Doufám v eschatologické zaslíbení, že jednou staneme u stolu Kristova společně. Rozhovor s biskupem Václavem Malým

Malý(ČB 7-8/2017) Mons. Václav Malý (*1950) vyrůstal spolu s třemi sestrami v katolické rodině. Po gymnáziu vystudoval v Litoměřicích Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu a v roce 1976 byl vysvěcen na kněze. Byl kaplanem ve Vlašimi a Plzni, podepsal Chartu 77 a stal se členem Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. V roce 1979 přišel o státní souhlas k vykonávání duchovenské služby, byl vězněn a po propuštění se živil jako zeměměřičský figurant a topič. Po revoluci působil jako farář v několika pražských farnostech, v roce 1997 přijal biskupské svěcení. Papež jej jmenoval pomocným biskupem pražským.

Poslechněte si článek:

Jak vzpomínáte na své dětství? Z jaké rodiny pocházíte?
Pocházím z katolické věřící rodiny. Doma jsme se modlili, pravidelně jsme navštěvovali bohoslužby, četli Bibli a hovořili o dějinách církve a křesťanství. Náboženská výchova na farách v dobách mého dětství nebyla možná, ale já jsem všechno získal doma. Naše šestičlenná rodina bydlela v docela malém bytě, což vedlo k ohleduplnosti v praktickém soužití, například když se sestry potřebovaly učit do školy. Protože jsem byl nejmladší, měl jsem to pak ve středoškolském věku jednodušší, děvčata už byla z domu, byl jsem s rodiči sám.

Byl jste dítě hodné, nebo nezbedné?
Byl jsem divoký. Ne snad záludný nebo lstivý, ale velmi živý – někdy to se mnou bylo těžké. Sotva jsem přišel domů ze školy, chtěl jsem jít ven za kamarády. Učit jsem se moc nemusel, neustále jsme hráli fotbal, vyrůstal jsem na pražském předměstí ve volnosti a klukovských hrách. A kvůli své divokosti jsem docela často přišel k nějakému úrazu, každý rok mě někde šili. Když ale přišel čas bohoslužby, chodil jsem celkem ochotně a rád ministrovat. To jsem dodržoval, i když jinak jsem hry s kamarády nerad opouštěl.

Jak jste pak došel k rozhodnutí pro kněžské povolání?
Nebyl to ani žádný mystický zážitek ani četba biblických pasáží, které by měly podobu emotivního prozření. Je to mnohem prozaičtější. Původně jsem chtěl studovat archeologii DSC_0457Středního východu, a pro cestu katolického kněze jsem se rozhodl zjara 1969, když nastoupil k moci Gustáv Husák. Velice intenzivně jsem prožíval pražské jaro a najednou jsem viděl, že nastává útlum, že lidé začínají být opatrnější, že se mění společenská situace. A připadalo mi nemožné, aby člověk měnil své postoje a své jednání jenom podle toho, jaký kolem vládne systém. Zdálo se mi, že je třeba zachovat si rovnou páteř. Ne, že bych nikdy nepochyboval, ale věřící jsem byl vždy, ani v pubertě jsem nezažil nějakou krizi víry. Ježíš pro mě byl vzorem toho, kdo má rovnou páteř. A to jsem chtěl sdělovat druhým. Proto jsem se pro studium teologie rozhodl.

Vaše studia bohosloví v semináři v Litoměřicích spadají do časů nejtužší normalizace. Jak vzpomínáte na tu dobu?
Jako na velmi sešněrovanou. V Litoměřicích jsme jako jediná katolická teologická fakulta v zemi byli prakticky izolováni, město navíc bylo poznamenáno tím, že to byly Sudety. Neměli jsme téměř vůbec kontakt se studenty jiných fakult ani styky s cizinou. A úroveň studia nebyla nijak vysoká – progresivnější učitelé byli z fakulty z politických důvodů vytlačeni a teologická literatura byla velice omezena. Gruntovní teologií nás tudíž fakulta nevybavila, některé disciplíny se učily opravdu povrchně. Navíc mezi námi byli lidé, kteří spolupracovali s tehdejší státní tajnou bezpečností. Všechno dohromady to bylo velice tísnivé. Na druhou stranu nás tohle všechno dávalo dohromady a musím říct, že na ta léta vzpomínám rád a leckterá přátelství tehdy navázaná přetrvala celá desítiletí.

