Rebelie znamená ničení

rebelie2(ČB 11/2017) Něco staršího než my
Dogmata, společenské konvence – rebel je ignoruje a překračuje. Dogmata i společenské konvence ovšem vznikly ze staletého úsilí lidí najít společný bod porozumění. Vyjádřit vzájemně srozumitelným způsobem naše velmi odlišné individuální zkušenosti a prožitky. S těmito základními styčnými body automaticky počítáme u lidí stejného vyznání nebo stejné kultury, a cítíme se s nimi proto volněji.

Poslechněte si článek:

Kdo tyto společné dohody ignoruje, vrací nás do bodu, kdy musíme pracně hádat, zda náš protějšek je přítel, či nepřítel. Do stresového rozhodování útok/útěk. Člověk je v takové situaci i fyzicky napjatý. Leckdo si vzpomene na chvíle, kdy ho čekalo jednání s nějakým „potížistou“ a už dopředu ho z toho bolel žaludek. Protože reakce takového člověka jsou zcela neodhadnutelné, není jasné, jak s ním vyjednávat, není ani jasné, jak mu vyhovět. Rebel reálně působí bolest.

Svéráz
Proč takhle rebel jedná, proč bolest působí? Nelze vyloučit, že prostě nebere ohled na druhé lidi. Buď proto, že není schopen si představit jejich pocity. Nebo jsou mu jedno. Nebo mu dělá dobře bolst způsobovat. Všechny tyto tři důvody musíme, zejména u sebe, vzít v potaz dřív, než s pousmáním proneseme či vyslechneme větu „já jsem holt takový rebel“.

Rebel může být člověk, jehož zkušenost nebyla do dogmatu či konvence zahrnuta. Je natolik zvláštní, že s ním druzí lidé ani nemohou nalézt styčné body. Jeho jednání je omluvitelné, protože politováníhodné. Ve stavu téměř ustavičné nedůvěry se u něho musí hromadit potenciál k agresi. Vůči sobě samému, nebo vůči druhým. Biblickým příkladem může být Samson: Člověk, který holýma rukama dovede roztrhnout lva, musí mít odlišnou zkušenost od člověka takzvaně normálního. V Samsonově případě Bůh tuto neřízenou střelu použije k svým účelům. A přesto je Samsonův příběh tragédie. S groteskní agresí vůči Pelištějcům, stejně tak se zřejmě sebezničujícími vztahy, jako byl ten s Dalilou. A nakonec sebevražedný útok. Je otázka, kolik lidí je skutečně takto vrcholně odlišných.

Tyran
Hůře se chápe, když se do role rebela staví někdo, kdo má společensky uznávané postavení, úřad, kdo prokazatelně společensky funguje. Co taková pozice ve skutečnosti znamená? „Společný jmenovatel většiny, konsenzus staletí pro mne neplatí, ze své výše vidím dál než jiní. Mám moc.“ Proto se Fidel Castro ještě v osmdesáti oblékal jako partyzán, proto si diktátoři obecně budují auru osamělých bojovníků proti celému světu. Autokratem je král i tyran. Krále od tyrana odlišuje jen to, že je omezován tradicí, zvyky a konvencemi. Něčím, co je starší než on.

rebelie2Lidem v moci postaveným svěřujeme autoritu v důvěře, že jejich moc bude limitovat alespoň sdílená konvence. Když se ukáže, že to tak není, právem se ptáme, co je tedy ve vykonávání moci bude brzdit. Pokud někdo z konvenčních pozic moci, jako je stát, universita nebo konečně i církev, proti konvencím bojuje pomocí konvenčních prostředků, jako jsou norma, důtka nebo státní finanční grant, je to legitimní důvod k obavám. Se současným rozdělením mnoha západních společností patrně dost souvisí to, že jejich establishment vyrostl z revolt 60. let a své nekonvenční ideály, zejména v univerzitním prostředí, dnes prosazuje velmi nevybíravě. (Zájemcům doporučuji např. dokumentární film Indoctrinate U o dusivé atmosféře na amerických univerzitách nebo debatu kolem kanadského zákona C-16 o právní ochraně genderového vyjádření a identity).

