Poetická teologie. Teologové a aktivisté s uměleckými extenzemi

1200px-Martin_Putna

Martin C. Putna

(ČB 7-8/2017) Když jsem před čtvrtstoletím začal práci na dějinách české katolické literatury, netušil jsem mnohé. Mimo jiné to, jak se proměňoval vztah katolického milieu k evangelickému, ani jak se proměňoval vztah evangelického milieu ke krásné literatuře. Na počátku dějin české katolické literatury, tedy v půli 19. století, jsou vztahy obou konfesí chladné až nevraživé; hlavní proud národního obrození se sice hlásí k tradicím české reformace, ale reálně stojí mimo protestantské církve; a samy protestantské církve nemají na pěstění krásné literatury sil a snad ani chuti.

Poslechněte si článek:

Na konci dějin české katolické literatury nebo přinejmenším na zlomu, jímž je konec komunistického reglementování náboženského života, už je (téměř) všechno jinak.

Právě v komunistické éře vznikla dřív nepředstavitelná ekumenická spolupráce – zvláště ovšem v exilu, disentu a undergroundu; v evangelickém prostředí se postupně, po teolozích a filosofech, objevili i tvůrci uměleckého slova v různých žánrech; a jejich tvorba je do nemalé míry sdílena v obou náboženstvích.

Jeden z takovýchto proudů, vzniklý v disentu, nazývám „poetickou teologií“ – v paralele k „politické teologii“, jakou pěstují J. S. Trojan, Božena Komárková a další. K tvůrcům „poetické teologie“ patří především autoři nových duchovních písní – Sváťa Karásek, bratři Rejchrtové a jiní. Z těch, kteří volí ještě jiné postupy, vybírám tu z připravovaného textu knihy Česká katolická literatura 1945–1989 dva portréty:

Milan Balabán
U Milana Balabána (nar. 1929) se umělecký rozměr objevuje přes teologii „oklikou“. Balabán je prvotně teolog-filolog, jehož životní působení se točí kolem hebrejštiny. Balabánovy bytové kurzy hebrejštiny byly místem, kde se potkávali zájemci nejrůznějších konfesí i bez konfese. Přitažlivost byla dána i kontextem dobové vlny „rejudaizace“. V souladu s ní v Balabánových kurzech nešlo o samotný hebrejský jazyk, nýbrž o to, co jazyk vyjevuje: o hebrejské myšlení, hebrejský pohled na člověka, hebrejské chápání víry i o hebrejskou poetiku. O všech těchto tématech také Balabán publikoval v samizdatu řadu svazků.

navrh Koreny.Kvety 01„Hebrejské myšlení“ znamená „kypření našeho polopohanského, polognostického, polodualistického a polodoketického myšlení“. „Hebrejská víra“ spočívá ve vztahu věřícího subjektu k tomu, co ho přesahuje – ne v obsazích, jež jsou věřeny. V pozdějších Balabánových spisech se toto objevování „hebrejskosti“ zaměřuje čím dál více na téma posvátně chápané erotiky. Toto téma vyvstává zejména v Balabánově překládání starozákonní Písně písní a v kritickým komentářích k jiným překladům, jež podle Balabánova soudu onu posvátnou erotičnost oslabují. V knize Píseň písní v českých překladech 15.–21. století (2003) tak Balabán odmítá překlad Komenského: „Komenského překlad je navoněn mystickými přípravky, jako bys stál uctivě v kostele a do chřípí ti stoupalo vonné kadidlo. Velký pedagog shledává v hebrejské Písni alegorii: jiné možnosti před církevním funkcionářem nestály.“ Správné, „hebrejské“ chápání je docela jiné: „Láska je jen jedna […], dualismus somatického a psychického (i duchovního) je tu odložen do muzea škodlivin. Spočinutí mezi prsy ženy, jak o tom zpívá hebrejská erotická moudrost, není jen oblaživá smyslová zkušenost, nýbrž i odpočívání v místech Božího míru a zvoucího milosrdenství.“
Podobné myšlenky se objevují i v Balabánových denících z osmdesátých let Cestami kulhavého Jákoba. Deníky z let 1982–1985 (2011). Jejich autor je v ironické sebecharakteristice „puritán na penzi, člověk evangelík z pietisticky orientovaných rodičů, který je zvyklý dusit přirozený obdiv k ženské kráse“, který se teprve v pozdním věku a při pobytu mezi drsnou „dělnickou třídou“ eroticky osvobozuje. Balabán je tedy první autor z českého evangelického prostředí, který se takto vášnivě obrací k erotickým tématům, a dokonce interpretuje erotickou zkušenost jakožto náboženskou. Zaujímá tak podobnou pozici jako v katolickém prostředí o půlstoletí dříve Jaroslav Durych.