Že jste patřil k chartistům je všeobecně známo. Byl jste také členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, aktivním moderátorem demonstrací v listopadu 1989 a mluvčím Občanského fóra. Co vás k této občanské angažovanosti vedlo?
Opět evangelium. Když už jsem byl vysvěcen na kněze, a získat státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti mělo značné potíže, ohnivě jsem povzbuzoval, že je třeba následovat Pána Ježíše a že člověk musí přijmout i nepřízně, které ho na této cestě provázejí. A zároveň že se nedá mlčet k tomu, co se děje okolo. Nekázal jsem nijak politicky, neagitoval, ale takto jsem to cítil. Když vznikla Charta 77, přidal jsem se k ní, protože vyjadřovala mírumilovným způsobem, že se u nás nerespektují lidská práva a že by se to mělo napravit. A to bylo úplně v souladu s evangeliem. Přidal jsem se k chartistům v druhé vlně a nikdy jsem nelitoval. Naopak – po podpisu se mi ulevilo, i když jsem tušil, že o státní souhlas přijdu.

Jak může občanské angažmá vypadat dnes?
Když jsem zván na různé besedy, říkám vždycky: máte možnost zvolit dobrého starostu, podpořit dobré zastupitelstvo. Znáte místní podmínky, můžete v obci vytvořit dobrou atmosféru. A když se bude dobrá atmosféra šířit od obce k obci, od města k městu, změní se i klima v celé společnosti. I představitelé nejvyšších politických pater budou ovlivněni. Někdy se mi zdá, že lidé jsou stále ještě dost pasivní a čekají, že přijde někdo, kdo vše vyřeší. Ale on nikdo tu práci za nás neudělá. Pomáhat se dá všelijak – třeba drobnými kulturními počiny, které povznesou celé kulturní povědomí. Uspořádat v kostele koncert, pozvat na besedu odborníky, dávat lidi dohromady. Nebezpečné je vnímat okolní svět jenom přes sdělovací prostředky. Žijeme konkrétním životem, máme konkrétní sousedy, máme své radosti a starosti, a ty máme sdílet. Nejsme zodpovědni jen sami za sebe, ale za atmosféru, kterou vytváříme kolem sebe.

Jak hodnotíte společenskou situaci v Česku čtvrt století po sametové revoluci?
Společnost se bezesporu posunula. Vznikla spousta spolků, neziskových a humanitárních organizací. Jsou lidé, kteří jsou obětaví, věnují se potřebným, pomáhají. Víte, Češi stále na něco hudrují, ale když jde do tuhého, semknou se a pomohou. Když například před léty následovala po vlnách tsunami živelná katastrofa, dala Česká republika v přepočtu na počet obyvatel nejvíce peněz ze všech. V menších obcích je důležitý spolkový život – ten je třeba podporovat za každých okolností. Velmi se zvýšila životní úroveň, vždyť auto nebo internet je už dnes samozřejmostí i v zapadlých vískách. Co mi chybí, je kultura dialogu. Kdo nesouhlasí, je okamžitě vnímán jako nepřítel. Přivítal bych více naslouchání a tolerance.

O porušování lidských práv se zajímáte stále. Vzpomínám, že jste se před dvěma lety účastnil Dne pro Kubu (který organizuje ČCE s Člověkem v tísni), když zde byla i Rosa Maríja Payá, dcera kubánského disidenta, zabitého jejich režimem. Co je na poli mezinárodní podpory utlačovaných nejdůležitější? V kterých zemích se angažujete?
Otce Rosy – Osvalda Payá – mám v živé paměti. Když jsem byl na Kubě, pobýval jsem u něj, byl to vzácný člověk. Obecně vycházím z toho, co jsem zažil před rokem 1989. Kontaktovali mě a morálně podporovali lidé, které jsem ani neznal nebo o nich nic nevěděl. Přijeli, říkali „my o vás víme, my se za vás modlíme, jsme solidární“. A to byla obrovská vzpruha. Spoléhat na Hospodina je dobré, ale podpořeno otevřenými lidskými srdci je to ještě lepší. To se snažím svým nedostatečným způsobem šířit dál i teď, když mám tu výsadu, že žiju ve svobodě. Navštívil jsem v minulých letech země, kde svoboda foto Aleš Masnernení – Kubu, Čínu, Moldavsko, Irák, Írán, Súdán a další. Setkal jsem se tam s křesťany a jejich představiteli, i s nekřesťany, například muslimy, s obhájci lidských práv a rodinami politických vězňů. Zatím mi Pán Bůh žehná a daří se mi povzbuzovat tam, kde jsou lidská práva pošlapávána. Většinou tam jednám jako Václav Malý, katolický biskup, ne jménem české katolické církve. Vždycky dám najevo, že si vážím jejich statečného postoje, že se za ně modlím a že to dělám proto, aby měli jistotu, že se o nich ví a nejsou se svým úsilím na světě sami. A také se snažím psát představitelům států dopisy se stížnostmi, když jsou konkrétní lidé nespravedlivě vězněni nebo stíháni. Když budou takových dopisů stovky, i diktátoři s tím budou muset něco dělat. Cítím to jako povinnost, sám jsem z této solidarity před rokem 1989 žil.

