná na Gerharda Reininghause, s tím si moc dobře rozuměl, říkává, že se v něm krásně spojuje láska k církvi se sociálním cítěním. On má obrovskou zásluhu na tom, že se to nakonec povedlo.

Pavel má nějakou vazbu na polský Zelov, jak to přesně je?
Narodil se tam jeho tatínek. Když pak on šel studovat teologii, odešel do Prahy a už tady zůstal. Ale Pavel měl vazbu na Zelov i v dospělosti, žili tam Jelinkovi, co jsou teď faráři na Valašsku, tatínek Wiery Jelinkové byl Pavlův bratranec. V Polsku pro Jelinkovy nebylo na sboru místo a na Valašsku byly volné dva sbory vedle sebe – Ratiboř a Kateřinice, Pavel tehdy vyjednal, že na ta místa manželé Jelinkovi mohli nastoupit.

K dalšímu rozhovoru už se Pavel Smetana přidal. Mluvilo se nám dobře, jeho tvář, navzdory zdravotním nesnázím, vyzařovala klid, naději, skoro bych řekla i radost.

Ptala jsem se už na vaše dětství; nechcete něco dodat? Nemáte nějakou speciální vzpomínku?
Jednu takovou mám – na koně. Byl konec války, Vilémovem projížděla německá auta, dusná atmosféra, trvalo to asi tři dny. Němci, jak odcházeli, kopali kolem cest příkopy a házeli do nich svoje cenné věci, nechtěli, aby to získali Rusové. Kluci z vesnice pak příkopy prohrabávali; mně bylo sedm roků a moc mě to nezajímalo. Zato mě zaujalo něco jiného – Němci tam nechávali taky svoje koně a já jsem měl koně moc rád. Lidé si je rychle rozebrali a zůstala tam taková příšerná herka. A tu já jsem odvedl domů. Tatínek byl ze selské rodiny, koním rozuměl a začal mi to rozmlouvat. Ale vymyslel, že koně odvedeme k jednomu člověku z našeho sboru, který hospodářství a koně má, a já že tam budu moct za svým koněm chodit. Tak na tohle nezapomenu.

s manželkou Zdenou

s manželkou Zdenou

Ráda bych se s vámi ještě vrátila k době, kdy jste byl synodním seniorem. Jak jste to nesl?
Byla to bouřlivá doba, nemalá skupina lidí chtěla jiného synodního seniora a byla dost radikální. Ale když mě zvolili, utichlo to. Že bych žil v nějakém duševním svírání, v nějakém tlaku, to ne. Souhlasil bych s tím, že některé těžké věci, s kterými jsem se potýkal, mohly nějaké následky zanechat a že se to v tom mém dnešním špatném zdravotním stavu nějak odrazilo.

Vy jste tenkrát zažil naplno jednání ohledně koupě domu v Černé ulici pro teologickou fakultu. Jak vzpomínáte na tahle úskalí?
Nekonečná jednání. Já jsem velmi klidný, nekonfliktní člověk, ale vybavuji si ty nekončící dohady s Jakubem Trojanem, hlavním zastáncem té koupě, to jsem se občas na své poměry opravdu rozpálil. Jinak jsme ale přátelé, navíc v jednom sboru…

Jak vidíte naši církev dnes?
Jako synodní senior jsem se seznámil a spřátelil se spoustou lidí, církev jsem mohl hodně poznat, a tak můžu říct, že v těch jednotlivých sborech vidím dobré jádro. Hlavním úkolem synodního seniora je podle mě navštěvovat a povzbuzovat. Pastýřská péče. A pak je to určitě práce na poli ekumenickém. Můj tatínek, velmi citlivý člověk, byl vůči katolíkům velice nedůvěřivý. Zatímco já jsem byl dvakrát předseda Ekumenické rady církví; když už mě Pán Bůh sem postavil, považuji smíření za moc důležité. Hodně jsem spolupracoval se zesnulým kardinálem Miloslavem Vlkem a v tom se musí pokračovat, to nepřátelství trvající po staletí považuji za tragédii. A třetí věc a naprostá priorita – trvalé biblické studium.

Můžete ještě objasnit, čím se zabývá sdružení Exulant?
Česká komunita v polském Zelově vznikla na konci 18. století, šlo o emigranty z čistě náboženských důvodů, evangelíky. Po první světové válce jich tam bylo kolem 10 000. Tehdy sdružení Exulant vzniklo. Po válce přišli reemigranti z Polska do Čech a v Zelově zbylo ve sboru asi 300 lidí. Masivní reemigrace se týkala oblastí na severu Čech, uprázdněných po vyhnání sudetských Němců, prezident Beneš to velice vítal. A oni posílili hlavně právě naši církev. Poláci pak sdružení zakázali, neměli žádný zájem na tom, aby dobří čeští sedláci z Polska odcházeli.

20170502_125810A ten váš podíl?
Byl jsem předseda sdružení. Založili jsme je u nás s bratrem Karlem Matějkou hned v roce 1990; chtěli jsme jednak připomínat historii exulantů, oživovat zapadlé tradice, a vůbec napomáhat vztahům Poláků a Čechů. Vydáváme časopis Exulant, jsou v něm zachyceny neopakovatelné historické události. Vynikající pomoc jsme dostali od sestry Edity Štěříkové, která obdivuhodně zachytila příběhy emigrantů v době posledních 300 let. Napsala k tomu snad osm knih. Po celé republice jsme pořádali exulantské bohoslužby, kam jsme zvali právě ty naše reemigranty; dnes má sdružení asi 1000 členů.

A jak tedy nesete teď ten nedobrý úděl, ty nemoci? Mně se zdá, navzdory objektivním danostem, že jste psychicky nějak nad tím, že se tím nenecháváte skolit. Letíte za dcerou až do Řecka…
Snažím se, nějak uvnitř mě to zatím nezlomilo, ale o těch příznacích vím své, špatně se mi mluví a nejhorší je, že nemůžu dobře psát, rukou ani na počítači. Ta narušená komunikace mi moc vadí. Ale když dodržuji určitý režim, chodím přes den spát, tak to jde. Jistě k tomu, že se to objevilo, přispělo úmrtí naší Ester. Musíme se zpátky dívat tak, že život s ní byl veliký dar.

Kdybychom neměli tu jistotu, že se s ní jednou setkáme… dodala sestra Zdena.

připravila Jana Plíšková
fotky z rodinného alba a archivu ČCE

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.