V pozdějších Balabánových spisech je možno pozorovat ještě jeden vývoj: od teologické a filologické práce s jazykem čím dál více k práci umělecké. Balabán své odborné studie provází vlastními básněmi a i samy odborné texty přecházejí do esejí, ano až do jakýchsi básní v próze. Balabán si vytváří zvláštní styl, plný novotvarů, starobylostí, zdrobnělin, slovosledných inverzí a všelijakých „schválností“, styl místy až (nechtěně?) groteskní. Například výklady v knize Kořeny a květy biblických pojmů (2012) ústí do jakýchsi výzev čtenářům: „Jsi Adam z adamy, tak ji pečlivě adamuj, jsi zemák, ale jakej, ztřeštěnej a svatej. Bůh ti vdechl duši do tvé dosud bázlivé dušičky. […] Křesťánku milý, odlož své nebezpečné mrzutosti do komory nějaké a tanči kankán před Hospodinem jako kdysi David před Schránou!“ A věru, pozdní Balabánovy knihy jsou skutečně jakýmsi teologicko-literárním kankánem, který lze pro jeho excentričnost až jurodivost obtížně zařadit – leda že ho lze řadit do kontextu českých autorů insitních a undergroundových.

Aleš Březina
V disentu se k umělecké tvorbě obrátil i další teolog: Aleš Březina (nar. 1948). Teologickou fakultu přitom nedostudoval, byl vyloučen za protesty proti sovětské okupaci. Několik let strávil ve vězení za odpírání vojenské služby a poté odešel do exilu do Kanady. V letech sedmdesátých, kdy se pohyboval „na hraně“, načrtl několik próz. Některé jsou autobiografické, jako Řetěz bláznů – „beatnické“ líčení dobrodružných potulek Čechami i východní Evropou a vytváření sítě spřízněných, podobně vykořeněných i duchovně hledajících bytostí. Některé jsou fantaskně dystopické, jako Betonové město – kafkovsko-orwellovská vize groteskně totalitární Jihocikánské republiky. Březina napsal též scénář k obdobně „beatnickému“ a „apokalyptickému“ filmu … a andělé jeho bojovali, který skutečně s pomocí přátel amatérsky natočil; hrají v něm mimo jiné bratři Miloš a Pavel Rejchrtovi či Michael Kocáb, tehdy ještě ne slavný hudebník.

2RetezblaznuBřezinův literární styl, stejně jako styl jeho filmu, je vpravdě „beatnický“ – překotný, spontánní, přerývaný, vždy v pohybu kamsi vpřed. „Beatnický“ nebo též undergroundový. A věru, Aleš Březina tvoří i v podobné době i v podobném stylu jako autoři první undergroundové generace kolem Jirouse, Zajíčka a Brabence. I leckteré přátele má s nimi společné. Oproti většině undergroundových autorů však do svých textů vkládá biblické citace systematičtěji a poučeněji. Ba, jeho prózy jsou někdy aktualizovanými projekcemi biblických syžetů a motivů: Březinovou zvláště oblíbenou postavou je apokalyptický prorok Daniel. Tak jako Svatopluk Karásek představuje i on v undergroundu jakéhosi vyslance evangelického milieu. Typicky „undergroundový“ je i osud jeho literárního díla: Zůstalo torzem. Až po několika dekádách se k němu autor vrátil a sestavil z něho jediný svazek s názvem Řetěz bláznů (2012).

Žádný z autorů evangelického milieu se však nestal TÍM evangelickým spisovatelem – někým, pro něhož je umělecká činnost primárním způsobem vyjádření a kdo právě jakožto umělec, ne jako teolog či aktivista s uměleckými extenzemi, přesáhne hranice své komunity směrem k obecné čtenářské obci. To se podařilo až v devadesátých letech – aniž o něco takového programově usiloval – synovci Milana Balabána, spisovateli Janu Balabánovi.

Martin C. Putna

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.