Biblická úvaha: Biblická optika

téma(ČB 9/2017) Manželství a ženám rozumím asi jak koza petrželi. Proto rád používám při předsvatebních rozhovorech moudrou knihu Louise Evelyho Láska a manželství (Grantis, 2000). Autor tam píše: „Uzavřít manželství znamená říci tomu druhému: ,Ty víš lépe, kdo jsem. Objevil jsem sebe samého teprve tehdy, když jsem tě poznal. Když jsem tě začal milovat, stal jsem se sám sebou.‘ “

S druhým člověkem je mi dobře tehdy, když skrze něho vnímám sám sebe jako (vnitřně) krásného. Když je mi milé, za koho mne má. Když zrcadlí, odpovídá, když reaguje pozitivně.

Poslechněte si článek:

V Písmu, ačkoli není učebnicí fyziky, najdete místa, která pozoruhodným způsobem pracují s optikou. Už na počátku Bůh stvořil člověka k obrazu svému (Gn 1,26). Obraz. Tedy „odraz“, zrcadlení. Jakýsi otisk podoby. Je důležité jej nezaměnit za zobrazení podoby člověka nebo tvorstva (Ř 1,23) a také stále oblékat nové lidství stvořené k Božímu obrazu (Ef 4,24). Kristus je „září“, tedy obrazem, otiskem Boží podstaty (Žd 1,3). Je obrazem Boha neviditelného (Ko 1,15). Tedy jakési zrcadlení nezobrazitelného na vlnových délkách nám viditelných.

Apoštol Pavel definuje opticky i vztah k Bohu (muž je obrazem a odleskem slávy Boží) a vztah muže a ženy (žena je odleskem mužovy slávy). K tomu však dodává, že v Kristu není žena bez muže ani muž bez ženy, vždyť jako je žena z muže, tak i muž skrze ženu – všecko pak je z Boha (1K 11,11–12).

A… „Jako se na vodě zrcadlí tvář, tak srdce člověka na člověku.“ (Př 27,19) Někteří to překládají, jakoby šlo o jednoho člověka – můj vnější život zrcadlí, co je v mém vlastním srdci, ale jiní, jakoby šlo o dva lidi. Mé vlastní srdce se zrcadlí skrze vnímání druhým.

Nejlépe nás samozřejmě zná Bůh. Není ale potenciálně pravdivější lidské zrcadlo než pohled sám na sebe prostřednictvím blízkého člověka. Člověk, který s námi tvoří jedno tělo – kdo nás může znát lépe? Kdo může lépe odhalit naše přednosti i nedostatky, znát souvislosti mezi všedním a svátečním, zjevným i skrytým? Muž ženě, žena muži odrážejí jejich obraz.

Jenomže jednou nám může být ten obraz milý, jindy nepříjemný; můžeme na něj zálibně hledět, nebo se proti němu bouřit. Neodráží se totiž automaticky, odrazová plocha může obraz ovlivňovat. Pavel říká, že máme být odleskem Kristovým. Kristus byl pravdivý a zároveň ukazoval řešení. My umíme bez naděje sžíravě odrážet slabosti druhého. Nebo naopak pochlebovačně zastírat vnitřní ošklivost. V lásce mohu hledět na svůj odražený obraz, i když na něj není zrovna pěkný pohled. Ale unesu to, protože mi ten druhý nevyčítá, nýbrž pomáhá. Jako když laskavé zrcadlo radí – tady zastřihnout, tady přičísnout, vymáčknout pupínek, přidat barvičku. A je to ono! Zatímco zlé zrcadlo říká: ještě chvíli tady okouněj a puknu z tvé ošklivosti. Manžel manželce, manželka manželovi má zrcadlit Krista i Boha. Nepohlcovat jeho záři, ale posílat ji dál, aby svítila, prosvěcovala temnoty a pomáhala najít cestu.

Vypráví se, jak důležité bylo toto zrcadlení i pro Martina Luthera. Jednou u večeře prý poznamenal: „Nastane čas, kdy člověk pojme víc než jednu manželku.“ Kateřiny z Bory, bývalá jeptiška, nyní paní Lutherová, které však říkal doktorissa, mu odpověděla: „Tak věří ďábel!“ Doktor odpověděl: „Důvod, Kateřino, je ten, že žena může porodit jen jedno dítě ročně, ale muž může zplodit mnoho.“ Kateřina citovala z 1. Korintským 7,2: „Pavel říká, aby každý měl svou vlastní manželku.“ Luther se zašklebil: „Ano, svou vlastní, ale ne jen jednu, tak to u Pavla nestojí.“ Kateřina diskusi ukončila: „Než abych se s tím smířila, raději se vrátím do kláštera a nechám tě se všemi našimi dětmi ve štychu!“ Luther jí pro její moudrost obdivně říkal také „Pan Käthe“. V jeho očích to byl možná nejkrásnější kompliment.

Je to velké umění, náramně seřízená optika, když dvěma lidem zrcadlení podle Písma správně funguje.

Michal Kitta, farář v Hronově

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.