Výročí reformace a cesty k smíření po sametové revoluci

0ilu(ČB 10/2017) Jak se Českobratrská církev evangelická vyrovnávala se změnou svého postavení po listopadu 1989, držíme-li se tématu „Cesty k smíření a odpuštění“? A bereme-li v úvahu širší rámec daný výročím vystoupení Martina Luthera před pěti sty roky?

Martin Luther byl bezpochyby vědomým členem církve katolické, tedy obecné. Také Jan Hus přijímal církev jako danost. Zápasy, ke kterým za Husa a Luthera docházelo, byly děním uvnitř církve, jejíž postavení jí umožňovalo mocensky zakročit. Odpor církve byl veden proti Lutherově rozpoznání, že církev není ani majetníkem ani prostředníkem spasení.

Poslechněte si článek:

Nelze si koupit pokání ani odpuštění, natož plnost života. Reformátoři společně se svými přívrženci neprahli po novém společenství, z církve však byli vytlačeni. Proto se například původní Jednota bratrská deklarovala jako částka církve obecné. Můžeme s Lutherem opakovat, že se snad i my nadějeme být částkou církve neviditelné, kterou chová sám Hospodin ve svém úradku. Proč se tedy o tu svou církev Českobratrskou tolik bojíme?

Církev za totality
Zvažme, v čem u nás byla v letech 1948–1989 situace církví odlišná. Na rozdíl od středověku byly církve vymezeny a omezeny státem vynucenými církevními zákony s řadou předpisů a nařízení; nebyly ve svých vlastních záležitostech svéprávné. V tom vidím zásadní odlišnost od dob reformátorů. Prvá i druhá reformace reagovala na poměry ve své církvi, rozuměj církvi obecné, katolické. Kdežto kritici z řad církví působících za normalizace se zaměřovali na poměry ve státě, který ale ve své ruce neměli.

Pro svoji mezinárodní potřebu pohodlného soužití s ostatními demokratickými státy vláda podepsala deklaraci lidských práv. Právě na to kritici poukazovali s nabídkou pomoci v jejím naplňování, a mezi nimi byli právě také členové církví. Ukázalo se, že vládci jsou připraveni společenství národů cynicky představovat jinou tvář nežli tu, kterou s vyceněnými zuby nastavovali svým kritikům. Příslušníci StB zdůrazňovali, že kritikou státu vystupujeme proti církvi, která se pokoušela v dané situaci existovat. Tvrdili, že jsme ve sporu zvláště s jejím vedením. Zřejmě jim v úsilí o potlačení života církve vyhovovala hierarchická či pyramidální struktura církve. Jejich neláska k řízení a vedení církve pomocí synodů a seniorátů byla zřejmá.

Církev se tak dostávala do dvojího tlaku. Rozpoznávala, že stanovené podmínky byly těžko respektovatelné, dokonce leckdy odporovaly zákonům. Druhý tlak vznikal tím, že z jejích řad vystupovali kritici, překračující rámec církvi vymezený, kteří usilovali o širší, obecnou nápravu. Nebyli tím blízcí úsilí reformátorů, kteří pracovali na „nápravě věcí lidských“ (Jan Amos Komenský)?

Vzpomínám na bytové semináře, koncerty, divadelní představení, neformální setkávání atd. Jistě to nenaplňovalo celou šíři života na této zemi. Ale nedostatečnost pokusu o „paralelní polis“ byla dána soustředěním na téma lidských práv, která stát potlačoval. Ukazovat na to, že život svědků a následovníků ukřižovaného Krista je širší a pokrývá, řečeno zjednodušeně, veškeré bytí na tomto světě pod Boží tváří, je samozřejmě možné. Však je to odpověď na dar života.

Tlak na občana a člena církve
Téma „Cesty k smíření a odpuštění“ jsem pochopil jako výzvu k vymezení rozmanitosti reakcí na tlak vedoucí strany a státu na církev, na jednotlivého člena církve a občana obecně. Však s darem života přijímáme občanství v té které obci (Sk 22,23–30).

