Podstata je stále táž, ale mění se forma. Pohled Františky Jirousové

Obrazek1(ČB 7-8/2017) Františka Jirousová (*1980) je spisovatelka a knižní redaktorka. Vystudovala filosofii, napsala román Velmi vzdálený oheň, který vyšel v roce 2000. V roce 2011 byla za román Vyhnanci oceněna cenou Jiřího Ortena, která je udělována spisovatelům do 30 let věku. Je jedním ze zakladatelů literární skupiny Katolická dekadence a předsedkyní spolku Magorův statek, které usiluje o proměnu usedlosti jejího otce Ivana Jirouse v Prostředním Vydří na básníkův památník. Od této praktikující katoličky jsme získali odpovědi na několik otázek týkajících se pohledu na reformaci takříkajíc z druhé strany.

Poslechněte si článek:

Co si o evropské reformaci, kterou odstartoval před 500 lety Martin Luther, myslíte?
Byla to důležitá událost, která donutila katolíky hlouběji promýšlet jejich nauku a očistit ji od příměsí, které jí bránily v růstu. Je jasné, že reformace s sebou nesla také různé konflikty, ale tak to prostě ve světě chodí. Jednota, pokud přestane být plodnou, vede k rozštěpení a rozštěpení zase vede k novému sjednocování, ale už se změněnými názory. Je to nejspíš zákon vývoje.

Reformuje se církev opakovaně? Stále?
Ano, vidíme to i na historii církve katolické, například na podobě bohoslužby. Původně to byla hostina, pak se forma postupně vyvíjela a procházela různými reformami, přes Trident až po druhý vatikánský koncil. Podstata je stále táž, ale forma se mění právě proto, aby mohla podstata zůstat funkční. Kdo si myslí, že forma a konkrétní slovní vyjádření nauky jsou věčné, vidí svět jako neměnný, jednou provždy hotový – a upadlý od své původní dokonalosti. Existuje ale pohled odlišný a je přitom také křesťanský: vesmír se rozvíjí od jednoduchého stavu ke komplexnějšímu a vznikají nové jevy, vztahy, problémy. Aby mohla církev být všeobecná a zahrnout co nejvíc duší, musí se proměňovat. Nejtěžší je samozřejmě najít rovnováhu mezi reformou a uchováním podstatné tradice, která tvoří esenci, jádro, funkčnost. Zbrklé reformy vedou k dalšímu rozdělení, nevraživosti a neštěstí. Kritéria spočívají podle mého názoru hlavně v účelu církevního společenství, na což existují samozřejmě rozdílné pohledy (a odtud patrně pochází hlavní původ rozdělení). Myslím, že církev má především vést člověka k Bohu, dávat naději, radost a potřebné informace k růstu a spáse lidské duše. Jednoduše řečeno: mše má být stále hostinou, která nabízí prostředky pro navázání skutečného, aktivního a láskyplného vztahu s Bohem a pro nápravu toho, co se ve vztazích pokazilo.

Jak se díváte na evangelíky? Máte mezi nimi přátele?
Evangelíky mám ráda, znám je hlavně z akademického prostředí. Moje školitelka filosofie prof. Lenka Karfíková učí na Evangelické teologické fakultě UK, takže jsem tam absolvovala nějaké semináře a líbila se mi otevřenost a aktivita, s jakou se evangeličtí studenti účastní debat. Dialog s nimi je často plodnější než s katolíky. Naše rodina měla za komunismu také hodně evangelických přátel, pomáhali nám, když byl táta zavřen jako politický vězeň. Přála bych si mít větší znalost evangelické nauky. Co oceňuju především, je znalost Písma. Na to existuje i nějaký vtip či co, podle kterého katolíci nečtou Bibli. A to je bohužel často pravda. Na druhé straně však potřebuju v katolicismu setrvat – hlavně kvůli pojetí svátostí a eucharistie a také kvůli podobě katolických rituálů. Silně na mě působí všechny tradiční formy zbožnosti, hudba, výzdoba, průvody apod. Tato umělecká a rituální stránka je pro mě důležitým prostředkem komunikace s Bohem a říká se, že tohle u evangelíků trochu chybí. Ale přiznávám, že jsem na evangelické bohoslužbě byla jen kdysi v dětství, takže to nemohu teď už posuzovat.

Sbližují se dnes různé konfese? A zejména katolíci a evangelíci?
Na akademické půdě se sbližují přirozeně, to funguje dobře. Ale jinde není asi tolik příležitostí, hlavně ve vesnických farnostech. V dobách komunismu, v tzv. undergroundu, OLYMPUS DIGITAL CAMERAbylo setkávání různých konfesí běžné, ovšem jen v omezeném okruhu lidí. O současnosti moc přehled nemám. Obávám se ale, že pro skutečné sbližování ještě neexistuje žádná funkční forma. Křesťané se mohou společně modlit, ale už ne sloužit mši. Většina z nás si asi neumí představit, jak by společná mše vypadala, jenomže společný rituál, který by zahrnul různé odstíny křesťanství, je podle mě pro skutečné sblížení podmínkou. S něčím takovým ale není možné chvátat, protože by to vyvolalo jen větší rozdělení. Třeba za 100, 200 let… Mimochodem já jsem společnou modlitbu různých vyznání zažila. Z naléhavé potřeby se v tu chvíli modlit stoupli jsme si do kruhu, střídavě říkali modlitby podle svého vyznání nebo zpěvy, kdo co znal, i když vlastně Boha oslovoval každý jiným jménem; bylo to velmi silné. To ale jde dělat jen ve speciálních situacích, když panuje mezi lidmi naprostá jednota.

Stanou jednou všichni křesťané u stolu Kristova společně?
Doufám, že ano! Jenom ta cesta musí být pomalá a taková, aby dialog a společná činnost prohlubovaly, nikoli rozmělňovaly to, v co věříme. Ve skutečném dialogu se totiž stává, že se pojmy prohlubují právě tím, když pochopíme do hloubky stanovisko druhého – což znamená prožít situaci jeho smysly a jeho pojmy. Hledání nějaké neutrální nauky, která by rozdíly zahladila, není cestou. Když si ale představíme různé křesťanské pohledy jako pohled na jednoho Boha, jen z různých úhlů, lze si také představit, že se tím prohloubí a rozšíří také můj vlastní pohled. A někde se všechny pohledy sbíhají do jednoho společného, který zahrne všechny nauky. Ale k tomu se musí lidské vědomí ještě hodně rozvinout a rozšířit.

Především se musí každé náboženství zbavit přesvědčení, že stoupence těch ostatních náboženství je třeba pronásledovat. Myslím si, že lidstvo dosáhne vyšší roviny vývoje jen tehdy, když se takto sjednotí nejen křesťané, ale i všechna ostatní náboženství. Až jednou, třeba za 1000 let (pokud se do té doby nevyhubíme), bude společně chválit Boha – ať Žid, nebo křesťan, muslim, buddhista, hinduista a taoista (dokonce i ateista – i když to teď zní jako nesmysl), dosáhneme zralosti. Můžeme se tomu zatím smát nebo se toho hrozit, ale já věřím, že cesta ke sjednocování, která rozdíly nestírá, nepronásleduje, ale snaží se je pochopit prožitkem, je cestou k nalezení společného ohniska, odkud lze chápat Boha jako stvořitele a spasitele všech bytostí, nejen člověka. I příroda a vesmír chválí Boha. Přirozeným, pravým a neskonale krásným způsobem (jak je to ostatně dokonale řečeno v žalmech). A celý vesmír touží po sjednocení v Kristu v Novém Jeruzalémě.

připravila Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.