Na Ukrajinu

Veselynivka 5(ČB 10/2017) Letos v srpnu jsme spojili příjemné s příjemným a vyrazili na výlet na Ukrajinu. Tři bratři. Jedna manželka. Jeden otec. Jeden bratranec a jeho milá. A tři a půl tisíce kilometrů v jedné dodávce. Společně jsme se vydali na cestu ke krajanům i sousedům do Veselynivky, Bohemky a Pervomajsku a také na cestu ke kořenům rodu, do dříve krajanského, evangelického Boratína na Volyni. Přitom jsme poznávali Ukrajinu. Někteří prvně, někteří už po několikáté. Ti mohli sledovat změny, vývoj.

Poslechněte si článek:

Boratín
Hřbet pradědečkových „Mých vzpomínek“ čouhá z leckteré evangelické knihovny. Diakon Antonín Balabán v nich mimo jiné se zatajeným dechem vzpomíná na své působení v Boratíně, vesničce obývané Čechy, žijícími na tehdy polské Volyni. Tajuplný patos jeho vyprávění se rychle rozplyne, jakmile člověk dorazí před kostel a faru, které zná z babiččina povídání a černobílých fotografií nad její postelí. Kdysi strohý kostel je dnes pobit zlatým Boratín 2plechem a přepažen ikonostasem. Před vchodem zasychají nové dlaždice. Ve zpustlé zahradě stojí ještě zpustlejší fara. A na klepání nikdo neodpovídá. Aranžujeme se do různých pozic podle přivezených fotografií. Po dvaceti minutách tohoto divadla zjišťujeme, že místní baťuška si nás již hodnou chvíli měří nad míru podezřívavým pohledem a zpoza skrytu ho jeho manželka nevrle pohání k odchodu. Když se nám podařilo objasnit své nevhodné počínání, nakonec se přece jen dostáváme do kostela. Jednomu nemusí být sice nová podoba místa rodinné paměti dvakrát po chuti, na druhou stranu kostel je neděli co neděli plný pravoslavných křesťanů. A afrikány v kostelní zahradě babičku přece připomínají.

Veselynivka
Hlavním cílem naší cesty byly ale živé krajanské sbory a zvláště živo mělo být tentokrát ve Veselynivce. Proto jsme také přijeli. Veselynivští totiž slavili 105 let od založení své obce a slavit tady umějí. Zatímco se na návsi v klokotu příprav betonové podium rozpalovalo sluncem a hudbou z reproduktorů, jen o pár kroků dál jsme otvírali slavnostní den bohoslužbou. Kázal vedoucí výpravy, Miroslav Pfann, který o sbory na Ukrajině pečuje. Veselynivka 2Promluvila Marie Provazníková, kazatelka a matka sboru. Zněla slova povzbuzení k sounáležitosti uvnitř vesnice, napříč národnostmi i vyznáním. Veselynivské ženy seděly v předních lavicích, za nimi krojované zpěvačky ze sousedních vesnic i z Bohemky a nad nimi v kostýmech a oblecích delegace z českého velvyslanectví i místního okresu. Dunění hudby nás ale upomínalo, že pro většinu místních bude centrem oslav právě onen betonový plac vedle kostela.

Balíky slámy k sezení i mez k stání se zaplnily posluchači. Na pódiu se před vlajkami ukrajinskými a českou střídaly soubory zpěvaček v krojích s proslovy zmíněných delegátů i moderními tanci. To vše moderováno místní učitelkou s citem pro improvizaci a podkresleno neutichajícími decibely taneční muziky. (S postupujícím večerem jsme v ní i my v reji oslav nakonec našli zalíbení.) Přestože polední slunce žhnulo neúprosně, návštěvníci zůstali věrni až do oběda. Vrcholné vystoupení dne uvedla moderátorka slovy: „A nyní zazpívají děti společně s českými učiteli českou národní píseň Díky.“ A za doprovodu ukulele každý po svém zazpívali. Bylo to mile dojemné a původní.

Boratín 3V obou vesnicích vždy dva učitelé z Čech, jak se jim říkává, v červenci připravují pro místní děti každodenní program. Je zaměřen na rozvoj češtiny a udržování vzájemných kontaktů. Tentokrát to byli Josef Žárský a Daniel Dus. Strávili tu celé čtyři týdny a za tu dobu s vesnicí důvěrně srostli. Když jsem pozoroval jejich nadšení, vzpomínal jsem na to své před osmi lety, když jsem byl na jejich místě. Kdo by to chtěl příští rok také vyzkoušet, může se – včas – ozvat Mirku Pfannovi.

Po poledni se vše přesunulo do místního kulturního domu, který stál hned vedle obří nafukovací skluzavky. Místní ženy nezůstaly své vyhlášené pohostinnosti a kuchařskému umění nic dlužny. Jedlo se, zpívalo i tančilo až do noci. Oslava to byla poctivá.

V blahém skrytu Veselynivky a vřelé péči paní Provazníkové jsme zůstali ještě několik dní. Pro nás návštěvníky je to ráj klidu a přijetí. U sousedů jsme si dokonce vyzkoušeli dojit krávy. Zároveň jsem ale po osmi letech od poslední návštěvy viděl, že některé domy už nestojí nebo jsou prázdné. Mladí, s kterými jsem tehdy sedával pod jabloní, žijí v Čechách. A zvuky válečných strojů sem sice přímo nedoléhají, ale chudoba a politická nejistota ano. Ty jsou cítit na všech místech, která jsme navštívili; od Lvova po Oděsu.

Bohemka
Z Veselynivky jsme se pak přes zastávku v Oděse přesunuli do Bohemky. Nic velkého se tu tentokrát neslavilo, zato jsme mohli poznávat místní obyvatele. Na obědy a večeře nás zvali Bohemští k sobě domů a hostili nás blahobytně a srdečně. Chvílemi nám bylo až stydno, kolik jsme toho přijali a jak málo jsme dokázali sami přispět. Nad prostřeným stolem jsme si ale s hostiteli mohli povídat a poznávat, jak se jim žije. Někteří strávili delší čas v Čechách. Na návštěvě u jedné paní jsme zjistili, že pracovala několik let v Praze ve stejné kavárně jako o pár let později kromě táty my všichni. Jen tehdy se ještě kavárna jmenovala U Bumbrlíčka.

Bohemka 2Pro mě bylo vzácné, že jsem znovu mohl kázat v bohemském kostele, kde jsem před osmi lety vedl své první bohoslužby. Poučením mi bylo, že jsem si to pamatoval jenom já. Pozoruhodné zjištění jsme učinili na zkoušce místního pěveckého souboru: České národní písničky, které známe ze školy, tu zůstaly zakonzervovány z mnohem starší doby. Některé mají jiná slova i celé sloky. Často ale dávají daleko větší smysl. Třeba na rozdíl od nás vědí, že rozmarýna na tom Pražskym mostě „sama neporoste“.

Pervomajsk 2Pervomajsk
Zvláště silná byla krátká návštěva v Pervomajsku. Zdejší sbor vznikl teprve před několika lety díky evangelíkům, kteří se sem přestěhovali z Bohemky. Bohoslužby jsme slavili v důstojně vyzdobené garáži, kde jsme o pár chvil později usedli i k jídlu, povídání a zpívání s harmonikou. Pro nás bylo povzbuzením, že navzdory vývoji, kterému uvykáme doma, zde daleko od všech přirozených vazeb a zaběhaných zvyklostí vzniklo nové, živé společenství. Je vidět, že jsou spolu rádi.

Michael Pfann

Příspěvek byl publikován v rubrice Moje církev. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.