Systém podpůrných služeb

DSC_2058(ČB 12/2017) Systém, který má v Česku zajistit pomoc potřebným, není ideální. Ve srovnání s jinými částmi světa, a to dokonce i těmi „na západ“ od nás, jsme na tom ale pořád dost dobře. Třeba lékařská péče je u nás v mnoha ohledech dostupnější než v takové Velké Británii. Existují sice výjimky, například u lidí s nízkofunkčním autismem, kterým český sociální a zdravotní systém účinnou podporu zatím nabídnout nedovede, nicméně platí, že od kojenců až po staré lidi se lze nějaké pomoci dobrat.

Jedním z neblahých specifik českého systému jsou však takzvaná „území nikoho“, jak říkají odborníci a jak už jsme v Českém bratru popisovali na příběhu dvou žen, Pavly a Pavlíny (ČB 4/2017). Obě zažily ve svých rodinách v dětském věku týrání, obě mají lehký mentální handicap. Takto znevýhodněné se protloukaly životem s podporou dětských domovů a obdobných zařízení pro děti a mladé lidi. Pak se ale ocitly ve věku, kdy se žádná další pomoc nenabízela, i když ji obě ženy potřebovaly: na dětské domovy byly moc staré, na domov pro seniory zase moc mladé, na zařízení pečující o lidi s mentálním handicapem příliš samostatné, na trvalou zdravotní péči byly bez trvalých zdravotních obtíží. Teoreticky by se obě měly o sebe umět postarat, v praxi ale neuměly nakládat s penězi, nevěděly, jak si sehnat bydlení, trvalou práci nebo třeba jak si dát pozor na podvodníky všeho druhu.

Nejohroženější jsou staří lidé
Nejpočetnější skupinou, které hrozí, že se v českém systému „na území nikoho“ ocitnou, jsou senioři a může za to především malá provázanost sociální a zdravotní péče. Starým lidem se často stává, že pro lékaře jsou málo nemocní, pro sociální pracovníky zase příliš soběstační. Senior má reálné problémy, se kterými potřebuje pomoci, odborníci je ale z pozic vymezených (někdy omezených) svou odborností nejsou schopni rozpoznat. Řešení přitom nemusí být nijak složité: stačí lékaře, geriatry, sociální pracovníky, psychiatry atp. přivést k tomu, aby spolupracovali, a o lidech, kterým pomáhají či mají pomáhat, nepřemýšleli každý sám, ale společně. Právě o tohle se snaží projekt, který Diakonie ve spolupráci s několika obcemi v České republice testovala několik měsíců a nyní jej vyhodnocuje.

Koordinátor propojí odborníky i instituce s potřebnými
Pod sociální odbor radnice v Roudnici nad Labem spadá 33 tisíc obyvatel. Na několik málo sociálních pracovníků, kteří mají řadu rozličných povinností, je to dost velký počet lidí. „Vždy jsme se samozřejmě věnovali seniorům a osobám se zdravotním postižením. Ale uvědomili jsme si, že jsme řešili problémy pouze těch, kteří se na nás sami obrátili. Bylo nám jasné, že to je pouze malá část těch, kteří pomoc a podporu opravdu potřebují,“ říká vedoucí odboru sociálních věcí v Roudnici Monika Legnerová. Úřadu chyběl specialista, který by znal svůj region, aktivně vyhledával lidi, kteří pomoc potřebují, rozuměl jejich nesnázím a zároveň měl úplný přehled po regionálních poskytovatelích různých typů pomoci. A právě takovou pozici zavádí projekt Diakonie nazvaný Systém integrovaných podpůrných služeb (SIPS).

IMG_7771

Vyřídit příspěvky, nebo si jen tak povídat
Ve spolupráci s Diakonií tedy roudnický úřad zaměstnal koordinátorku, jejímž úkolem bylo zjednodušeně řečeno stát se znalkyní sociální oblasti v Roudnici a okolí. Za několik měsíců koordinátorka našla přes padesát nových klientů. Pomohla například zprostředkovat sociální či zdravotní služby, v několika případech pomohla najít vhodnější bydlení, dojednávala finanční podporu formou příspěvku na péči či příspěvku na bydlení, zprostředkovala vhodné kompenzační pomůcky, někdy pomohla obnovit kontakt klienta s jeho rodinou. Některé, zejména osamělé klienty průběžně navštěvuje, povídá si s nimi a udržuje si o nich přehled. Kdyby se jejich situace náhle zhoršila, bude pak možné včas a účinně zasáhnout. Zprostředkovává také kontakty mezi různými odborníky a pomáhajícími profesemi. Taková praxe má mnoho výhod. „Vytváří mnohem lepší předpoklady pro případovou práci a navázání intenzivní spolupráce s odborníky, jako např. lékaři, poskytovateli sociálních služeb, ale i s rodinou, laickými pečovateli nebo sousedy,“ říká k tomu vedoucí odboru sociálních věcí v Roudnici Monika Legnerová.

DSC_3017Dlouhověká společnost bude tyto služby potřebovat stále více
Autorem Systému integrovaných podpůrných služeb je známý geriatr, gerontolog a dlouholetý spolupracovník Institutu důstojného stárnutí Zdeněk Kalvach. Podle něj se jedná o účelnou reakci na změnu, které se říká „dlouhověká společnost“. Po tisíciletích platilo, že stáří v lidském životě znamená rychle se blížící smrt. Pokud žil starý člověk dlouho, bralo se to jako výjimečný dar. Dnes se však alespoň v západním civilizačním okruhu jedná o standard, což je v dějinách lidstva nevídaná novinka. Dlouhověkost má hodně předností, pozdní věk je ale zároveň věkem křehkosti. Stačí banální úraz a z člověka v plné síle se náhle stává osoba se sníženou soběstačností. Ne vždy se o takové lidi zvládnou postarat standardní domovy pro seniory a ne vždy to má také smysl. I občasná pomoc rodiny či sousedů spolu s odborným dohledem lékařů či sociálních pracovníků může být velmi účinná. Člověk pak navíc může zůstat v komunitě, na kterou je zvyklý, což ke kvalitě života zásadně přispívá. Právě proto je Systém integrovaných podpůrných služeb zaměřen především na malé a střední obce a práce s komunitou je jedním z jeho hlavních cílů.

Adam Šůra

Příspěvek byl publikován v rubrice Diakonie. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

Komentáře nejsou povoleny.