Tuhé předpisy stranou

slunečnice(ČB 9/2017) Novorozené děťátko může podle katolických řádů ve stavu nouze pokřtít kdokoliv, i nepokřtěný. Stav nouze je stav nouze a je nanejvýš dobře, že sám má větší váhu než snaha zachovat řádnost za každou cenu. Že se ale tato teze bude hodit zrovna mně, to jsem nemohla tušit.

Je to přes dva roky, co působím jako nemocniční kaplan, a letos na jaře se v mých mailech octla překvapivá prosba – šlo o pokřtění holčičky narozené ve 25. týdnu těhotenství s porodní váhou přes 600 gramů.

Poslechněte si článek:

Ordinovaným presbyterem jsem se stala před několika lety, že ale svůj první křest vykonám na anesteziologicko-resuscitačním oddělení porodnice, jsem nečekala.
Jak se na to připravit? Jak vyhovět všem náležitostem, zachovat důstojnost? Mám být na ARO v taláru? A jakou použít nádobku?

Mohlo mě napadnout, že mé nejistoty aspoň zčásti odstraní svým neúprosným režimem ARO samo, a to k mé potěše v podobě velmi laskavé zdravotní sestřičky. Talár jsem si (naštěstí) nevzala, a když jsem si důkladně umyla a dezinfikovala ruce, ujistila mě sestra empaticky, že křest už na svém oddělení zažila, a v první řadě ovšem neúprosně nahradila můj ozdobný malinký džbánek, který jsem si s radostí z domova přinesla, sterilní ampulkou s destilovanou vodou.

Ba co víc! Mělo mě napadnout, že do inkubátoru ruku dát nesmím. Co tedy dělat? Co z obřadu zbyde? Věci pomohla maminka, ta se svého dítěte dotýkat smí, a katolická benevolence tedy nakonec skutečně přišla vhod – po poradě se sestrou jsme se dohodly, že křest provede maminka sama. Já jsem posloužila jen příslušnou křestní formulí; ráda jsem se za rodinu pomodlila a dítěti požehnala. Nic dalšího. Neptala jsem se ani tatínka ani maminky, zda berou odpovědnost za výchovu dítěte ve víře, neptala jsem se, zda slibují to či ono, a neměli jsme kmotra. Na to nebyl čas.

Tatínek děťátka je pokřtěný katolík, kostel však nenavštěvuje, maminka k církvi nepatří, rozhodně ale není lhostejná, na klinice, kde s dítětem přebývá, navštěvovala kapli, tam ostatně našla mé jméno a můj telefon. Holčička však musí být někde zapsána, to zase je v řádech církve evangelické. Nelze někoho pokřtít a nechat ho ve vzduchoprázdnu, jak mi potvrdili i naši dva faráři. A protože jsem křtila já, bude dítě zapsáno v evangelickém sboru, kam já patřím. Dokud se rodiče nerozhodnou jinak.

Jak je miminku dnes? Je na světě šestý měsíc, má za sebou dvě střevní operace, situace je však podstatně nadějnější než v době křtu. Teď zcela čerstvě od maminky vím, že je „už“ hodlají propustit. Děvčátko prospívá, váží přes tři kilogramy.

A co je jisté? Že takové nedonošeňátko není nějaký nevyvinutý balíček, který si ještě není pořádně ničeho vědom. Maminka totiž nejenže do inkubátoru smí ruce dát, smí si i děťátko vzít do náruče a divili byste se, jak je miminku o váze kolem 700 gramů u maminky dobře a jak je to na něm vidět.

Příběhů velmi předčasně narozených dětí si na internetu lze přečíst plno. Možnostmi medicíny jsou bezesporu fascinující všechny, každý z nich je ale jedinečný a nekonečně důležitý! Jistě že se ti filosofičtěji zaměření z nás můžou ptát po hranicích lékařských možností, po tom, zda miminko tak brzo narozené a s takovou váhou operovat, nebo ne; když je to ale děťátko vaše? Když se nad ním jen skláníte? A komu se stalo, že ho pokřtila jeho maminka?

Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.