Naznačím některé z poloh, vyvolaných normalizačním tlakem, které si s odstupem vybavuji:
- Vnitřní emigrace, stažení do soukromí v rodině, v přátelském kruhu, spolku či také v církvi. To je možné zažívat dodnes.
- Pohled na církev jako na oddělenou od světa a vyhlížející příchod pravého království. Domněle zbytečné přivolávání pozornosti státních orgánů bylo argumentem, proč nezastávat jasný postoj.
SKM_C22717092012190- Uhýbání, manévrování, dané úsilím vyhovět tlaku s představou, že je možné zabránit nejhoršímu. S tím však režim počítal a využíval toho. Připomínám si jednoho z vrcholných představitelů církve, který mně líčil, jak by v mé situaci využil nabídky StB k emigraci, a mohl tak zase sloužit věci našeho Pána. To bylo v době, kdy jsem byl vyšetřovateli StB vyzýván: „Běžte za svými chlebodárci, kteří vás platí.“
- Výslechy a vázání mlčenlivostí, nabídky „spolupráce“. Někdy se zdálo, že i blízký kolega zvažuje, jak vyjít na obě strany. Bylo pro mě překvapující, že právě někteří se zkušeností zadržení a věznění byli tolerantní k lidským selháním. Pamatuji na slovo jednoho z nich: „Vždyť on má doma novorozeně s manželkou a je zřetelně vydírán…“ Ptám se: Kde je míra lidských slabostí? Můžeme se odvážit soudit?
- Angažovaný postoj (odpor?). Někdy z nouze, někdy z rozvahy, někdy z principu. V každém případě mohu vypovědět, že takové rozhodnutí znamená konec iracionálních obav, konec strachu, jak obstojím, a také překvapivé nalezení obecenství na společné cestě. Jak však překonávat úzkost a strach? Výrazný svědek (kardinál Basil Hume) k tomu říká: „Po mnoho dní jsem usiloval o překonání strachu a obav z toho, co jsem zažíval. Nakonec mi byla darována důvěra v Hospodina přemáhající strach.“

Po převratu
Do této léta trvající situace, kdy tolik z nás zápolilo se strachem, obavami, nejistotou, ztrátou tváře, přišla změna. „Ažnavěkost“ proklamované nadvlády se zlomila a ztratila. Dá se povědět, že to byla zkouška vyznavačů Pána světa a Krista vládce? Obstáli jsme? Obstojíme dnes?

Zdá se mi, že touha po otevřenosti a smíření se v nových poměrech naplňuje jen výjimečně. Zcela nečekaně mě oslovil bývalý tajemník synodní rady: „Věděli jsme o vás a moc lituji, že jsme se k vám neuměli přiznat.“ Po létech takové slovo! Dodnes žasnu. Zdá se mi, že v té pro mnohé přetěžké době byla církev podobná společenství těch, kteří sice vyčkávají příchod království, které není z tohoto světa, ale přitom žijí v úzkostech a nejistotách. Za sebe vyznávám: Selhali jsme, a to jako jednotlivci, jako širší společenství i jako církev.

Vykročit k osvobození
A jak je to tedy dnes? Chtěl bych povzbudit ty, kteří snad ještě doufají, že překonají obavy, ostych i unavenost a vykročí do transparentnějšího světa, ve kterém je přece jen více světla, více vzájemného porozumění, více naděje, více radosti.

Zdá se mi také, že někteří si alespoň před sebou samými své slabosti a selhání přiznávají. Jiní otevřeněji až zcela otevřeně. Někteří si ovšem jakékoliv vlastní selhání, ztrátu solidarity asi odmítají připustit. Ještě jednu malou epizodu: Před několika lety na farářském kurzu vystoupil Jan Šimsa s výzvou umožnit v mysli zkroušeným se vyzpovídat; třeba při kurzu, třeba před předsednictvem farářského spolku či před jednotlivci, zkrátka jakkoliv. Tak jsme to také jako předsednictvo nabídli. Jen jsem se ještě Jendy ptal: „A myslíš, že někdo přijde?“ „No určitě, vím o řadě lidí.“ Nepřišel, pokud vím, ani jeden. Po několika letech se ukázalo, že bojovný a v otázkách pravdy a spravedlnosti zcela rezolutně až nesmiřitelný Jenda se stával pastorem právě těch, které měl tehdy na mysli.

Závěrem opakuji troufalé tvrzení, že minulý režim v rozdrobení a narušení jednoty společenství církve uspěl. Privilegiem církve Kristovy je přece žít jednotou v rozmanitosti nejrozmanitější, a přitom svobodně argumentovat, nesouhlasit či přitakat a zároveň svobodně dýchat: „Aby všichni jedno byli… “ (J 17,21)

Tomáš Bísek

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.