Poslední slovo: Hrách a kroupy

pečivo(ČB 12/2017) Od dob, kdy lidé žili tak, že na vdolky z bílé mouky bylo jen jednou za týden, už uplynulo hodně vody. V těch dávných časech byl vdolek ještě mimořádná dobrota ‒ mnohem větší než dnes, kdy si nejen vdolky, ale taky koláče, plundry, taštičky, pletence, buchty, šneky, štrúdly a leccos dalšího koupíme bezmála na každém rohu. A mlékem a strdím naše ledničky neoplývají jen proto, že mléko a strdí devalvovaly stejně jako ty vdolky. Ono bájné „strdí“, což není nic jiného než obyčejný med, dnes totiž dovážíme z Číny, koupíme ho za pakatel, a někdy dokonce „v akci“: což je rafinovaný způsob jak dokázat, aby v našich očích a ústech koláč poklesl na úroveň rohlíku a strdí zase na úroveň jablečného džemu přírodně identicky povýšeného na jahodovou marmeládu.

Nepochybuji o tom, že „akce“ a „nabídky“ jsou racionální marketingové nástroje, které my jako spotřebitelé racionálně využíváme ve vlastní prospěch. Přesto se mi zdá, že s námi něco nedobrého dělají – rozmývají to základní vědomí, že žijeme z milosti Hospodinovy, toho jediného dárce dobrých darů.

Čím řidší je požitek, tím větší je slast, pravil (myslím) Ignác z Loyoly. Možná v nějaké fázi naší konzumní civilizace vyvineme rafinované posty, protože už nebudeme mít jiný prostředek, jak nějakou slast vůbec ještě zakusit ‒ tak jako už máme sekularizované pokání v podobě přikázání „zhubnout do plavek“, které se tradičně objevuje nedlouho po vánočním šílenství. Americká písničkářka Susanne Vega se v písni nazvané „Pornografův sen“ zamýšlí nad tím, o jaké dívce asi může snít muž, pro nějž už ženské tělo neskrývá nic neobjeveného, nenabízí žádnou nevyzkoušenou rozkoš. Odpověď zní: o dívce s tajemstvím.

A právě o to jde i v našem příběhu o vdolcích. Ony ty vdolky jednou týdně ‒ v den vzkříšení ‒ totiž měly taky svůj duchovní význam. Dávaly člověku smyslově zakusit to, že Pán Bůh pro nás má v záloze něco lepšího než hrách a kroupy, než plahočení všedního dne. Vdolky jsou symbolem toho, že Pán Bůh nám žehná, že jeho zaslíbení se naplňují: trochu už ano – ale úplně ještě ne. Už jsme byli vykoupeni, ale ještě žijeme ve světě plném těžkostí.

V předvánočním období Češi utrácejí kolem 15 miliard korun. A hned po vánocích jsou internetové bazary plné inzerátů, kde za zkratkou Zn. stojí: „nevhodný dárek“. Skoro si už nemáme co dát, protože všechno, co potřebujeme, máme. Z vdolků máme problémy s nadváhou i se srdcem, a přesto trváme na tom, že ke štěstí nám schází ‒ více vdolků. Možná by stálo za to se vydat opačným směrem. Protože za vší tou nákupní psychózou se někde v koutku skrývá opravdová touha po lásce, po plnosti, po štěstí. Kdybychom si vytkli za cíl být na sebe v adventní době milí, udělat si na čas jeden na druhého i každý sám na sebe, všimnout si, co všechno už máme, a proto to nemusíme kupovat – možná by se pak dostavily takové, jaké mají být: totiž šťastné a veselé.

Šárka Grauová

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.