O výtečné práci a absurditách systému

OLYMPUS DIGITAL CAMERA(ČB 11/2011) Do diakonického domova se zvláštním režimem Jabloňová ve Vsetíně přišli prvního září inspektoři. V zařízení určeném seniorům s chronickým duševním onemocněním, jako je například Alzheimerova choroba, kontrolovali kvalitu péče. Trvalo to týden a na konci stál oslnivý verdikt. Kontroloři z ministerstva práce a sociálních věcí konstatovali, že domov Jabloňová uspěl na 100 %.

Poslechněte si článek:

Co za tímhle úspěchem může stát, je při návštěvě zjevné i laikovi. Domov je rodinného typu, určený malému počtu klientů. Interiér působí mile a útulně. První, co upoutá zrak jablo1návštěvníka, jsou starožitné skříňky, křesílka se starým polstrováním, válečkem malované tapetové vzory na zdech, obrazy ve velkých zdobených rámech, zarámovaná fotka Vlasty Buriana… Na zahradě se pasou ovečky, z vedlejší mateřské školky sem často přicházejí na návštěvu děti a podílejí se na programech s klienty. Personál chodí v neformálním oblečení a zakládá si na osobním přístupu. Přitom jsou všichni vyškoleni v nejnovějších metodách péče, například v terapii za pomocí vzpomínek – reminiscenční terapii. Ve vsetínské Diakonii mají z ocenění pochopitelně radost. A radost má i celá Diakonie, protože oceněný model péče o seniory tady není výjimkou.

Proč jsou nestátní služby bity
Zrovna vsetínský úspěch ale ukazuje na jeden paradox, který se také týká celé Diakonie. Ani ne měsíc předtím, než kontroloři ministerstva vyjádřili stoprocentní spokojenost, se služby vsetínské Diakonie ocitly ve vážné krizi. Hrozil odchod zaměstnanců, zavírání služeb. Co bylo příčinou? Chvályhodné rozhodnutí státu podpořit zaměstnance v sociálních službách a přispět jim na zvýšení mezd. Vyčleněna na to byla jedna miliarda a na výplatních páskách pečovatelů, pečovatelek a dalších, kteří se starají o potřebné, se to mělo projevit letošního 1. července. Jenomže na výplatních páskách zaměstnanců Diakonie se to neprojevilo vůbec, a to přirozeně vzbudilo značnou nespokojenost. Spousta zaměstnanců – nejen ze Vsetína – se začala ptát, jestli se jim ta obětavá a odborně náročná práce vyplatí, zvlášť když by si teď, v časech hospodářského růstu, i u pokladny v supermarketu vydělali leckdy více.

Příčina tohoto paradoxu – státem vyhlášené zvýšení mezd se v realitě ne a ne projevit – je vlastně docela jednoduchá. Peníze sice vyčlení stát, rozdělit je ale mají krajské samosprávy. A ty si přednostně pohlídají sociální služby, které provozují samy. Na ty nestátní (ne-krajské) se pak jaksi zapomene. Organizace jako Diakonie se pak musí obtížně domáhat svého práva, uklidňovat zaměstnance, doplácet na jejich mzdy z vlastních zdrojů a doufat, že ty státní nakonec dorazí.

O platy jednotlivých lidí tady ale nakonec nejde. Ti se při nejhorším uživí jinde jinou prací. Co je ale ohroženo, jsou služby, kterých si i sám stát tolik cení. Ohroženi jsou ti potřební a jejich příbuzní, ti se mohou se svými nesnázemi ocitnout sami a bez pomoci. Naštěstí to Diakonie nevzdává. Služby bez omezení pracují dál; absurditám systému navzdory.

 

Adam Šůra

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.