Ke spiritualitě Bohuslava Reynka

1Reynek(ČB 12/2017)V kontextu české, křesťansky orientované literatury bychom jen těžko hledali postavu, která svou tvorbu prosytila vlastní hlubokou křesťanskou vírou tak, jako to dokázal básník, výtvarník a překladatel Bohuslav Reynek. Neobvyklou autenticitou duchovního prožitku a ryzí spiritualitou, která se ‒ slovy Vladimíra Justa ‒ stala „proudící krví“ jeho poezie, stále ohromuje.

Reynkova tvorba je urputný zápas o básnickou, ale i křesťansky lidskou identitu. Rané sbírky se neobejdou bez vlivu expresionismu, který velmi přesně vystihoval Reynkovy existenciální nejistoty. V jeho poezii se také bezesporu velmi výrazně odráží frustrace z životní situace v poválečné době. Reynek (a další katolicky orientovaní autoři v okruhu Josefa Floriana) vnímal první světovou válku jako zpronevěru Božím zákonům a jako Boží trest; viděl v ní příznaky apokalyptického konce světa. Z toho pramení jeho úzkost a melancholie, které se do raných sbírek promítly. Člověk (opět) zklamal, válka za sebou zanechala hrozivou spoušť a nepředstavitelné utrpení.

… ale přesmutna jest země, neb ona vidí,
co vidí slunce i mračna, čeho nevidí srdce lidí.
Srdce černa jsou a studena i slepa,
páchnou jako voda stojatá, jako shnilá řepa.

Pro všudypřítomný hřích, který „zastřel obraz ráje“, se básník odvrací od světa a hledá útočiště ve svém nitru, v samotě a kontemplaci, neboť ve vnějším světě, jehož obludnost nabyla absurdních rozměrů, již nic nemá smysl.

3Reynek

Tento postoj byl však pro Bohuslava Reynka dlouhodobě nepřijatelný. V duchu křesťanské víry život nelze přijímat jako bolestivý a tíživý úděl, ale jako dar. Toto pokorné přijetí mu nejen vrátilo jistotu, že všechno má smysl, ale otevřelo mu nevídané obzory svobody a krásy. Ačkoliv smrt i utrpení mají v Reynkově poezii místo i nadále, už nejsou děsivé ani tísnivé, jsou přirozenou součástí života a připomínkou toho, že člověk je dědičně svázán s hříchem.

V pozdějších sbírkách už sílí radostný duch niterného života, který pramení i z nalezení „šťastného prostoru“ rodného Petrkova na Vysočině. S nadsázkou lze říci, že hranice této obce se téměř identicky překrývají s hranicemi Reynkova básnického světa, kterému dávají bezpečí. A tak právě obraz domova, který Reynek nalezl na venkovském statku, obklopen milovanými zvířaty i malebnou krajinou, je již obrazem pokoje:

Domov čeká. Stromy holé,
dvůr a věrná zeď se dívá.
Čeká sláma ve stodole,
vody džbán a chleba skýva.

Uvítá nás dětská stěna.
Vzpomínky ji obléhají
Pohled v pole zasněžená
dveřmi v zadýchané stáji.

Také motiv Vánoc se v pozdějších Reynkových sbírkách neobjevuje náhodou; koresponduje právě s posunem od tíživé existenciality k důvěřivému vložení života do Božích rukou. Na rovině básnického jazyka můžeme proměnu od dramatu k pokoji vidět mj. na příkladu práce s barvami; exaltovaná a kontrastivní barevnost se proměnila v téměř monochromatické, již ne výhradně vizuální výjevy, v nichž zcela dominantní barvou je bílá, symbolizující nejen čistotu, ale právě i přesun od smyslovosti k niternosti.

Proto se v básních tohoto pozdního období Reynkovy tvorby tak často objevují motivy sněhu, ledu a vůbec zimy; bílá barva pokryla vše, tak jako Boží milost přikrývá všechny lidské hříchy.

Chumelí se. Zahrada má
bělostí se zajiká.
Hrdá je a sladká, sama,
zamlklá a veliká.

Zimní období má v Reynkově chápání také symboliku časovou; cyklus ročních období je analogií běhu lidského života, zima tedy představuje čas, kdy se lidské bytí přibližuje vstříc svému metafyzickému konci, je časem, kdy „ráj už k otevření zraje“. S tím také souvisí motiv adventu a Vánoc, zvěst o Kristově narození. Platnost této radostné zvěsti o narození Božího Syna již nedokážou žádné pozemské strasti přerušit ani umenšit.

Věř, nevěř můře.
Jdeme do Betléma.
Nikdo nic nemá.
Už nebude hůře.

Těmito verši kromě nezrušitelnosti vánočního poselství Reynek deklaruje také své odhodlání následovat Krista, jít za ním i do bídy jesliček. Jedině v pokorné chudobě se lze Krista skutečně dotknout; jen je-li člověk oproštěn od vnějšího pozlátka, může spatřit odlesk Boží oběti.

Vánoční zvěst je prizmatem Reynkovy spirituality, neboť v narozeném nemluvňátku se zhmotnila bezpodmínečná Boží láska, která překryje i odvěký lidský hřích. S narozeným Ježíškem se rodí i zcela nový svět, svět obnovený Kristovým vykoupením. Týká se všech. Je finálním poselstvím naděje; naděje světa, který existuje a který trvá.

Adéla Rozbořilová, studentka bohemistiky
foto z pozůstalosti Dagmar Hochové

Příspěvek byl publikován v rubrice Slovo. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.