Jednoznačný postoj aktivisty Jakuba Orta

wave(ČB 11/2017) Jakub Ort (*1989) je dítě sametové revoluce. Snad proto se z něj vyloupl aktivista. Na mnoha platformách koná v duchu Lutherova „Stojím zde a nemohu jinak“ – ať už v akademickém senátu, při organizování petic, nebo v pořadu Hergot! na Radiu Wave.

Vystudoval jste ETF a jako student jste se angažoval v akademickém senátu. Proč je dobré v něm být a co takový senát řeší?
Studenti mají v České republice díky zastoupení v senátech stále určitou možnost mluvit do správy vysokých škol, které studují. Je dobré to využívat, je to jeden ze způsobů, jak udržet pojetí akademického prostoru jako prostoru pro společné bádání, vzdělávání a diskuse a nikoli jen pro komerční služby,

Poslechněte si článek:

která generuje zaměstnance pro trh práce.

V současnosti pracujete ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR a začínáte studovat filosofii. Co vás na tuto výhybku zaválo?
Pokud měli někteří moji učitelé pravdu, teologie je reflexe víry anebo domýšlení křesťanského zjevení. Pryč z teologie mě zavála právě potřeba přemýšlet i nad jinými věcmi, než je náboženství, a taky z jiných pozic, než je křesťanská víra.

V době uprchlické krize jste organizoval petici „Křesťané za přijetí uprchlíků“, účastnil se veřejných debat i praktické pomoci. To je jasný postoj křesťana a aktivního občana. O co vám v této oblasti jde? Co si myslíte o postoji našich politiků?
Jsem přesvědčen, že hodnota lidského života se neodvíjí od barvy pleti, kultury nebo cestovního pasu. Zní to samozřejmě, ale samozřejmé to evidentně není. Nejsem odborník na migraci ani zkušený humanitární pracovník, ale situace byla natolik vyhrocena, že hodně lidí mělo potřebu jednat a svůj názor dávat najevo. Měl jsem určitou zkušenost z Německa, kde křesťané léta organizují tzv. církevní azyl, kterým se snaží ochránit lidi na útěku před deportací. Navíc se pohybuji v prostředí radikální levice, kde je silná tradice solidární akce a odporu proti represi ze strany státu, kterou v posledních letech zažíváme v Evropě v masovém měřítku. Na Klinice jsme organizovali konkrétní materiální pomoc, ale zároveň nám šlo o to vyjádřit pozitivním způsobem symbolický nesouhlas s jedinou opravdu nebezpečnou vlnou, která zaplavila českou společnost, totiž s vlnou rasismu. Petici „Křesťané za přijetí uprchlíků“ jsme spolu s dalšími lidmi organizovali, abychom ukázali, že konzervativní křesťané, kteří nadřazují své sny o etnicky čistém národním společenství nad obsah novozákonních textů, nemají na křesťanství v českém prostředí monopol.

při demonstraci "Uprchlíci vítejte"

při demonstraci „Uprchlíci vítejte“

Jednoznačný postoj jste zaujal i v otázce obnovy mariánského sloupu a byl jste mezi organizátory petice proti jeho obnovení. Z čeho tento postoj pramení?
Původní petici proti mariánskému sloupu jsem sice podepsal, ale s dost velkým odporem. Vadila mi nacionalistická rétorika, která textem prosvítala. Zásadní pro mě nebylo, jaký význam měl sloup v 17. nebo 19. století, ale jaký má význam dnes. Angažmá Dominika Duky pro mě bylo signálem, že v katolické církvi jde také o symbolické značkování veřejného prostoru konzervativními proudy. Mám obavy, že spíše než k niterné mariánské zbožnosti odkazuje symbolické vztyčení kopie sloupu k dalším Dukovým snahám – kontrolovat podobu mezilidských vztahů a sexuality, štvát proti příslušníkům jiných náboženství a vyvolávat ducha šovinistického nacionalismu. Nemusí se nám líbit přímá akce Franty Sauera a žižkovských hasičů, když se ale podívám, jaké hodnoty za těmito lidmi stály, jsem přesvědčen, že bychom měli navazovat spíš na ně.

