Otázka na tělo: Kdy pro vás bylo těžké odpustit?

otázka(ČB 10/2017) Marek P. Lukášek, farář
Když ten, kdo mi ukřivdil, se neomluvil ani neprojevil lítost. To je pak těžko uchopitelné lidsky ale, domnívám se, i teologicky.

Olga Richterová, lingvistka a občanská aktivistka
Když někdo vědomě lže. Zejména veřejně, do médií. To se mi odpouští těžko. Podobně když někdo sám sebe přesvědčí, že to, co prezentuje, je celá pravda. A svede tak spoustu dalších

Poslechněte si článek:

do pastí strachu nebo hněvu.

Aleš Opatrný, katolický teolog
Těžké odpustit? Nebylo to nijak dramatické, ale přece: Když byla má (a nikoliv jen má) několikaletá práce v určitém segmentu v církvi, konaná v ekumenické spolupráci, suverénně zahozena.

Lenka Schmidt, spolupracovnice Aktive Direkt Hilfe v Kongu
Těžké odpustit, bylo v mém životě několikrát. Jednou, když jsme žili v Kongu a pracovali s jedním místním pastorem na pomoci sirotkům. Časem jsme zjistili, že podváděl. Když jsme ho s tím konfrontovali a nechtěli jsme s ním nadále spolupracovat, tak nám vyhrožoval, že zařídí, abychom už nedostali víza. Díky Bohu, že jsme vložili naši důvěru v Něj a ne v toho pastora! Skončili jsme s ním  a nikdy jsme žádné problémy ohledně víza neměli. Trvalo nám ale nějakou dobu, než jsme mu mohli úplně odpustit.

Jiří Marek, kurátor
Myslím, že mi nedělá velké problémy někomu odpustit. Spíše mám problém s něčím, co s tím trochu souvisí: Občas si vzpomenu na určité okamžiky v životě, kdy jsem selhal, ať už v zaměstnání nebo v církvi či jinde. Přesněji řečeno jsem mlčel, když jsem se měl ozvat, anebo naopak jsem mluvil zbytečně a hloupě ve chvíli, kdy jsem měl mlčet. Když jsem situaci dodatečně promýšlel, vždycky mě zlobila moje nepohotovost či nepřiměřená reakce. Odpověď na danou otázku je tedy: v určitém smyslu mi dělá problém odpustit sám sobě.

Jana Nechutová, vysokoškolská učitelka
Asi i vinou svého spíše lehkomyslného vztahu k životu se nedostávám do situace, kdy bych mohla nebo nemohla odpouštět, jaksi spíš nemám co.  Ale přece: denně jezdím v Brně tramvají kolem základní školy na Merhautově ulici a těžko se mi pomýšlí na lidi, třeba na matky či rodiny s dětmi, s kufry a kufříčky, shromažďované v onom prostoru a nahnané do dobytčáků a vezené v příšerných podmínkách kamsi – někdy a velkou většinou přímo do plynu. To nemohu zapomenout a asi ani odpustit.

Martin Horálek, dramaturg
Nesnáším, když někdo ubližuje slabším. Zejména ženám nebo dětem. To pak někdy opustím svou kultivovanou a diplomatickou „masku“ a vybublá na povrch moje skutečná povaha – uznávám, v těch chvílích jsem asi trochu rapl. Zejména, když ještě k tomu  zafungují geneticky zakódované instinkty chránit svou rodinu. Takže abych se dostal k odpovědi – když někdo ubližuje mé ženě nebo dětem, většinou u mě místo novozákonního „odpouštěj“ přijde na pořad čistě starozákonní postup.

Marta Procházková, památkářka
Nemohu odpustit třem chlapcům, kteří 2. 8. tohoto roku v rámci oslavy narozenin zapálili renesanční dřevěný kostel v Třinci-Gutech.

DaZ

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.