Otázka na tělo: Luther řekl: „Zde stojím a nemohu jinak.“ Zachovali jste se někdy také tak?

otázka(ČB 11/2017) Věra Roubalová, celoživotní aktivistka
Asi bych řekla, že to bylo, když jsme s mužem podepsali Chartu 77. Ale bez toho patosu; bylo to nějak samozřejmé a nebyli jsme v taláru.

Milena Bartlová, historička umění a vysokoškolská učitelka
Potížistka jsem celý život, i když bych se své momenty vzdoru neodvážila přirovnávat k Lutherovi, protože nebyly vědomě motivovány nejvyššími hodnotami. Nejdříve mne napadl vzdor proti systému přesně před čtyřiceti lety: přes výborné studijní výsledky jsem směla po maturitě na klasickém gymnáziu v roce 1977 pokračovat

Poslechněte si článek:

pouze na zemědělské nebo technické vysoké škole. Nastoupila jsem na elektrotechnickou fakultu ČVUT, obor technická kybernetika. Ale po měsíci jsem si uvědomila, že bych to sice uměla vystudovat, ale už bych to nebyla já. Takže jsem odešla a šla pracovat jako sekretářka; humanitní obor se mi podařilo vystudovat se zpožděním a dálkově.

Šárka Grauová, portugistka, vysokoškolská učitelka
Myslím, že se do této situace dříve či později dostane každý, kdo má živé svědomí, hebrejskými porodními bábami počínaje. Moc bych si přála, abychom to uměli dělat tak jako Ježíš, pevně, ale ne agresivně. V tom u sebe pociťuji značné nedostatky.

Radim Žárský, farář
Připomíná mi to jednu situaci ze studií pozdě v noci před Betlémskou kaplí, kde jsem stál a nemohl jinak. Tam jsem si tehdy totiž dovolil okřiknout dvojici mladíků, kteří čůrali na zeď, hajlovali a nadávali židům. Hned jsem jednu dostal a druhá byla na spadnutí. Neměl jsem však kupodivu chuť ránu vracet. Dokonce z toho byl krátký rozhovor. Pak mě naštěstí bratranec odvedl, protože druhý mladík toho prvního intenzivně povzbuzoval, aby v násilí pokračoval slovy: „Dej mu kopačku!“

Tomáš Bísek, farář a disident
Bylo to při podpisu tehdejšího kazatelského slibu (kazatelského reversu), v roce 1977, po sedmi letech působení v teleckém sboru. Od jednoduchého podpisu mě odradil  závěrečný odstavec, který zněl: „Nakonec pak budu zachovávat řády a dbát předpisů nadřízených úřadů církevních.“ S takovým vyústěním slavnostního závazku, jsem vskutku nepočítal. Nadřízený úřad církevní přeci může být někdo ze státního aparátu. Bývalý člen synodní rady Jan Trusina mi poradil: „Tak si revers pozměň podle svého svědomí. Stejně se na SR  kontroluje jen podpis.“  Závěrečnou větu jsem nahradil svou: „Nade vše pak chci všemožně usilovat, aby církev rostla v toho, který je hlava, v Ježíše Krista“. Náhodně či nevyhnutelně (?) si tehdejší synodní senior bratr Václav Kejř můj celý revers pročetl a obratem mě předvolal před zvláštní komisi s výhružkou, že mě bude pozastavena činnost v církvi. Pro jednání komise jsem ke svému závěrečnému odstavci připsal své zdůvodnění: „Právě pro svou malost a tápavost nemohu jinak.“

Jiřina Šiklová, socioložka
Tak dramatické jako u Luthera to nebylo, nejednalo se o víru, ale pouze o výpověď v Ruzyni, když jsem byla zavřena začátkem let osmdesátých. Odmítla jsem vypovídat. Jakákoliv moje odpověď mohla být využita jako nepřímý důkaz proti někomu dalšímu. Pak je lepší odmítnout mluvit než si zatížit svědomí tím, že by se do těžkostí dostalo více lidí.

Karel Šimr, farář
Prý i tento údajný výrok patří spíš k tomu, co si do Luthera promítáme. Řeknu to obecněji: Vzhledem k tomu, že v naší církvi, jak ji znám, se cení rebelování, disidentství a protestování, rebeluji v ní asi programovým nerebelováním, tedy spíše než vymezováním důrazem na to, co se v dvoutisícileté křesťanské tradici ukázalo jako pevné a ekumenicky nosné.

Petr Šilar, senátor a výpomocný kazatel
Myslím, že se mi to jednou nebo dvakrát podařilo. Ale kéž bych měl takovou víru a odvahu jako Luther.  Být zásadový i v maličkostech, které mají někdy zásadní význam. Třeba uznat chybu a dokázat se omluvit.

DaZ, kresba Petra Fischerová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.