Byl jste také jedním z obhájců „Kliniky“, o které jste se už zmínil. V chátrajícím objektu fungovalo úspěšně dlouhou dobu komunitní centrum. Proč jste se angažoval zde?
Pokud už musím přijmout ošklivé slovo aktivista za své, tak asi díky svému angažmá právě na Klinice. Jsem součástí kolektivu od počátků až dodnes. Klinika navazuje na české squatterské hnutí, které obsazováním prázdných domů dlouhodobě upozorňuje na meze porevolučního zposvátnění soukromého vlastnictví. Klinika získala širokou pozornost, protože se díky velké podpoře veřejnosti zároveň s obsazením domu podařilo vybudovat funkční komunitu, která funguje na dobrovolné bázi, je nehierarchicky organizována a nedělí lidi na profesionály a klienty.

boj za "Kliniku"

boj za „Kliniku“

Squatting mě zaujal právě kvůli tomu, jak ukazoval na problém soukromého vlastnictví v kapitalistické společnosti. Myslím, že právě to je jeden z největších problémů dneška. Některé základní věci, jako jsou přírodní zdroje, bydlení, vzdělání nebo zdravotnictví, se musíme naučit sdílet, jinak naše společnost nikdy nebude opravdu demokratická. Což neznamená, že tomu, kdo odjede na dovolenou, „osquatujeme“ byt nebo že budeme společně vlastnit kartáčky na zuby. Skutečným ohrožením pro bydlení běžných lidí např. v Praze, ale i v dalších velkých městech je nekontrolovatelné skupování domů do rukou velkých firem a neúnosné zvyšování nájmů, kterému je třeba bránit.
Druhou stránkou věci je, že Klinika umožňuje dělat politiku každému, bez ohledu na vzdělání, věk, peníze nebo stranickou legitimaci. A pro mě je to zároveň autonomní škola sdílení, spolupráce a praktických činností, ke kterým se jinak nedostanu.

Své názory vyjadřujete i na stránkách časopisu Protestant, webu A2larm nebo v pořadu Hergot! na Radiu Wave. Je vidět, že „stojíte zde a nemůžete jinak“. Jak se vám ve světě publicistiky pracuje a co chcete světu sdělit?
Svoje příležitostné mediální působení bych trochu rozdělil. Pořad Hergot! je pro mě především příležitost zkoušet nový formát náboženského vysílání. Zveme hosty z různých náboženských tradic a snažíme se nahlížet otázku náboženství z různých perspektiv. Spíše než o zvěstování jde tedy o moderování, a to i v tom širším smyslu. Spolu s našimi hosty hledáme společný jazyk, ve kterém by bylo možné mluvit o tak komplikovaném a rozrůzněném tématu, jako je náboženství v současném světě. V poslední době navíc pořad připravujeme i s kolegyní Fatimou Rahimi, která se hlásí k islámu, a myslím, že v tomto smyslu se na Radiu Wave podařilo opravdu něco unikátního.

tým Rádia Wave

tým Rádia Wave

Moje osobní psaná publicistika je pro mě způsobem, jak zkoušet zpracovat aktuálnější témata a vstupovat do veřejné diskuse. Není to tak, že bych dopředu chtěl světu něco sdělit. Jde spíš o to snažit se zformulovat pohled na některý aktuální problém s novým akcentem nebo důrazem, který pomůže diskusi nějakým směrem posunout. Vzhledem k tomu, kde publikuji, si nedělám iluzi, že mohu ovlivnit celou společnost. Je to pro mě ale způsob, jak se účastnit diskuse o věcech, které jsou pro mě důležité.