Pro rebely v taláru příliš pochopení nemám. Protože jsou – v taláru. Málokdo je v tak mocenském postavení jako farář, když z vyvýšeného místa mluví dvacet minut bez přerušení, zatímco ostatní, jak je konvencí dáno, budou mlčet. Myslet si, že jste rebel, maje přitom na sobě oblek jako ajatolláh Chomejní, svědčí o podstatném nedostatku náhledu. Pokud farář není sám limitován dogmaty a konvencemi, působí už jen ta moc, kterou má vždycky. Třeba jen nad pár lidmi – jenže vládnout dvaceti nebo dvaceti milionům je menší rozdíl, než se zdá.

Proroci a reformace
Jistě že jsou falešná dogmata (a falešná náboženství), zlé konvence (a zvrhlé kultury), proti kterým je třeba se bouřit. Konsenzus může být konsenzem několika mocných, třeba Achaba, Jezábel a pár notáblů, u kterých už souhlasu lidu netřeba. Dogmatem může být, že žádné dogma není a každý si prožívá svou osobní náboženskou extázi u Baalova oltáře. V takovou chvíli Hospodinovi proroci skutečně vystupují v roli „potížistů“. A jejich hlas není hlasem „mimo struktury“, protože proroci se vzdělávali v prorockých školách, měli své uniformy – plášť z velboudí srsti, měli zavedené metody. Prorok byla etablovaná funkce.

Proroci však nemluví proti starému náboženství Hospodinovu, ale proti Jarobeámovým inovacím – Hospodin v podobě býčka a novým bohům, jako je Baal. Podobně reformátoři neříkají „vylepšeme křesťanství“ ale „zpět ke znění Písma“. A ovšem ve svých dogmatických formulacích jsou daleko určitější než církev jejich doby. Pokud měla být spása pouhou vírou, muselo být dost jasné, co tou vírou je. Tito lidé měli dost podrobnou představu, co po jejich ničivém působení přijde. Ostatně odvolávali se k Písmu, které zahrnuje zkušenosti tisíce let.

Kdo ví, proč je v Bibli například Píseň písní? Při pozorném čtení zjistíme, že je to docela obscénní text. Proto jej třeba Kalvínovi humanističtí odpůrci chtěli škrtnout. Možná lidé občas potřebují číst něco obscénního. Ptám se, kdo si připadá chytřejší než generace lidí za poslední tři tisíce let? Takové mi připadá působení proroků a reformátorů: Jsou to lidé, kteří vracejí do hry zkušenosti staletí v době, kdy jsou lidé příliš zahleděni čistě do vlastního individua.

Tak tedy: Kdo se bouří, měl by vědět, že provádí čistě destruktivní činnost. Měl by mít podrobně připraveno, čím zničené struktury nahradí – a měl by být už teď schopen se na nich shodnout s hodně širokým spektrem lidí. Pokud jsou to ale lidé nápadně shodného věku, vzdělání, vkusu, asi je někde chyba. A naposled je třeba vědět, že vzpouru vždy pohání nenávist. To není automaticky špatně, ovšem: Něco jako vzpoura z lásky prostě neexistuje. Všimněme si, že Ježíš třeba platí chrámovou daň, se kterou vnitřně nesouhlasí, „abychom nepohoršili“ (Mt 17,24–27). Při svém zatčení se pohoršuje nad tím, že se s ním jedná jako s povstalcem a poukazuje na to, že se držel konvence a učil v chrámě. Nemá potřebu provokovat, a klást tak zbytečné překážky porozumění, pokud je zbytí. Vzpouru vždy pohání nenávist. Zcela jistě platí, že „je čas milovat i čas nenávidět“. Avšak tím, zda skutečně nastal čas nenávidět, je třeba si být opravdu hodně jist.

Tomáš Pavelka, kresba Petra Fischerová

Příspěvek byl publikován v rubrice Téma. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.