Poslední slovo: Co jsme si, to jsme si

amplion(ČB 10/2017) „Odpustil jsem mu. Už o tom nemluvíme, prostě jsme na to zapomněli.“ Skutečně odpustit rovná se „zapomenout“? O odpouštění jste si toho mohli v tomhle čísle přečíst dost. Všímali jsme si také jednoho břemene, které si ve své církvi neseme už z dávných časů a zatím jsme se jej nezbavili: týká se „spolupráce“ se státní bezpečností, která za socialistických dob získala nemalý počet takzvaných spolupracovníků a církvi se to nemohlo vyhnout, byla jasným objektem zájmu. A někteří faráři tlaku bezpečnosti holt podlehli.

Poslechněte si článek:

To břemeno visí ve vzduchu pořád, týká se mlčení, nevyjasněnosti, a tím i nemožnosti odpustit – uvnitř církve, kde jsme spojeni jednou vírou…

Řekla bych, že opravdu odpustit jsme schopni, když umíme jednání dotyčného porozumět, když si to celé dokážeme představit. Ať je to banalita, nebo vražda. Několik let jsem působila jako pomocník kaplana v mužské věznici, tam se mi tenhle můj dojem potvrdil. Porozumět lze, má-li provinění lidské pohnutky. Lidem srozumitelné, a tedy „přijatelné“. Strach, bolest, nenávist, zklamání, pocit zrady; nebo strádání, třeba obyčejný hlad… (Takový Roman Janoušek při své „nehodě“ pohnutky v tomto smyslu lidské neměl.)

Prohřešky spojené s nemravností minulého režimu jsou strašně dávné, i to asi k mlčení svádí. Jenomže: Zapomenout každý nedokáže. Leckdo by rád odpustil, jenže když vina není vyřčena? Když je ticho? Jaký může mít to ticho důvod? Může za ním stát: „Holt se to stalo, je to pryč, dnes už se přece do takové situace dostat nemůžeme, proč o tom ještě mluvit?“ To zapomenutí je ovšem falešná cesta, rána se neukryje; když se překryje fáčem, je vidět ten fáč.

„Ano, kývnul jsem jim na to. Prostě jsem se strašně bál.“ Možná ten někdo netuší, že tu je dost dychtivých takhle lidskou a srozumitelnou pohnutku vyslechnout, pochopit; kdyby jen se to vyřklo. Strach je všudypřítomný a svazuje nás. I to je lidské. Bál jsem se tenkrát, bojím se dnes a navíc stydím. Proto mlčím a lidskou zapomnětlivostí se klamně utěšuju.

Avšak v lidské pospolitosti platí, že břemene se nezbavím jinak než právě přiznáním a tím hovorem. Když před večeří Páně vyznáváme viny, je to snadnější, protože neadresné. Jsme zahaleni anonymitou. Nikdo neví, co přesně si myslíme, co vlastně vyznáváme. Ale váhu by to mít mělo, váhu to má. Bůh nad námi přece ví. Nedokážu odhadnout, zda skutečně zapomene, ale odpustí zcela jistě. Dokážeme-li se přiznat našemu Pánu, proč ne bližnímu?

Jana Plíšková

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.