Kdo vás v životě nejvíc ovlivnil? Máte nějaké vzory?
Spíš než na budování kultu nějakých vzorů se snažím udržovat vztahy vzájemné inspirace a pomoci. Lidem, kteří mě vychovávali, učili a které jsem potkával ve veřejném prostoru, určitě vděčím za hodně. Hodně úsilí jsem ale musel vložit také do překonání některých představ, které mi tito lidé vnucovali. Třeba té, že jsem dítě revoluce, že žijeme v nejlepším z možných světů, že dějiny už skončily a stačí jen dohnat Západ.

Lze k občanské a křesťanské angažovanosti někoho přivést, nebo je to spíš povahová záležitost?
Rozhodně nepojímám politickou angažovanost jako nějakou morální ctnost lidí, kteří jaksi vyčnívají nad ostatní a musejí k ní druhé vychovat. Vstupování do politických a společenských otázek je svým způsobem privilegium lidí, kteří mají potřebné vzdělání, kontakty nebo čas a zázemí.

Spíše než přivádět někoho k tomu, aby dělal to, co já, se snažím napojovat na lidi, kteří se snaží měnit společnost a svůj vlastní život v jiných podmínkách a z jiných pozic. Jedním z dluhů české společnosti po roce 1989 je právě to, jakým způsobem se pojímala společenská angažovanost. Na jedné straně to byly morálně oslavované vzory předlistopadového disentu, na druhé straně stále více se profesionalizující neziskové organizace a „experti na dobro“. Aniž bych chtěl shazovat jedny nebo druhé, chybělo hledání možnosti, jak budovat třeba i neformální široce přístupné instituce, ve kterých by se lidé mohli zasazovat za své zájmy a zároveň zakoušet solidaritu s druhými. Příkladem takovéto instituce mohou být třeba odbory, ale i různé místní spolky. Samotné moralizování lidí, že nic nedělají, tento deficit nespraví.

Jak se aktivistovi v poměrně lhostejné a konzumní společnosti žije?
O lhostejné a konzumní společnosti slýchám (nejen) v církvi pořád dokola a nebaví mě to. Je to nadřazené, moralizující a je to kompenzace za intelektuální neschopnost pojmenovávat strukturální společenské problémy. Nerozumíme měnícímu se světu, nejsme schopni řešit jeho problémy, a tak nadáváme na lidi.

Štve vás netečné okolí?
Odpověděl bych asi stejně jako na předchozí otázku. Že mě spousta věcí štve, je jasné. V posledních měsících je společenská nálada tak hrozivá, že netečnost je skoro ještě to nejlepší, čeho se můžu dočkat. Snažím se ale tomu pocitu nepoddávat.

Má to všechno cenu?
Politická angažovanost? Těžko říct. Je hodně důležité, aby to člověk dělal i pro sebe, a pak nejde jen o to, jak konkrétní kauzy, ve kterých se angažuje, dopadnou. Lidi mají politiku zafixovánu jako něco odpudivého, přitom ale politická činnost zdola rozšiřuje náš pohled na svět a mění způsob, jak se vztahovat k druhým.

A jestli má cenu usilovat o lepší svět? Myslím, že příliš rychlé a laciné odpovědi jsou nebezpečné. Pokud např. z křesťanské zvěsti bereme jen povrchní optimismus a budeme zvěstovat, že všechno dobře dopadne, je to podle mě cynické, nevěrohodné a snad i nepravdivé tváří tvář k těm, kteří se skoro topí ve Středozemním moři a my je pak do své společnosti nejsme schopni přijmout, nebo k těm, kteří nemají vlastní domov, nebo k těm, kteří se hroutí pod tíhou depresí. Pokud ale hledání věrohodné odpovědi na tuto otázku vzdáme, propadáme se do nihilismu. Takové hledání je dnes možná naším nejdůležitějším úkolem.

připravila Daniela Ženatá

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.