Letos slavíme 500. výročí reformace. Tehdy vedly myšlenky Martina Luthera k rozdělení církve, dnes jsme svědky sjednocujících tendencí – například podpis memoranda ve švédském Lundu. Jaký je váš vztah k reformaci?
Luther byl rozhodně velký teolog. Jistě nemůžeme souhlasit se vším, co hlásal, leccos bylo dobově podmíněno. Na rozdělení církve měly tehdy velkou zásluhu také politické tlaky. Za důležitý posun ale považuji dohodu o ospravedlnění, která byla podepsána roku 1999 v Augsburgu. Luthera nelze obejít a bylo by dobré jeho důrazy přiblížit všem křesťanům. V protestantských církvích, hlavně luterských, se to asi děje, ale obecně – to nevím. Známé je jeho vystoupení proti odpustkům, ale jeho teologie je přínosná celá a obávám se, že příliš známá není. Přitom Luther významně zasáhl do křesťanských dějin Evropy. Mělo by se o něm tedy mluvit ve všech křesťanských církvích.

bilahora2014foto Petr NeubertMěla by být církev i společnost stále re-formována, obnovována?
Celý Boží lid se stále obnovuje, napříč všemi církvemi. Ecclesia semper reformanda. Stále máme co objevovat. Velikost Boha se nevyčerpává jen naším poznáním. Bůh vstoupil do dějin v postavě Ježíše Krista, ale dějiny spásy pokračují, nejsme ještě na konci, život se neuzavírá. K Božím věcem se neobracíme jako k něčemu, co bylo v minulosti uzavřeno. Naopak – před námi je otevřená budoucnost. Církev musí být citlivější k Boží přítomnosti a k Božímu působení ve světě. A to se děje skrze Ježíše Krista v Duchu svatém. Není třeba vystupovat z tradice a osvědčených struktur, ale na druhé straně je třeba se přizpůsobovat duchu doby. Mít Boha zarámovaného někde v šuplíku není k ničemu, máme objevovat jeho novost. Jak říká papež František: „Bůh překvapuje.“

DSC_0455Myslíte, že jednou dojdou katolíci a evangelíci ke společnému stolu Kristovu?
Je to eschatologické zaslíbení, v to můžeme doufat. Jestli k tomu dojde a kdy – to je otázka. Lidé mimo křesťanství stejně nechápou naše rozdíly a nerozumí tomu, proč se nemůžeme shodnout. Vždyť křesťanstvo je jen část ze sedmi miliard, které tuto planetu obývají. Máme být víc spolu než vedle sebe, ale zatím se to moc nedaří. Dnes se zdůrazňuje takzvaná ekumena profilu. Myslím ale, že důležitější je ekumena konvergence a diferencovaného souhlasu. Jsou některé pravdy křesťanské tradice, které jsou v hierarchii pravd pevné a neměnné, ty nemůžeme opustit. Ale jsou i pravdy nižší závažnosti, a o těch můžeme diskutovat a v různosti je přijmout. Cítím, že zde v Čechách toho společnost o křesťanství moc neví. A podle čeho se pak mají lidé orientovat, když hledají a nacházejí takovou různost, ba roztříštěnost? Už papež Jan Pavel II. řekl, že „ekumenismus je cesta církve“ – to se mi velmi líbí. Život církví je náš společný. Není to ztráta identity, ale návrat ke Kristu.

pok a pravVaším heslem je „Pokora a pravda“. Co byste v tomto duchu vzkázal čtenářům Českého bratra?
Tím heslem chci vyjádřit, že nejde o poučky či učení, ale o to, jak žiju. Pravidlem je pro mě Ježíš v duchu biblického citátu „Já jsem ta cesta, pravda i život“. Za důležité považuju být upřímný sám k sobě a přiznat si, jak na tom jsem. A zároveň se mohu konfrontovat s Pravdou s velkým P, tedy s Ježíšem. Pravda osvobozuje. Před Bohem nemusíme nic hrát, on naše ledví prohlédá. V tom je obrovská svoboda. Nejen svoboda politická nebo společenská, ale svoboda dítěte Božího. A pokora znamená, že žijeme z daru. Život jsme si nedali, ale dostali darem. Není to naše vlastnictví, ale něco, co máme odevzdat. Pokorný člověk není skrčený nebo ustrašený, ale vděčný. Není pánem tohoto světa ani stvoření, ani pánem svým, ale má Pána jiného, který je k němu obrácen tváří v tvář. Tak se dotýká dřeně Ježíšovy zvěsti a jeho postoje a to je evangelium pro život. Nechť čtenáři Českého bratra vidí v těchto dvou slovech nabídku životního postoje.

ptala se Daniela Ženatá, foto autorka, Aleš Masner a Petr Neubert

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.